9. 4. 2021
Místo plavání o Velikonocích, jsem tentokrát šplhala na největší opevněné keltské hradiště na našem území, oppidum Závist /hradiště Lhota-Točná/, nad pravým břehem Vltavy, celkem přes 17 km. Trénink musím nahradit a dokonce jsem tak zapomněla na virtuální velikonoční závod v plavání, což mě mrzí, nemohu pořádně ani běžet. Denní teploty klesly z 23°C na 5°C přes den a v noci jsou dokonce i mrazy. Vynechaný trénink plavce bolí, avšak namohla jsem si při běhu stehenní sval po křeči do levé nohy. Pro plavce to není omluva, jen v horečce může polevit z tréninku.
Ochladilo se, po nocích jsou střechy pokryté sněhem, také sotva rozvité květy a keře zlatého deště. Aprílové počasí zahaluje do kabátů i bílého snění. Epidemie i mráz tíží lidi i přírodu, avšak přibližující se letní vábení skryje do jakéhosi hebkého pokrytí, kdy otužilec necítí ani poslední sněhové záchvěvy bouřící chumelenice. Je to zvláštní čas čekání na slunce, vždyť i voda odráží plaché rozpaky odcházející zimy, 6,4°C je pro plavce již voda teplá. Bratrské soužití s vodou zrcadlí v mysli děje v celé přírodě, které otužilec intuitivně vycítí. A i já si uvědomuji to příjemné objetí vody a vzduchu, přes den s téměř totožnou teplotou. Plavala jsem 18 minut, už nepotřebuji blízkost ohně při oblékání, jen vidět plameny mi dodává energii, tak nás plavce otužila epidemie. I když čas teď jakoby se zastavil v rozpacích lidí, s teplem však člověk rázem ožije i s přírodou. Nekončící osamělost karantény, chlad nese lidem naději na keřích se zlatým popraškem snění.. Epidemie, nastalé mrazy nás přinutily utíkat od druhých, které jsme milovali, jsme teď osamělí i u břehů řek.
Učíme se poznovu žít v domech, kde se rozplakaly i stíny. Chceme se však navracet ke vzájemnosti, ale samota jakoby nás ještě zbavovala síly, žijeme v hlubinách, ztišených osamění. V těchto chvílích je třeba nořit se do vody s dotekem chladu, s hřejivou odměnou žíznivé objímající radosti.
