11. 4. 2021
Zůstala jsem u Vltavy naprosto sama, odešli i přátelé mých nářků, jen v dálce procházeli lidé a tak jsem šla nazpátek pěšky k další zastávce a až dnes jsem si vzpomněla na bagr u Černého koně, který se chystal uchvátit trs prvních fialek kousek od občerstvení U Sváry. Jeden trs fialek…, ale to je právě ta hraniční zkušenost po doplavání, zjitřená citlivost, odpovědnost k životu kolem člověka. Plavec je očištěný, zjemnělý, duchovně zjitřený. Každý nesoulad kolem něho je pociťován mnohem silněji, než ve stavu obvyklé jasnozřivé síly vědomí. Pocit odpovědnosti zavazuje člověka ochraňovat. Byla jsem ještě krátce po doplavání snad minuty a nevím, co se stalo s tím nádherným trsem fialek. Chtěla jsem těm květinám pomoci, ale byla jsem ještě příliš slabá po plavání a pak nevlastním ani kus země, kde bych je mohla uložit, kde by našly svoje přerušené snění.
Šla jsem pak dál a kolem mě byly již pobořené domy u Černého koně, tak jak jsem je neznala a pozorovala jen pukliny prostranství mezi otrhanými zdmi. Ta zjitřenost vnímání mě provázela dlouho po smrti přítele, kdy jsem musela překračovat hranice své konečnosti a dostat se do mezičasí, blíže k němu. Před několika dny mi bylo vytknuto, že je můj Deník příliš jednotvárný, měla bych se více soustředit na vjemy a pocity prožívané, uvědomila jsem si tak prožitky, které se ode mne vzdalovaly délkou let plavání. Je pravda, že stupeň fyzických a duševních sil určuje řád vnímání.
Kdysi jsem nebyla tak fyzicky srozuměná s tímto nastavením, jistě kvůli krátkosti zkušenosti a navíc moje tělo bylo mladší a sneslo asi i větší zátěž. Nyní jsem pomalejší, tělo je však více přivyklé záteži. Tento Deník je i dalším pokračováním v řadě mých tvůrčích výpovědí, nemohla jsem mnoho let psát, nejen pro smrt, která mě zranila na delší čas, ale jak jsem již psala, kvůli fyzické zátěži z plavání, která je pro ženu, jako konstitučně slabší bytost velmi náročná. Poznání a tvorba jsou hodnoty vesmíru mého života a ne vždy je možné oboje sladit v harmonickém uspořádání. Být tvůrčím člověkem je cosi posvátného, co se vymyká běžným obecným vzthům, tak jak je vytyčila každodenní zkušenost života. Morálka peněz, nemá nic společného s dechem tvůrce, který se upíná k mezičasí, jako plavec. Toto mezičasí, doprovází pocity mimo běžné vnímání, závrať naprostého nekonečného osamocení ve vesmíru. V těch chvílích není lidstva, je jen hlubina nevědomí. Stav překročení času do meziprostoru, kde spočívají jen pustiny balvanů, prosté nářku. Plavala jsem 19 minut, voda byla již nad 6 stupňů, nebyl oheň, však horký poklad radosti v mé duši. Nemám sice místo pro fialky, ale v mém myšlení je tvořen prostor pro nové vdechnutí jejich života.
…snad ujdu tu cestu…musím mít vůli, ujít tu cestu…
