Gladys

Narodila jsem se ve Vysokém Mýtě, s rodným jménem Lenka Brýdlová, které bylo předpovědí, jak říká Miki Waltari. V tomto městě se totiž narodil i básník stejného jména – Bedřich Bridel, největší český barokní básník evropského významu.

Od deseti let píši poezii a nikdy jsem nechtěla být nikým jiným, než českou spisovatelkou a básnířkou.V 18 letech jsem se zúčastnila několika celostátních soutěží v poezii, kde jsem se umístila jako nejlepší v soutěži S.K.Neumanna, v kategorii do 35 let a dále celostátní soutěže ve Strážnici jako druhá nejlepší.

Následovalo studium na Fakultě žurnalistiky UK/specializace periodický tisk, agenturní žurnalistika/, kde jsem nebyla připuštěna ke státním zkouškám. Předcházelo obvinění z Rozruchu mezi zahraničními turisty k výročí 21.8.1968. Posléze jsem byla vyhoštěna z Prahy pod policejním dohledem a pracovala jen několik měsíců v okresních novinách v Ústí nad Orlicí. Následovaly dělnické profese až do roku 1989. V této době se mi narodily i dvě děti.

Po roce 1989 jsem byla jako novinářka rehabilitovaná a znovu vystudovala Fakultu sociálních věd UK/obor masová komunikace, žurnalistika, specializace nakladatelství/. Žila jsem v České Třebové se svoji rodinou, kde jsem učila na střední škole jazyky a psala umělecké recenze pro MF Dnes o výtvarném umění jako externistka.

Protože jsem nemohla najít práci v novinách, rozhodla jsem se odejít do Prahy se svými dvěma dětmi, které byly obě umělecky nadané. K tomuto kroku jsem se odhodlala, aniž jsem byla jištěna zaměstnáním a prací v novém bydlišti. Následovala těžká období, kdy jsem učila na pěti středních a základních školách v Praze jazyky, platila tržní nájemné za jednu místnost. Ve stejném bytě žiji v Praze již jedenáctý rok.

V těchto podmínkách jsem vystudovala i Pedagogickou fakultu UK a psala. Jako učitelka jsem neměla ani na soukromé studium svých dětí. Jedna z mých dcer doplatila i zdravotně na zrušení Konzervatoře v Havlíčkových sadech, kterou studovala a kterou si i sama hradila. Druhá dcera vystudovala Střední uměleckou školu U Půjčovny.

Po nocích píši dodnes své knihy poezie, jejichž výčet zde uvádím. V Praze trvá i přátelství s výtvarníky /Mgr.Věrou Rafajovou/ hudebními skladateli /Jaromír Vogel/. Vznikají moje práce prolnuté hudbou a výtvarným výrazem, ty daly vznik i závěrečné studii na Pedagogické fakultě UK-Výchova uměním, kterou jsem zakončila své studium.

Dnes mám 34 odpracovaných let, jsem i rehabilitovaná novinářka, která z politických důvodů nemohla dostudovat před rokem 1989 a poznala tíži osamění mimo společnost. Které byla znemožněna po téměř celý život práce v novinách a rozšíření básnických textů, na jejichž vydávání i dnes nejsou peníze v nakladatelstvích, protože se jedná o nekomerční a uměleckou tvorbu.
Celé období po roce 1989 jsem studovala a pracovala s dětmi jako učitelka na základních a středních školách. Mé práce vznikaly mimo jiné i na umělecké podněty nadaných dětí ze ZŠ ve Vodičkově ulici na Praze 1 ve spolupráci s výtvarnicí Mgr.Věrou Ratajovou.

Na základě těchto dětských uměleckých podnětů byly vytvořeny texty několika mých knížek a demo CD s vážnou hudbou, ke kterým jsem psala poezii. Dále mám zkušenosti jako loutkoherečka a scenáristka v divadle Cibuláček, v kterém jsem působila. Pouze příležitostně a ve svém volném čase mám svá nezisková autorská čtení Divadla hudby a poezie, ve kterých představuji svoji básnickou tvorbu s hudebním doprovodem.

Stále se učíme porozumět sobě, druhým lidem, vodě, která nás činí šťastnými, doufejme i zdravějšími. Co je ještě přirozené, sbližuje nás s přírodou, ale kde je nerovnováha konání, kde je míra dobra pro naše zdraví a jemná hranice překročení síly živlů, které nás mohou nebezpečně stáhnout ke zničení. Ale překračovat tu pavučinu linie mezi životem a oněměním navždy, to je prožívaný zápas, který nás vtahuje poznovu v koloběh přírody a opravdovosti života. Podle síly průtoku poznáváme, kde ještě snad taje sníh, kolik vody je opatrně vypouštěno z přehrad. A pak jsou tu ovečky ještě na nesměle ozeleněné louce, oslík, který se drží jejich stáda. Koně nehnutě stojí ještě ponořeni v bahniště rozryté oranice. Lidé se ostýchají podívat na jejich chvějivé hřbety v dešti, v hloučcích zahřívané blízkostí, jak ohněm, kterým se sytí naše prochladlost. Jakoby i nezúčastněný pohled zastudil koně přitisknuté v ohradách, kde ještě po zimě nevrostla tráva.