1.3.2021 /8/
Nádherný den, sice není po plavání hořící oheň, ale svítí sluníčko, kolem 7°C. Co je to na nás, když máme za sebou mrazy a naplnili jsme úkol, plavat až k vytyčené hranici bouře života. Voda je 4,1°C, rozhodla jsem se plavat od pláže, zažít ten nádherný pocit svobody po doplavání jako kdysi v šatně, zahřátí pohybem, než doběhnu k šatům. Plavalo se krásně, vždyť voda nad 4°C je pro nás znamením, které ukončuje mrazy, propad největšího chladu. Ano, chtěla jsem zažít tu radost, kdy jsme běhávali v mokrých plavkách, ať v mrazu, dešti, sněhu, podzimním větru do naší šatny. Chci mít znovu tu radost z pohybu, ničím neomezující. Letošní sezóna pro nás byla přivykáním na větší chlad po doplavání bez šaten. Ale dokázala jsem to, již se netrápím, že nehoří oheň. Jsem ve vodě 16 minut, raději méně, když nehoří dřevo u PKO. A poznávám, že je to především psychický pocit blízkosti ohně, světla a tepla. Nikdy jsem se stejně nezdržovala dlouho v šatně, jen se v mžiku oblékla a snažila se rozvolnit, oteplit pohybem. Jaká krása, že se již netrápím a dokáži si vytvářet teplo ve svém nitru. Radostí z překonání překážky, splněním tréninku, jak nás učil Vláďa.
Hodiny po plavání jsou naplněné euforií, společným štěstím. A to jsem dnes plavala sama bez kamarádů, od pláže asi 750 m k molu. Ano, nejvyšší štěstí je to, které vzniká jen naším úsilím, naší prací, splněnými úkoly; ať jsme ve vodě nebo kdekoli jinde. Už nesu svůj osud s radostí, za mnou zůstávají léta bolesti, osamocení, když sama pronikám k síle a rovnováze vesmíru, který nese spravedlivé. Není nad pravdivost, opravdovost, jež nese jak vlna naše životy k uchopení univerza.
Jen láska, soucit, porozumění je určující, ostatní není podstatné.
