16.3.2021
Stále se učíme porozumět sobě, druhým lidem, vodě, která nás činí šťastnými, doufejme i zdravějšími. Co je ještě přirozené, sbližuje nás s přírodou, ale kde je nerovnováha konání, kde je míra dobra pro naše zdraví a jemná hranice překročení síly živlů, které nás mohou nebezpečně stáhnout ke zničení. Ale překračovat tu pavučinu linie mezi životem a oněměním navždy, to je prožívaný zápas, který nás vtahuje poznovu v koloběh přírody a opravdovosti života. Podle síly průtoku poznáváme, kde ještě snad taje sníh, kolik vody je opatrně vypouštěno z přehrad. A pak jsou tu ovečky ještě na nesměle ozeleněné louce, oslík, který se drží jejich stáda. Koně nehnutě stojí ještě ponořeni v bahniště rozryté oranice. Lidé se ostýchají podívat na jejich chvějivé hřbety v dešti, v hloučcích zahřívané blízkostí, jak ohněm, kterým se sytí naše prochladlost. Jakoby i nezúčastněný pohled zastudil koně přitisknuté v ohradách, kde ještě po zimě nevrostla tráva. Nerozumíme sobě, natož přírodě, vyhnanci z vlastní duše. Vtěsnáni dobou do samoty individua, tam je však i hráz naší bolesti, která nás odděluje od všech. Bolest je nepřenositelná, trpíme a nemůžeme se podělit s druhými. Vnitřní fyziologie těla jako osamění, nekonečné odloučení od lidstva, sami jen s vlastním tělem. Až mučení těla převezme řád srdce, to je ta chvíle rovnováhy, na kterou čeká mysl zimního plavce. Vím, že v prvních letech plavání nesdělitelné pocity, avšak dojmy bolesti nás propojují s životem vesmíru, cítíme, vnímáme, uzamčeni v blouznění vlastního mozku. Musíme se jen hýbat, zahřívat, čekat na blažený stav rovnováhy těla a myšlení.
Tak i včera, voda mi vždy řekne, zda-li jsem uzdravená, protože pokud není teplota, jde plavec na trénink. A i když jsem nechtěla dlouho plavat, jen 500 m, abych splnila svoji míru. Někdy je to tak těžké, stále bojující na hraně života ke konci zimy, která stále překvapuje. I přes předsevzetí plavat jen chvíli, jsme skončili s P. po 15 minutách, už se ani nezdržujeme teplem ohně, zavřené šatny v době epidemie nás vyzbrojily větší tolerancí, alespoň doufejme i když jarní slunce si přejeme všichni, ale teplota vzduchu pod sedm stupňů, to nejsou mrazy, ty jsou daleko za námi.
