Vladimírovi, který na mě čekal na počátku zimní sezony roku 2014 na konci ulice V Náklích, která ústí do ulice Lodnické. A všechny zlé okamžiky, které mě pak čekaly. Smrt a vystěhování z kulturní Prahy již po druhé v mém životě.
Dokáži i plout v tomto deníku tam kam patřím, ke kulturní elitě. Dokáži to?
Nejdříve k názvu, každá doba si žádá úlitbu bohům a proto pro potřeby tohoto blogu raději nadpis Deník zimní – otužilecké plavkyně a nikoli Listy z vyhnanství, Deník umělce; oba názvy s osobou vypravěčky souvisí, ale doba je přežívá, jsou tedy prozatím jen v podtitulu rozpravy..
I když se jedná o mé druhé vystěhování z Prahy, první bylo na podkladě obvinění z Rozruchu mezi zahraničními turisty k výročí 21. srpna 1968 a nyní před necelými třemi roky další, kdy se mě jako učitelky, která učila až do důchodového věku a učí stále, nikdo nezastal. Na Magistrátu po prodeji domu, kde jsem bydlela od roku 1995 mi bylo řečeno, že mám jako učitelka dojíždět denně 180 minut za prací a že byt nemohu dostat. Byli v té době potřebnější, to že jsem vychovala dvě děti, s kterými jsem přišla po politické rehabilitací do Prahy, v nejskromnějších podmínkách kolem 30 m2 a v té době za nejvyšší nájem, nikoho nezajímalo.To trvalo od roku 1995 až do roku 2017, kdy jsem byla vystěhovaná po druhé.
Plavání v zimní vodě mi však dovolilo přežít všechna protivenství, vystěhování z centra kulturní Prahy před téměř třemi roky a po mnoha letech společného života, smrt přítele, vykradení. Zimní plavání mi dávalo sílu žít dál svůj tvůrčí, pro někoho možná až asketický, avšak nádherný život i ve vyhnanství, v lásce k přírodě a lidem. Jen Báseň a Pravda ať je znamením těchto dopisů lidem, kteří dosud neporozuměli mé tvorbě. Na mnoho let jsem přestala psát, poslední moje kniha vyšla v roce 2019, ale bylo v ní jen málo nového, vznikaly jen zápisy v denících, které leží hluboko v mém svědomí nevybalených krabic.
Ale je třeba i doplnit, že to bylo zimní a otužilecké plavání, které mě na dlouhou dobu vzdálilo od tvorby, vyčerpávalo moje síly natolik, že bylo nemožné oddat se tvorbě jako dříve. První léta jsem i prožívala stavy, které jsou mnohdy vzdálené mužům plavcům, byly to tenze intenzivního vnímání, jakési stavy zastřeného vědomí jemně odvislého od smrti a přirozeného nastavení těla. Lákalo mě poznání přes tyto hraniční prožitky, které jsou asi otevřené více lidem citlivým, senzitivním.
Zpovídala jsem v té době mnoho plavců, kteří takové vnitřní poznání neprožili, stimulovaly mě k tvorbě, ale bylo pro mě vysilující jen přenést se přes tyto okamžiky vnímání. Dávaly mi však hlubší pochopení mé existence, jakýsi prostor nad mým tělem a zemí lidstva, který jsem do té doby nezažila. Musela jsem pak telefonovat lidem, kteří mi byli blízcí a jež jsem snad i nechtěně zanedbala. Zintenzivnění a prohloubení lidskosti, to byl ten okamžik míru v pozici nad světem, blíže k lidem.
Stav pozměněného nevědomého vnímání s neskutečnou tepající silou v hlavě. Bouří, tyto intenzivní stavy se nalézaly jen v prvních letech plavání, teď je prožívám ve chvíli hraničních stavů, kdy jsem hrdá na svůj plavecký výkon a delší dobu v chladné vodě. Je těžké se probouzet z bezvědomí tvorby, myslela jsem, že to již nedokáži, protože každý z nás má chvíle let slabosti. První popud k založení tohoto deníku dal jeden můj známý spisovatel a včera jsem na tuto myšlenku přišla po znenáhlu sama v rozhovoru s V.. Opouštím své sevřené literární útvary, abych plynula jak řeka ve vodách deníku.
Nechci být poplatná době, která přestala milovat poezii a má zálibu v próze, ale jsem asi ještě příliš slabá po prožitém utrpení, abych se vzchopila k vyšším útvarům literárním..V té pohnuté době bylo pro mě těžké jen uchopit tužku a obrátit list papíru, ale konala jsem ve vyším aspektu tvůrčím a zdravé existence. Poznání, pravda života a tvorby byla vždy jen motivací mého života.
Musím se pro začátek podívat, kdy jsem začala plavat v zimní vodě, bylo to 1.7. 2014 a od tohoto dne, jsem pravidelně plavala v řece, dvakrát týdně za každého počasí, celé roky až dosud, bylo mi tehdy krásných šedesát let a nechtěla jsem žít nečinně. Bez tréninku by nešlo plavat příště, strach z toho, že již nevstoupím do zimní vody, mě nutil stále znovu vcházet do chladu. Dnes je mi o šest let víc a brzy to bude i o sedm ještě letošní rok. Jsem ale hrdá na svůj věk a nechci ho navracet zpět, miluji svůj čas, který svědčí o tom, že jsem vytrvala.
Z počátku to byla láska, která mě nutila neustávat, pak smrt…,kdy jsem hledala obraz ve vlnách a nevěděla, zda-li dopluji, vrátím se k životu.
Děkuji za oheň
Sobota 23.1.2021
Kdo neprožil okamžiky po doplavání v zimní vodě, neví, co je teplo ohně? Dvakrát týdně někdy i častěji, i když nemám mnohdy jen pocit z blízkosti ohně a teď v době epidemie ani otevřenou šatnu. Půl kilometru byla moje nejkratší norma od počátku v roce 2014, kdy mi bylo ještě krásných šedesát let. Letos již sedmý rok se nořím do zimní vody, jsem pomalá, pomalejší než mladší plavci s kterými jsem ještě minulý rok jezdila na závody. A i v těchto dnech epidemie ve vodě 3,3 stupňů poznávám, že se dá žít i bez tepla po doplavání.
Dnes je sice oheň u břehu, ale potřebuji prodýchnout vzduch a být rozvolněná pohybem, jen se obleču, napiji teplého čaje a běžím i vícekrát týdně, abych splnila svoji normu jednoho tréninku alespoň 15 až 17 minut ve vodě. Dnes to bylo jen 13 minut, kdy ruce bolí chladem a můj pejsek se zastavuje, aby sledoval můj chladnoucí život a pohyb. Chci doplavat, je to silnější než láska a bolest, kterou prožíváme.
Společenství plavců přináší pokoru, přátelství, nekonečnou radost po doplavání. Oteplovací fáze, které nás naplňují silou, že dnes jsme to dokázali, že žijeme, ještě nekonečně mladí …
Začalo to v ulici V Náklích a pak pokračuje do ulice Lodnické. Zápis v mém průkazu je z 1.7.2014 a první léto, kdy jsme nevěděli co nás čeká. Co to znamená být zimním plavcem
Jsem však hlemýždí, tak pomalá plavkyně, ale i přes tento nedostatek jsem hrdá, že mohu plavat s velkými, nejrychlejšími . Plavu již od svých šedesáti let, letos sedmým rokem.
/Listy z vyhnanství, Deník umělce/
Moje poslední čtení…ale pak bylo ještě vlastně čtení pohádek ve školách.
Úterý 27.1.2021
Dnes jsem sice neplavala, ale využila jsem cestu k zubaři k nákupu jídla, což je nutné v době epidemie. Co nejméně jezdit městskou dopravou a stýkat se co nejméně s druhými kvůli nákaze. Tak jsem obtěžkaná snad dvaceti kily jídla skončila Na Beránku, autobusy v dopoledních hodinách jezdí jen jednou za hodinu, nechtěla jsem čekat a tak jsem se vydala pěšky k další zastávce. Mám snahu udržet se dlouho v dobré kondici, zvládla jsem stoupání na Cholupický vrch, ale hustě sněžilo, tak okouzlující den, kdy jsem zamířila po lesní cestě , avšak silnice, které jsem se měla držet najednou byla v nedohlednu. Měla jsem již dojít k prvním domům, ale jen zasněžený les a cesty vymýcené určovaly moji pouť. V obavách, že zabloudím hlouběji do lesa, jsem se raději váhavě vracela, ale pak jsem spatřila po pravé straně hlubokou rokli. Jak jsem se později dozvěděla, je to severní lemující část Modřanské rokle. Po pár metrech jsem ale přece jen došla k posledním domům úplně dezorientovaná z bělostné jasnosti a třpytného blouznění v běloskvoucím čase. Autobus zrovna přijížděl, měla jsem štěstí, za pouhých dvacet minut takové zážitky z cesty.
Voda byla 2,3 stupně, doufám, že jsem zaplaval alespoň 500 m. Jsem ještě nejistá , protože neplavu svoji obvyklou trasu od pláže na Černém koni, dnes je méně vody a minule jsem si zranila nohu při vystupování o ostré balvany, ještě se mi hojí jizvy. Když je totiž méně vody ve Vltavě nedá se doplavat až ke břehu. A tak si teď vyměřuji trať za mostem Inteligence, abych uplavala alespoň pět set metrů. Bylo mi dobře, jen ruce jako vždy zábly, ale nechci nosit neoprénové rukavice jako mají někteří plavci. Na závodech jsou nepřípustné, i když mnoho plavců má i neoprénové boty, které asi nevadí, já mám jen umělohmotné. Možná dost těžké, takže to je i důvod mého pomalejšího plavání. Ale mají tu výhodu, že mohu doběhnout v plavkách k místu, kde se ponořím do vody a pak se i nesklouznout v mokrých botách zpátky po doplavání. Pády jsou pak těžké a hned teče krev, dokonce více, než v přirozeném fyziologickém nastavení. Každý metr navíc mi dělá radost, že se zlepšuji. Průtok byl asi 110 m3/s a ve vodě jsem byla jen 13 minut. Můj pejsek mě čekal šťastný, že jsem se mu vrátila, že žiji. Ale přece jen jsem uplavala asi o metr víc než minule a to ještě se stresem, že mě čeká další stěhování. V bytech nikdo nechce psa, tak je to problém.
Učím se, zda-li je to jen psychický pocit obléci se rychle u ohně a pohybovat se pak mimo něj, abych se zahřála. Ale je pravda, že se lépe plave, když se člověk může těšit jen na těch pár minut, kdy se oblékne jakoby v teple, třeba i kus od ohně. Přišla další děvčata z oddílu I. K. a I., tak jsem je doprovodila k mostu, odkud také plavaly a zkoumaly jsme, kde asi začíná pětistovka na závodech. Krásný den, vždy pomáhám cestou od tramvaje tahat větve na oheň. Moc toho není, ti co mají auta vozí více, pomáháme si navzájem, v tom je krása sounáležitosti plavců.
Sobota 30.1.2021
Jak mám být ve vodě ochráněna, když nerozvážně zabiji broučky. To jsou právě ty chvíle svědomí, které vyvstanou při plavání, kdy organizmus je ve stavu ohrožení, které bychom měly prožívat všichni. Zimní plavání vrací do rovnováhy vědomí a svědomí života.
Pravidelně většinou plavu s P. J. Voda stále 2,2 stupně. Kluci udělali obrovský oheň, nanosili překlížku z obalů přístrojů z nemocnice, zůstaly tu i hranice špalků po předchozích. Mohla bych se V. podívat do očí, kdybych nezačala psát. Skutečné tvůrčí osobnosti nelze ublížit, nelze ji zlomit.
Středa 3.2. 2021
Strejdu propustili po covidu z LDN, bylo mu tam devadesát let a já se dokopala k vypocení svého čtrnáctého dítěte, tedy tohoto blogu a deníku v jednom, když přičtu své knížky a živé dvě děti na světě.. Udělal mi také velkou radost K. P., který mi napsal o možném pronájmu jedné místnosti, kdybych musel opustit Prahu a své kamarády v literatuře a od Vltavy. Dnes přišla i děvčata po covidu J., M. s P. a také V., který nám tu moc chybí, nakonec I.K. Starší plavec s PKO přivezl dřevo a já tahám větve. Jak jsem šťastná, že jsem našla tolik kamarádů u Vltavy, co bych si počala bez nich.
Bůh má se mnou jiné plány a úmysly, proto jsem nedostala od života to, co jsem chtěla. Dnes plavu od mostu až ke druhému zábradlí, je to zatím můj rekord, ale je vysoký průtok, tak i to je důležité. Voda stoupla na 2,8, ještě asi týden nazpět byla kolem jednoho stupně. Dnes média u Vltavy, ale my skuteční plavci je tolik nepotřebujeme jako hvězdy ze showbyznysu, které plavou několik měsíců a medializují své výkony v hlavních vysílacích časech. Je ale pravda, že co voda klesla pod čtyři stupně jsem u Vltavy žádnou hvězdu nespatřila.
