26. 3. 2021
Konečně jsme se dočkali, první jarní plavání po dlouhé zimě. Slunný den, vzduch se ohřál na 11 stupňů, teplota vody stoupla až na 4,4 stupně. Ale i přesto je u PKO oheň. Dnešní den je za odměnu pro mne a všechny další zimní plavce co vydrželi, dokázali plavat celou dobu covidu a dlouhé zimy, radost je všude kolem řeky, i když plavci mlčí a nesdělují si pocity, jakoby se styděli. Považují to za samozřejmé, dobrý plavec je i skromný, zná úskalí zimní vody a záludné fáze fyziologické bolesti těla, každý trénink je vždy novou výzvou, dalším začátkem, voda uzdravuje, ale je i mnohdy hořkým neovladatelným živlem. A my jsme jen slabí lidé, kteří se utkávají z nevyzpytatelností, mohutností přírody. Vydržet ve vodě pod čtyři stupně i přes 18 minut, je i pro mě zatím neuskutečnitelné, plavec prožívá hraniční stavy fyziologicky nezažité, krajní vyčerpání. Plavu sama od mostu Inteligence 16 minut, ale mohu se obléknout bez blízkosti ohně, učila jsem se to celou zimu, kdy nebyly otevřené šatny. Optimismus a vnitřní radost z jara, slunce mě zahřívá. Jak se voda více zahřeje, tak si budu přidávat po metrech delší vzdálenosti, jsem ještě po těžké zimě opatrná.
Kdo však může, jde dnes do přírody plavci i neplavci a samozřejmě i nudisté, kteří už dlouho vyhlíželi jaro a přicházeli k Vltavě alespoň postát, pozdravit řeku. Jen pan fotograf Saudek tu dnes chybí. Naposledy jsem ho tu viděla z počátku roku, po vyhlášení epidemických opatření zůstává raději na své zahradě.
Po dnech uvěznění, jakoby se město otevřelo štěstí, slunce obléklo Prahu do radosti. Půda vysychá, koně ve výběhu objevují první zelené trsy trávy a sněženky sní tiše v trávě. A to jsme se ještě v neděli dostávali z bolestného chladového stresu po plavání, přece jen byla ještě zima, i když meteorologicky první jarní den, ale voda nedosahovala čtyř stupňů.
Dnes je to mnohem příjemnější, tak si alespoň s L. oživuji vzpomínky na dávné časy u Černého koně s naší nezapomenutelnou šatnou. Po cestě podél řeky míjím pamětní destičku se jménem otužilce, bývalého plavčíka Petra z bazénu v Podolí, který se nedočkal letošního jara. Denně plaval ve Vltavě s dalším kamarádem J. a s otužileckou plavkyní S. Prodloužil si tak život o dvacet let, vídávala jsem ty tři neohrožené bojovníky se zimní vodou tulit se k sobě v mrazu po doplavání před zavřenou restaurací U Sváry, neměli šatnu jako my z ČOUP. O to více je třeba si vážit jejich boje se zimní vodou a schopností vytrvat. A tento nápis mu napsali jeho kamarádi na skromnou destičku, umístěnou na stromě, pod nímž v létě rád lehával.
Péťo (Plavčíku), vzpomínáme na tebe s láskou.
Tady jsi to měl nejraději…
místo, které nám tě bude vždy připomínat.
Sportovkyně z našeho oddílu přijíždějí později odpoledne stále k naší bývalé šatně u Černého koně na trénink, děvčata J., I., M. My zimní plavci nemůžeme jinak, stejně se sem všichni vracíme, je to místo naší lásky k Vltavě a její zimní vodě. Zažili jsme tu začátky našeho plavání, tady se pod vedením Vládi K. rodili noví zimní plavci. Ty tvrdé, hořké chvíle našich začátků znamenané časem, kdy i mnoho zimních plavců a plavkyň neuneslo těžké podmínky tohoto nádherného, tvrdého sportu, avšak vrací se a potkáváme je stále tady u řeky, co na tom, že třeba jen v létě..
