15.2.2021
Píši až dnes, ale plavala jsem v sobotu a dnes je pondělí. Pociťuji obrovskou únavu, snad i vyčerpání v zimě bez možnosti mít otevřenou šatnu, tak jak jsem byla zvyklá. Vyčerpanost je nejen po mrazech, ale čeká mě i vyplňování žádosti o byt jako každý rok. Jsem tak vyčerpaná po neustálém stěhování, životu i práci učitelky v Praze, neustálým dokazováním své existence. Zdá se mi, že nemám již sílu, nemohu vstát. Bůh na nás nakládá však jen to, co uneseme a já chtěla žít vždy dole, abych viděla bídu a pravou tvář společnosti. A to ještě denně běhám v hlubokém sněhu tady v Ch. Je to nesmíření se s překážkami, stejně i snaha,vydávat své knihy ve vlastním nakladatelství. Stálé nesmíření se s překážkami. Tak stále kráčím, běžím proti větru, který mě zavál sem do CH., kde není obchod, lékař a navíc bez auta je tu místo k zoufání, tak jak jsem to pociťovala v prvních letech po nuceném přestěhování, neboť nikde v té době nebylo místo pro můj život a chtěla jsem žít v kulturní Praze, odkud jsem byla kdysi vyhoštěná a následně i rehabilitovaná. Nedívám se na to, co mě to stálo, ztrátu státního bytu, který si ponechal můj bývalý muž, abych pak vychovávala své děti v jedné místnosti u německého vlastníka. Přes dvacet let neustálých překážek v bydlení, stále byla snaha zvyšovat mi nájem, avšak plat učitele v té době velmi nízký, nestačil. Musela jsem učit na třech školách, abych se uživila.
Ve vodě kolem 1,9 stupňů plavu mnohem delší dobu, než to bylo tuto sobotu, necelých pět minut, nejde plavat více, objevuje se vyčerpání, velká únava, jako když se dostávám z nemoci, ale začíná jaro. Mnoho obětavých plavců, však ochraňuje oheň, bez kterého by bylo nemožné plavat. Tito plavci plavou i někteří třeba patnáct let, ale ve vodě byli včera také jen třináct až čtrnáct minut. I my jsme přinesli s P. dřevo v taškách, větve, které postupně mizí z cesty k Vltavě. Průtok se snižuje, ale ve vodě je teplo. Na teplotu vody, která se blíží k nula stupňům jsme navyklí, i když je to vždy trauma pro každého, přejít z tepla léta do chladu.
To je život, hlavně neztrácet naději. Neschýlit hlavu, jít čestně, vzpřímeně životem. Ale co ty rány, které utržíme? A ti další, kteří jednali proti svému svědomí; zase trpí za ty, kterým ublížili a za svědomí, které je budí za nocí.
