3. 4. 2021
Trhám zelené výhonky šípků, prý zlepšují paměť. Je chladno, Velký pátek, snažím se upamatovat na středeční trénink, kdy bylo tak nádherně, 23°C jsme ještě letos neměli, tak hřejivé počasí. Už bíle rozkvétají trnky, slyšíme ptáky a vdechujeme křehkou svěžest. Avšak jsou tu i lidé, stromy, rostliny, zvířata, ti co nepřečkali chlad zimy, míjíme opuštěné pahýly větví bez listí, jako pomníky padlých. I hynoucí stromy však ožívají ve slunci alespoň plachým nádechem jedné živoucí větvičky, ještě bez pupenů. Teplo prostupuje přírodu až k úsměvům lidí u Vltavy. Je tak teplo, že si mohu dovolit plavat až od pláže u ČK, jsou tu naši kamarádi, spoluplavci a plavkyně z oddílu, kteří plavou pravidelně ve středu odpoledne, jak jsou zvyklí po léta trénovat. Voda má nádherných 7,2°C, plavu v našem pelotonu jako poslední, avšak 22 minut. Nepřepínám se, neplavu do posledních sil, ale společný trénink mě přece jen povzbuzuje k vyššímu výkonu, jako pokaždé. Společná plavba probouzí k vyšší vytrvalosti, nevzdáváme se tak snadno, chladná voda se tak jeví stále teplejší, společný trénink zbavuje i strachu. Už jsme dávno zapomněli plavat pro radost z vysokých výkonů jak na závodech. Epidemie nás donutila ponížit výkony, tedy 800 m pro dnešek. Předáváme druhým nadšení z našeho sportu, který však provází i osamělost po tréninku, ale teprve až za celý další den plný štěstí a euforie z výkonu. A tehdy je třeba znovu vcházet do té symfonie chladu přes přátelský dotek, souznění druhých, vstřebat chlad řeky.
Avšak i dnes na Velký pátek vstupují k očím teplé barvy jara. Řehtání koní odeznívá po cestách v Ch., kde chlad větru obelstil krajinu prvních něžných narcisů, petrklíčů a fialek. Trápí mě, že se odsud budu poznovu stěhovat, jen jsem si trochu zvykla na jednom místě. Vše se prodává, poznovu kupuje, v čase pak zapláče krajina bez duše, v které nesetrvá život, jen věčně prochází kdosi bez jména.
