20. 3. 2021
Ještě sněží na pupeny stromů, první kočičky, abstraktní kresba nebe nás nutí dívat se vzhůru do shledání krásy. To je prolínání bílé v trávě a odrazu odstínů šedomodré. Tolik naděje v propojení radosti z prvních kopřiv, listů pampelišky, jitrocele. I jahodníkové listy raší, voda nás spojuje s přírodou, stále bližší nevinnosti zvířat, života.
Vltavu ještě ochlazují sněhové přeháňky, ale vzápětí je vystřídá sluneční chvíle dne. I když je teplota vzduchu kolem pěti stupňů, jsou to teď nejteplejší hodiny u řeky, většinou po poledni, aby pak k večeru zchladil hladinu sněhový vír. Ale teplota vody přesahuje již čtyři stupně, avšak ještě je v plavci strach z těžkých chvil po tréninku.
Stále přináším větve k ohni, ale není již nikdo, kdo by oheň rozdělal, neboť je všechno dříví, zápalky vlhké. Mnohdy není u vody nikdo, ani oheň, ani úsměv, dobré slovo, které dodá sílu. Ale přece jen se trousí dvojice na procházkách, L. se zdraví se svými psími kamarády. I já si povídám se zvířaty, kterým lidé přestali rozumět, tolik tu mám zvířecích kamarádů, kteří na mě čekají. Jsme jen lidé mnohdy slabí a nedokonalí.
Dnes je i nádherně po včerejším plavání, ale už jsem se cítila velmi slabá, vyčerpaná zimou. Říkala jsem si, potřebuješ si odpočinout, ale studená voda očistí od balastu smutku. Avšak i řekou prostupuje jaro, vždyť teplota vody stoupá už na 4,7 stupňů. A jen 15 minut plavání je zdrojem dnešní síly, radosti. Zimní voda odplavuje se sněhem i smutek plavce. To je předjaří v Čechách a stačí tak málo, milovat jednu krajinu, jednoho člověka a být šťasten.
