Výprodej

neboli aukce, neboli dražba/
Drama ze současnosti, s filosofickým přesahem..

Osoby:
Paní Husa nebo Matka Husa /P.H./
Dražitel
Nemocná dívka
První reportér
Druhý reportér
Ředitel	Autorka
Ostatní persony na aukci:
První účastník
Druhý účastník
První boháč
Druhý boháč
/ukázka/
1. Výstup

Dialog nikoli v nebi, nýbrž v kanceláři uměleckého ředitele,
zařízené trochu jako bordel
Osoby na scéně:
Ředitel – umělecký ředitel
Autorka – atraktivně vyhlížející

Ředitel: Víte, proč jsem si vás zavolal?
Autorka: Ne
Ředitel: tak tedy mám pro vás nabídku, když napíšete výbornou hru, nenechám vás živit se prostitucí a mohla byste jít pracovat do redakce, když na to konečně máte vzdělání a umíte to. /pauza/ Mimochodem, proč se tam vlastně nemůžete dostat?
Autorka: Jsem na to příliš stará. /odpověděla tuze skromně, atraktivně vyhlížející autorka/
Ředitel: Stará a nevyhovující na sex s vydavateli, editory či redaktory; nebo na psaní mizerných článků?
Autorka: Stará na to dostat práci po čtyřicítce, když jste předtím vystudovaly univerzitu, porodily děti…
Ředitel: Ta hra se jmenuje Výprodej neboli Aukce, dnes je to velmi módní slovo, opatrně s ním…
Autorka: Učíme se teprve používat a využívat ta módní slova.
Ředitel: Do čtyř dnů nám napíšete hru a nebo…víte, že tu všude hrozí ta zákeřná nemoc.
Autorka: O co jde v tom kuse?
Ředitel: Ale, celkem banální téma. Znáte to, banality dnes svět miluje. Jedna ženská nemůže zaplatit nájem, to víte rozvod, děti na krku, její bývalý se roztahuje v jejich společném bytě. Musela si shánět podnájem; nejlevnější co prý mohla sehnat… Téměř celý plat jí padne na to, aby zaplatila nájem majiteli, no a teď je bez práce. Podpora zanedbatelná, nemá čím by platila, tak si představte, koná se výprodej. Ale ne zařízení toho bytu, abyste si myslela – mezi námi moc toho nemá, totiž nekradla, ani neparazitovala na druhých; nýbrž jejího života. Je to jedna z těch takzvaně čestných, přehlédnutelných postav bez konexí a vlivu. Nemá prostě čím zaplatit! Majitel má totiž právo, vyhodit ji na ulici i s těmi dětmi; z nichž jedno je těžce nemocné. Není vám to povědomé?
Autorka: Máte pravdu, je mi to velmi povědomé.
Ředitel: Chlapci z Herald Tribune z toho udělají jen takovou nic neříkající senzaci, ale já bych chtěl drama. Jde totiž o to, že se cení život té ženské.
Autorka: To, co chcete napsat, vlastně již dávno začalo /usedá do hlediště aukce v pozadí/.

Pokračuje pouliční prodavač a vyvolává horké číslo Herald Tribune:
Nové poměry na aukcích v zemi! Komentátoři Herald Tribune jsou u toho!
Dražba jednoho života! Komentátoři Herald Tribune jsou u toho!
Dražba života……/stále se opakují tyto dvě věty a zaznívá jen hlas, prodavače nevidíme/

2. Výstup

Scéna se prosvětlí, prostředí jako na divadle, balkóny, dole aukce. Hlediště jako v divadle, na aukci. Divadlo v divadle, ale je tu vlastně byt. Dva reportéři a komentátoři Herald Tribune /dva muži vypravěči/, na balkóně nebo kdesi v popředí.
Osoby na scéně:
Paní Husa
Dražitel
Účastníci aukce

První reportér /1./: Podívejte se, zase rozprodávají něčí život!
Druhý reportér/2/: Slyšíte ulici, jak vře, jak se chechtá, jak pomlaskuje, jak se peleší v mamonu; slyšíte ulici tu potvoru prodejnou?!
1./jen dále/: Stá1e stejný příběh,když se ubíjí lidskost kamaráde, tak tleská dav a ochozy jsou přecpané.
2./jen dále/: Kam půjdeme?, tleskat s ostatními?… Nebo poradit autorovi, pardon přece autorce /zasmějí se/. Ve jménu inspirativní věčné ženskosti, veďte mě.
1.: Cítíte, jak voní ulice?, Voní kaštany nebo spermatem?
2.: Čemu vy říkáte vůně, já tvrdím, je jen zahnívání, to rozklad je. Ryba páchne od hlavy a tou jsou sociální zákony dnešní. Čemu vy říkáte vůně, to je rozkládání…
1.: Kdo je ta dáma?, ta křehká silueta, to ticho v soumraku; kdo je ta dáma tam dole?
2.: Nezměrná citovost co srazí nás na kolena. Přece té patří doba, té, jež egoismus nezná, oddaností chvěje se, co přece je sama, tak sama.
1.: Já opakuji stále, Nový věk to je Žena a Senzitivnost, Žena a její cítění, jež volá k osvobození; ta nová převratná svoboda jež je v povětří.
2.: Vy snílku; kolik ještě zmařených životů, než se to povede, kolik vyvražděných iluzí, kolik arogance, kolik tuposti
1.: Ale revolta je tu, je v ovzduší. Jen na smetiště nosí se leklé ryby co páchnou.
2.: Zatím je tu ale příběh té dámy s větrným pantoflíčkem a právě začíná aukce. Výprodej jejího a našeho života, je to zvláštní pocit být najednou divákem i hercem v kuse. Kdo to tam vzadu 1eží?
2.: To je příbuzná tamté.
1.: Jú, to bude reportáž, po Herald Tribune se jen zapráší, davy a obecenstvo jen zachrochtají.
1.: Myslíte příteli?, dnes si již nikdo neváží tragédií, vše se přežilo; Tragédie již nikoho nedojmou. Nevím, nevím, zdali jsme tu správně? Takových story jsou tucty. Jak jí budeme říkat? /oba se zahledí směrem k paní H/, což třeba paní H neboli Husa; Je to přece náš život, kterému smějeme se.
2.: Husa? – říkáte?
1.: Jen husa jde přece za láskou tak intuitivně a čistě a potom takhle chudák dopadne.

/Pohled obou směrem k dražbě/

Dražitel: Nedá se nic dělat, city stranou vážená. Nesehnala jste peníze jdeme do toho.
Paní Husa /dále jen P.H./: Co se draží je hmota věcí, ale mám pramálo cenného.
Dražitel: Nemáte peníze, dobře, ani nic drahocenného, co mohou ocenit dražby světa, říkáte. Ale je dovoleno, je přípustno, dražit na aukcích jako tato i to co je světu nezřejmé, svoji vlastní duši.
P.H.: Já vím, musím zap1atit nájem, nájem z bytu, nájem za život. Nájem jako rentu za život. Z té vaší aukce jde na mě strach, mám platit nájem a nemám čím, Já Matka Husa. Jde na mě strach, že nemám čím, však platit za život se přece musí. Dražitel: Ale, ale, co mi to tu říkáte, jsou vždycky dvě možnosti; buď peníze máte a tedy platíte a když dojdou vydražíme prostě člověka. Jsme tady od toho. Přece se nenecháte tak těsně před vánoci, vyhodit s dětmi na ulici. Jsme tady od toho, naše síť je tady od toho…
P.H.: Dražit člověka s jeho duší když bez peněz zůstanete? a ti co je mají jsou uchráněni takové potupy. Vždyť pokud mé srdce tvoří to nitro jež celkem je duše, cožpak to všechno změřit jde?, rozkouskovat nebo snad rozčtvrtit?; Popsat a ocenit? Očíslovat a spočítat?, A kdo to ví?!, kdo ví to, vždyť k tomu třeba je smrti.
Dražitel: Jen malé smrti je k tomu třeba, jen maličko umírání. Vždyť svět peněz i lidí je vždy jen malou hrou s umíráním.
P.H.: Jen tedy smrt rozhodne o ceně, jen moje malé minulé smrti už kdysi dražily moji drobnou živou cenu. Umírání jako renta, jako nájem je to, co zaplatí.
Dražitel: Vzpomeňte, kolik bylo toho umírání, těch drobných dávných smrtí, jen ty platí zde, ty mají cenu nejvyšší pro aukci. To dnešní představení je jen hrou se smrtí, kterou tu uhrajeme, Matko Huso /Paní Huso/ Velkou hrou dnešní.
P.H.: Jemně řečeno, Vy chcete zabít mě?..

/konec ukázky/