17. 5. 2021
voda 11,6°C, vzduch 15°C, 21 minut plavání při kulminující Vltavě
Stále prší, hladina Vltavy stoupla na první povodňový stupeň, 550m3/s. Plavat v těchto okamžicích byl pro mne takový zážitek, že jsem nemohla psát hned týž den. Kdo by se domníval, že řeka bouřila plná neklidu, byl by zklamán. A to bylo i pro nás dobře, mnohdy divoký čas řeky s jarními protivlnami se naopak zdál plný poklidu. Ale přesto a ze strachu z vysokého průtoku, že nezvládnu trénink, jsem telefonovala našemu předsedovi Vladimírovi a ten vypočítal pohyb vody na 3 km/h, když ho přirovnal k pohybu chodce.
Všechno bylo ten den příliš krásné, proměněné časem blížícího se léta. Rozkvétaly šeříky, které byly do teď jen plné pučících poupat. Toho dne nikdo neplaval, řeka měla širokou rozevřenou náruč jen pro nás, dva plavce. Podmračený čas ledových mužů osvitl sluncem, což se stávalo poslední dobou jen zřídka.
Řeka se mírně zachvívala, avšak na povrchu bylo zřetelně přece jen možné zahlédnout vyšší sílu proplouvajících vln. Chlácholivá jemnost vlnění nás nesla pak tiše a rychle, objímajíc jako nikdy svým šepotem. Keře a stromy stály ve vodě, předpověď počasí odrazovala pády větví kolem řeky. Plavali jsme tedy jen v jedné třetině, místy v polovině řeky, abychom se vyhnuli možným polomům. Překonávali jsme strach, ale plavalo se tak dobře, ve vodě teplé přes 11°C, která se zdála ještě mnohem teplejší. Cesta řekou začala od pláže Černého koně a pak blíže ke břehu za Braníkem v obavách, aby nás nestrhl proud, který hovořil tak nevinně, že jsme se pustili i přes zátoku k Pobřežní cestě, Lucky se také nebál a plaval za námi. Měla jsem o něho strach, ohlížela jsem se, ale on byl jako vždy nejrychlejší, plný energie. Nyní i roky předtím bravurně přeplaval zátoku, když nemohl dále běžet za námi po břehu. Nebyl ani problém dostat se z vody, i když všechny schody u Vltavy byly zaplavené až po horní stupeň, i tak jsme mohli z vody vylézat bez obtíží kdekoliv. Okouzlení jarem a řekou bylo tak silné, že jsem nemohla vzpomenout na stejný čas plavání našich La Manche s Vláďou, jak jsem říkala asi 1,5 km dlouhé plavbě od Černého koně do těchto míst. Hebkost, svěžest travin se propojovala s vůněmi počínajícího jara. Ale i v létě tato místa provlhlých cest blízko řeky byla tak opojná, zvláštně vonící, jak nikde jinde. Jen tato cesta po plavání s během k Černému koni jiskřila jako každý rok mocnými výdechy tepla s povlhlou půdou. To promísení naplňovalo závratí jen tady v místech stínů dál od řeky, kde nic se nevyrovná štěstí pokořitele řeky, kdy vás živel vydá živé, plné sil, v uchvácení mžiku, vteřiny života. Čím by byla Praha bez své řeky, která oživuje, plyne s mohutností poklidu ve svých loktech, ramenou. Život řeky zrcadlí růst, zrání miliónů, jsme jen kamínkem v tom pohrávajícím si toku života.
My co doplaveme, voláme na sebe, všichni si tu tykáme. Pan Saudek, pan Ponert, Saša. Voláme na všechny, co nás vyhlíželi z břehu, my všichni okouzlení milenci řeky.
