30. 3. 2021
Sněženky a sedmikrásky zkropily něhou nepřívětivá místa plná roští a objaly oči oveček.
V Ch. se ještě uctivě zdraví mezi sebou neznámí dospělí i děti a já musím zdolat 10 km odsud až k Vltavě. Vítr uléhá do řeky, sice zvedá protivlny, ale jsou mírné, neobtěžující, jak někdy z počátku zimy. Je tu tolik zajímavých plavců a Luckyho kamarádů, mnoho běžců, další na kolečkových bruslích. Plavci z PKO už odplavali včera a přicházejí i starší, kteří plavou každý den a noří se do vody třeba jen na pár minut. Starší muž s dlouhými bílými vousy, mladí začínající plavci pod vedením zkušenějšího instruktora. Voda je teplejší 5,8°C, ale vítr ochlazuje vzduch ze 7 stupňů na nižší teplotu. Plaveme od mostu, mezi PKO a druhé zábradlí s hranicí jednoho kilometru kolem 15 minut. Není třeba podléhat svodům oteplující se vody, kdy ruce již tolik nezebou a vymezit si dlouhou trať. Plavu s vědomím, že se musím ve větru na břehu obléci, jsou ještě zavřené šatny a epidemie trvá. Vzala jsem si již letní oblečení a proto vím, že musím mít tepelnou rezervu a také není ani oheň.
Zkušenější plavci, co prožili zimu na břehu po doplavání, znají přece už tvrdší podmínky. Je mi dobře, už ani běh k mostu v plavkách mi nevadí, běhala jsem tak celou zimu kromě velkých mrazů. Rok bez tepla topení po doplavání mě snad i více otužil. P. jde pěšky deset kilometrů na Letnou domů a já s L. počkám na autobus, už jsme dnes v Ch. dopoledne běhali. Každý zimní plavec by se totiž měl věnovat dalšímu podpůrnému sportu. Po cestě potkáváme jdnoho z nejodvážnějších a samostatných pejsků v Ch., chodí sám na procházky bez pána, všichni ho tu znají. Taková svobodomyslnost a síla nepřichází už od žádného psa. Je odchovaný svými velkými bratry z koňské stáje, kde s nimi spí na seně. Ve vnitřní Praze by už dávno skončil v útulku, jako se to stalo jednou L.při Memoriálu A. Nikodéma u Národního divadla, ale naštěstí jsem přijela včas a nemusel putovat do Tróje, jednoho z pražských útulků.
A jsou tu i jiní, poznáte smutné, žalostné vytí krásných retrívrů, s kterými si nikdo nepovídá a oni jen smutně vyčkávají chodce, procházející kolem velkých, uzamčených zahrad. Žijeme tu s našimi bratry, ale nerozumíme jim, aniž i chápeme sami sebe. Avšak láska po níž společně prahneme nás propojuje; až v doteku vzdušných a vodních sil, v symbióze prožívání života se stáváme lidmi.
