Deník zimní plavkyně /33/

voda 10,1°C, vzduch 12°C, průtok 226 m3/s, 23 minut

Voda je studenější než vzduch, ještě se nestačila po zimě ohřát a když tak jen krátkodobě. Prší se silným větrem, stále jsme ponořeni do chladu jara či podzimu? Společné plavání oddílu stále bez šaten je komplikovanější. Hledáme místa na bezpečné uložení věcí u Vltavy. Končí květen a lidé doufají v oteplení, vyšší teploty snad dají odeznít epidemii. Klademe si otázku , kdo jsme a kam jdeme; hodnoty naší existence se proměnily. Jaké jsou opory našich životů, kde jsou naši přátelé? Stereotypy vcházejí v jiné řády, vzlety myšlení a idejí jsou spoutané a připoutané našimi fyzickými kroky. Osudem lidstva je stále se proměňovat, však ještě jsme zavaleni bolestí těch, kteří odešli příliš náhle a nečekaně. Jitřní doteky slunce zahřívají, ale my ještě utíkáme zkřehlí v dešti. Krajina přírody jakoby obsáhla lidské nitro a není nad to, vracet se k naší skryté duchovní síle, fyzické zdatnosti a především k prostotě života. To nejcennější si neseme v sobě; to kdo jsi, kým jsi se stal a kam jdeš bez ohledu na společenskou změnu, bez ohledu na volání davů.

Plavu jen kilometr, ostatní si troufají na dva i více, v dešti a silném větru, rosteme cíly druhých, stále se učíme v pokoře před silami přírody a vzory našich druhů.

Deník zimní plavkyně /32/

voda 10,7°C, vzduch 17°C, průtok 247 m3/s, 28 minut

Odtrženost od přírody zbavuje člověka postupně intuice a hlubšího vnímání dotyku dalších životů, ať jsou to zvířecí organizmy nebo lidské bytosti. Žijeme stále více odloučeni od ostatních živých tvorů, že si neuvědomujeme strach, který prožívají. Tento chlad prostupuje a narušuje niternost blízkosti a brání prohloubenému prožívání. Jsme tak více vydáváni hloubce chladu vztahů. Stále jsou přede mnou vyčítavé, tiché oči zvířecích společníků, které opouštím. Propast samoty uléhající do bezvědomí strachu. Odloučení prostupuje lidský život i ve vodě, chlad vody nás vydává osamění vesmíru; teprve v těchto momentech plavec intenzivněji vnímá samým životem danou osamělost. Voda svoji živelnou silou uchopí plavce ve své mohutnosti, činíc ho bezmocným, zvýrazňujíc znatelněji křehkost života, opuštěnost života jedince v kosmu. Tento jakýsi hlubinný prožitek je pravdivou, opravdovou podstatou vnímání života a zbavuje člověka balastu nánosů civilizace, tak jak je prožívá v denní realitě. Proto to znovuzrození sil po plavbě ve studené vodě, jež nás navrací k podstatě života ve vesmíru s jeho samotou ale i nekonečným smutkem existence. Vystavení těmto podmínkám z nás činí znovuzrozené, citově hlubší bytosti. Je to kontakt s nekonečností, relativitou existence, jež může být v okamžiku zničená. To Charón nás vyvezl na druhý břeh, je to prožitek konečnosti, vyšší vize vnímání života, která nás sbližuje s nejvyšším poznáním a vědomím prožitku života v jeho plnosti. Teď v květnu je však voda stále teplejší a pocity, které naléhají na člověka v zimní vodě jsou mnohem mírnější ve stále teplejším vzduchu a vodě. Nebolí ani tolik ruce ve vodě kolem 11 stupňů. Jarní průtok se drží na vyšších hodnotách a tak plaveme kratší dobu, protože proti proudu plavat je velmi obtížné a odpor vody zvládají jen ti nejsilnější, mezi něž nepatřím. Příroda je velmi spravedlivá a na místě kde přidává schopnosti, jinde ubírá, tak buďme spokojeni s dary, které nám rozdává. Mučící nespokojenost však vede k vyšším výkonům a překonávání sil. Plavu k od Černého koně k Pobřežní cestě a jsem upokojená, pokud vycházím z vody zdravá, osvěžená s větší energií, překonávat překážky dne.

Pro ten pocit euforie se život vrhá pravidelně do chladných vod tichého, utajeného vesmíru, nekonečné bouřlivé síly vln v zapomnění, odmlce času. I labutě z poloostrova vyvedly svého malého potomka, jak něžně ho opatrují, s jakou láskou vnímají jeho první nemotorné pohyby, jak příkladní jsou pro lidské rodiče. Ale je třeba opatrnosti, tito krásní ptáci velmi bedlivě sledují řeku a možná nebezpečí pro nový život.

an old fountain pen on a manuscript

Deník zimní plavkyně /31/

voda 11,1°C, vzduch 13°C, průtok 302 m3/s, 37 minut

Ten den chyběli všichni plavci, nikde nikdo. Jela jsem až do Braníku, procházela kolem Vltavy, stále přetrvává vysoká hladina řeky. Voda jen pomalu opadává, déšť s přestávkami plní koryto řeky. Šatny jsou ještě pro plavce uzavřené, avšak situace se zlepšuje pro celou zemi, uvolňují se opatření vzhledem k ustupující nákaze, jen my plavci stále bloudíme bez střechy nad hlavou. Necháváme si oblečení s osobními věcmi náhodně u laskavých lidí, kteří nás od vidění znají a sledují naše tréninky v létě i v zimě.

Hladina řeky nebyla v ten den bouřlivá i přes vysoký stav vody. Odvážila jsem se tedy až k Pobřežní cestě, vodní plocha byla jen jemně zvlněná. Ten den nebyli žádní plavci ve Vltavě i majitelé pejsků, procházející a odpočívající lidé chyběli. Jen dvě postavy jsem zahlédla a to až v momentě, kdy jsem připlavávala k Pobřežní cestě. Nebyl problém přeplavat zátoku, ale snažila jsem se plavat blíže k pravému břehu z obav, aby mě nestrhl proud dále k Barrandovskému mostu. Už jsem téměř doplavávala, ale nikde jsem neviděla Luckyho, vždy plave za mnou, nenechá mě plavat samotnou přes zátoku, kde končí břeh s pevnou půdou a pokračuje jen vodní předěl mezi Braníkem a parkem u Pobřežní cesty. Občas se otočím a sleduji i jeho plavbu, bývá mnohem rychlejší než já. Už jsem byla téměř u protějšího břehu, když jsem zahlédla jen cosi mokrého, jakoby velkou myš nebo hadr nasátý vodou. To něco leželo na hladině poblíž branek na vodní pólo v zátoce, kterou jsem přeplavávala. Vylezla jsem z vody, avšak Lucky neplaval ke mně, to bezvládné, mokré na hladině byl můj pejsek. Neštěkal, jen mlčenlivě a pokorně očekával svůj konec. Nesnažil se bojovat, byl klidný, smířený. Ten tvoreček jak tam tak ležel na hladině mi důvěřoval a očekával moji pomoc, věděl, že jsem silnější. Vždyť to bylo v našich životech již tolikrát. Na břehu stáli v té chvíli dva lidé, jako zázrakem se tu objevili, ač jsem celou plavbu nikoho nespatřila. Mladá žena s holčičkou a starší muž mě vyhlíželi z protějšího břehu a volali, že je třeba pejska vylovit z vody a vyprostit ze sevření. Ležel totiž v objetí bóje, kterou jsem předtím nepostřehla, vidím bohužel špatně na dálku. Říkali, jste otužilkyně, doplavte zpátky k němu, zvedněte lano s bójemi, dokážete to. Já ale jen bezmocně křičela na projíždějící loď… pes, …pes, …můj pes a gestikulovala směrem k Luckymu, který se vznášel na hladině, bezmocně upnutý v sevření. Dívka na lodi však nechtěla veslem vyprostit moje zvířátko, prý by se ocitla v nebezpečí a loď by se převrhla, když se pokusí o záchranu.

Nezbývalo mi nic jiného, než vstoupit do vody a plavat zpátky k Luckymu, k jeho bezvládnému tělíčku a vyprostit ho. Nevěděla jsem, zda-li ještě žije, tolik jsem se bála, věděla jsem, že podobná záchrana vede k utonutí obou, zachraňujícího i topícího se. Navíc jsem nevěděla, jak se pejsek zachová v boji o přežití. Nemohla jsem tam ale ponechat mého statečného ochránce a kamaráda v boji, který mne tolikrát chránil, ač sám nastavoval život, jak zbabělá bych byla, pokud bych mu nešla na pomoc ve chvíli ohrožení jeho života, to si ale nikdo v těch vteřinách neuvědomuje. Vidět umírat jakéhokoliv živého tvora je tak strašlivé, že musíte bojovat o jeho život, i kdyby jste nemohli a třeba i ztratit veškerý pud sebezáchovy.

Byla jsem jako omámená, vůbec nevím co se pak dělo, milosrdný velký stres zbavuje paměti. Necítila jsem ani teplotu vody, která se mi zdála teplá i při 11 stupních po plavbě od Černého koně.. Avšak kdyby nebylo těch dvou dobrých lidí, kteří mi poradili a zpočátku sledovali můj zápas o záchranu ze břehu a později odešli, neměli asi sílu pozorovat můj boj. Bez nich však nevím, jak bych to dokázala, dodali mi tolik odvahy svými radami. Doplavala jsem tedy k bóji a manipulovala provazem, až se Lucky vyprostil a uvolnilo se sevření. Měl celou dobu hlavičku s čeníškem nad hladinou, tak pak lehce vyklouzl a doplaval se mnou ke břehu. Jaký šok jsme prožili, tak šťastní jsme byli, což není třeba dodávat, když jsme svorně pak plavali vedle sebe.. Měla jsem i strach z prochladnutí Luckyho, voda byla na chundelatého pejska studená a může být při této teplotě i pro zvíře smrtelná. Lucky je však otužilý, plave se mnou celá léta v zimní vodě. Po cestě zpátky k Černému koni jsem potkala tu hodnou paní s holčičkou, která na mě volala ze břehu a radila, jak provést záchranu. Pohladila jsem ji a poděkovala. Všichni odešli již dříve, nechtěli asi vidět nejhorší. Až teprve u Černého koně se objevil další plavec z našeho oddílu P. a V. z PKO, nechápali mě, nerozuměli mi. Mezní zkušenost je nepřenositelná, znovu jsme se s Luckym narodili.

Deník zimní plavkyně /30/

voda 11,6°C, vzduch 15°C, 21 minut plavání při kulminující Vltavě

Stále prší, hladina Vltavy stoupla na první povodňový stupeň, 550m3/s. Plavat v těchto okamžicích byl pro mne takový zážitek, že jsem nemohla psát hned týž den. Kdo by se domníval, že řeka bouřila plná neklidu, byl by zklamán. A to bylo i pro nás dobře, mnohdy divoký čas řeky s jarními protivlnami se naopak zdál plný poklidu. Ale přesto a ze strachu z vysokého průtoku, že nezvládnu trénink, jsem telefonovala našemu předsedovi Vladimírovi a ten vypočítal pohyb vody na 3 km/h, když ho přirovnal k pohybu chodce.

Všechno bylo ten den příliš krásné, proměněné časem blížícího se léta. Rozkvétaly šeříky, které byly do teď jen plné pučících poupat. Toho dne nikdo neplaval, řeka měla širokou rozevřenou náruč jen pro nás, dva plavce. Podmračený čas ledových mužů osvitl sluncem, což se stávalo poslední dobou jen zřídka.

Řeka se mírně zachvívala, avšak na povrchu bylo zřetelně přece jen možné zahlédnout vyšší sílu proplouvajících vln. Chlácholivá jemnost vlnění nás nesla pak tiše a rychle, objímajíc jako nikdy svým šepotem. Keře a stromy stály ve vodě, předpověď počasí odrazovala pády větví kolem řeky. Plavali jsme tedy jen v jedné třetině, místy v polovině řeky, abychom se vyhnuli možným polomům. Překonávali jsme strach, ale plavalo se tak dobře, ve vodě teplé přes 11°C, která se zdála ještě mnohem teplejší. Cesta řekou začala od pláže Černého koně a pak blíže ke břehu za Braníkem v obavách, aby nás nestrhl proud, který hovořil tak nevinně, že jsme se pustili i přes zátoku k Pobřežní cestě, Lucky se také nebál a plaval za námi. Měla jsem o něho strach, ohlížela jsem se, ale on byl jako vždy nejrychlejší, plný energie. Nyní i roky předtím bravurně přeplaval zátoku, když nemohl dále běžet za námi po břehu. Nebyl ani problém dostat se z vody, i když všechny schody u Vltavy byly zaplavené až po horní stupeň, i tak jsme mohli z vody vylézat bez obtíží kdekoliv. Okouzlení jarem a řekou bylo tak silné, že jsem nemohla vzpomenout na stejný čas plavání našich La Manche s Vláďou, jak jsem říkala asi 1,5 km dlouhé plavbě od Černého koně do těchto míst. Hebkost, svěžest travin se propojovala s vůněmi počínajícího jara. Ale i v létě tato místa provlhlých cest blízko řeky byla tak opojná, zvláštně vonící, jak nikde jinde. Jen tato cesta po plavání s během k Černému koni jiskřila jako každý rok mocnými výdechy tepla s povlhlou půdou. To promísení naplňovalo závratí jen tady v místech stínů dál od řeky, kde nic se nevyrovná štěstí pokořitele řeky, kdy vás živel vydá živé, plné sil, v uchvácení mžiku, vteřiny života. Čím by byla Praha bez své řeky, která oživuje, plyne s mohutností poklidu ve svých loktech, ramenou. Život řeky zrcadlí růst, zrání miliónů, jsme jen kamínkem v tom pohrávajícím si toku života.

My co doplaveme, voláme na sebe, všichni si tu tykáme. Pan Saudek, pan Ponert, Saša. Voláme na všechny, co nás vyhlíželi z břehu, my všichni okouzlení milenci řeky.

Deník zimní plavkyně /29/

voda 14,3°C, vzduch 14°C, 39 minut plavání

Prší na Cholupice, řeku; jakoby pláč rozvlnil Vltavu. Je tu zase náš oddíl u bývalé klubovny. Jak se ubránit vzpomínkám na cesty mezi ostružinami, mirabelkami, co jsme trhávali plni laskavosti léta. Snad končí i epidemie a my tu stojíme ve vzpomínkách na prožitou zimu. Naše cesty se rozcházejí, bezbranní budeme poznovu vydáni řekám, jejim chladným loktům, kdy a kde? Je za námi tolik prohraných i vyhraných bitev, smutku, radosti. Naše sny vtékají řekami do moří, ruce plavců se tak dotýkají všech a proto máme po celém světě své přátele a bratry, je zde i popel těch, kteří procházeli našimi životy.

Ale sem se budeme navždy vracet, třeba jen ve vzpomínkách. Tady jsme se narodili, my zimní plavci a slavili čas řeky. Upoutaní během života i k jiným místům a dalším řekám. Zde jsme nalezli odvahu a přátelství v mraze, dešti, sněhu. Je tu dnes i Vláďa a znovu po čase plaveme La Manche, asi 1,5 km dlouhou trať. Já však končím před druhým molem a zase v dešti zpátky jako pomalejší k Černému koni. I.,J.,P., plavou proti proudu, jsou tu i plavci z dalšího oddílu PKO I. a M. a i když prší, je to teplý májový déšť, co je to na nás po přečkané zimě bez přístřeší na břehu Vltavy. Už jsme i přestali bojovat o naší bývalou klubovnu a šatnu, po nás sem přišli jiní s novými plány jak vydělávat peníze v místech, která patřila jen nám a našemu sportu. Vydaní všanc rozmarům počasí, bez střechy, kolik věrných nás tu zbylo. Kde a kdy se zase sejdeme my přátelé zimní vody, však epidemie dovedla mezi nás další bojovníky.

Deník zimní plavkyně /28/

voda 13,1°C, vzduch 28°C, 35 minut plavání

Začalo nádherné letní počasí, zimní plavci polehávají v trávě a dívají se s pocitem vnitřního uspokojení na rojící se čas u řeky; vědí tolik o své milované vodě po odvedené zimní práci a přihlíží jen s úsměvem.

Jako se po časném probuzení díváte na ospalce, kteří teprve teď procitli a počali s činností, kterou jste vy dávno vykonali. U Vltavy již přestal hořet oheň, jen občas ho zapálí několik plavců, kteří jsou v počátcích otužování a potřebují po delší trati se ve vodě zahřát. Delší trať přináší i prochladnutí srovnatelné s pobytem v zimní vodě.

Tak už plavu svoji kilometrovou trať a mohla bych i více a dál, ale starosti, které mě sužují to nedovolí a šetřím se, 36 minut není tak dlouho, abych se mohla pyšnit výkonem. Ruce však již tolik nezebou a vzduch je teplejší než sálání tepla v zimě u topení v naší ještě uzamčené šatně, neotevřené po epidemii. Tak si doklady a osobní věci znovu rovnáme do bójek a další nutné potřeby nosíme k dekám známých kamarádů. Všichni slaví teplé dny u Vltavy a ve vodě jsou i malé děti, které zkouší plavat, ale samozřejmě rychle vylézají. Otužování se stalo módním sportem, který urychlila epidemie, tak nebude i přijímání sportovců do otužileckých oddílů tak těžké jako v minulosti. I můj Lucky se již koupe a plave, aby si osvěžil horký kožíšek. Psychika je u zimního plavání podstatná, mnoho sportovců k překonání vysokých výkonů vědomě přehlíží chlad a nastaví myšlení k vyšší teplotě vnímání. Co já však prožívám celý den, odpoledne zjišťuji, že jako učitelka po celoživotní práci v Praze nemám nárok na žádné bydlení. Společnost vysaje z mladého člověka veškerou energii, aby ho pak odhodila jako vysušený hadr, nepotřebného. A nezáleží na ničem, že jste třeba šla do většího města za prací, abyste uživila jako žena rodinu, z místa, kde práce nebyla a i nalezla naplnění svého života třeba i v tvůrčí askezi. Jak je nebezpečné plnit si sny o duchovním růstu ve společnosti zaměřené jen na zisk, tam je jakákoliv ideje nepřípustně zakázaná. Avšak jak dožívají lidé bez vnitřních pnutí výše; jako zubožení, nepotřební. Je nutné se vydat všanc idejím, i když nám není společnost nakloněná, vždy, nebát se vichrů slz a pádů, tam kde je síla myšlení jedince.

Deník zimní plavkyně /27/

voda 10,5°C, vzduch 14°C, 35 minut plavání

Snad je komické, psát Deník zimní plavkyně v čase počínajících letních teplot, ale zimní plavci si v létě prodlužují čas plavání, já se konečně dostávám na kilometrovou trať a dále, v závislosti na výši průtoku řeky. Není to asi tak vysoký výkon, jsou plavci starší a lepší. V zimě měli mnozí i více možností, než já, která se převlékala v nepřízni počasí a navíc je to i v psychickém nastavení, které mi brání být více uvolněná a bez existenčních starostí. Je to i zvýšená citlivost a neschopnost prožívat bez niterných vzrušení vyšší výkony, navíc i samota plavce bez podpory, která je u citlivých jedinců podstatná. Každá slabost je však vyvažována i silou v jiných aspektech života. U mne je to boj nezávislého jedince se společností, protože vnitřní svoboda je prvotní u tvůrčí osobnosti. Teď při hledání dalšího bydlení jsem si uvědomila, jak společnost neustále ohlupuje a láká sliby, proklamujícími utilitárnost svých postojů, jen v zájmu co nejlevnějších, nejefektivnějších možnosti, pro přežití celku. Avšak tvůrce má na mysli jiné obsáhnutí života, je veden krásou vyjádření a ztvárněním idejí, což bude vždy v rozporu s kolektivní, brutální snahou po jeho ovládnutí. Hledání bydlení v dnešní Praze znamená průchod mezi sociálními strukturami a pohled na dění z jiného úhlu pohledu, mnohdy skrytého běžnému rytmu života v denní honbě za uchvácením. Srovnáváte místa ve kterých žijete s novým prostředím, které vás nově pohlcuje a utváří i rysy povahy svých obyvatel. Uvědomila jsem si, že jsem prožívala svůj život na místech energetické výbušnosti, plných vzruchu, v epicentrech energie. A místa, kam nově přicházím jsou tak poklidná, bez procházejících lidí, vilové čtvrti nesené vzduchem bez šelestění, bez výkřiku. Jakýsi útlum vzpomínek, nostalgická vzpomenutí v bezhlesí. A jak vmísit svůj život do tohoto poklidu, když teď žiji sice v Praze, ale téměř na vesnici, také v izolaci, ale sní tu vzduch v jiném rozechvění a keře obsypané květy teď v květnu objímají odlišné písně ptáků za svěžích rán. Tak hledám nové bydlení, které by se promísilo i s moji duší.

Tato moje od přírody daná citlivost je příliš jemná pro tak tvrdý, ale i krásný sport jakým je zimní plavání. Je vůbec prapodivné, že člověk tak křehce nastavený vstupuje do toků mrazivých proudění v roce, stále křehčích znění, tak jak je povaha věkem nalézá. Teď si uvědomuji, jak jsem málo v životě cestovala, buď mi chyběly peníze, které jsem vkládala do svých knih a nebo denní starosti a péče o blízké mi stála v cestě. Asi bych ve větší míře mohla pochopit ozvěny životů na této planetě. Ale k hlubině nitra a jeho pochopení, není třeba se oddat přes neustálou změnu místa. Nedávno jsem se dočetla, že generace mých současníků došla jen k neustálému užívání, hromadění požitků, což je sen mých současníků, spojený s nadbytkem. Kam kráčí ti nepřemýšlející lidé? Velcí duchové minulosti prozřeli a spatřili celek, aniž stále proměňovali místa svých životů. Skutečnému umělci je znalost světa vrozena a nepotřebuji k jejímu zpodobnění více empirie, jak říká Goethe. Na pár metrech světa, je možné vidět celý svět a kráčet k nalezení místa harmonie.

I. / 1.

Svítání. V dálce dosud spící krajina a město. Volný prostor,
jen muž klopýtající k slunci. Člověk, který zde běží, je pro
sebe tak trochu sochař a pro ostatní jen blázen. Člověk a
slunce zásvit.

Duch přírody:
Slyším kroků zvuk,
Kdo běží ke mně věčností,
v extázi ruce vztahuje …?
(pauza …)
Kdo jsi člověče, ty trpící?
Farao B.:
(zemdleně, zoufale) Já Farao; říkají blázen …,
což je má bída.
V rozporech žijící, v žalech svých skutků zoufající
jen tvorem z nepatrných cítím se být.
V touze dobro činit, zlo konám.
Co mohu? Všechno i nic.
Tou mizérií mé nitro ochořelé,
kam pnout se chce, přesto ví,
8/9
jak najít cestu má k harmonii věčné,
když zlo kolikrát páchat nucen jsem,
aby k dobru zrálo a skutek velký obrací se v nic
někdy i v opak svůj.
Duch přírody:
Ty zoufalým, poníženým cítíš se být;
ty vládce?
Farao B.:
Od dětství má výchova, způsob myšlení
pokyny vedeny byly.
Já nesměl, jak přál bych si žít, milovat.
Udělat něco jinak než oni chtěli,
bylo by osudné.
Mé stráze způsobili, když duši mi otročili.
Duch přírody:
Duši Faraóna, duši dítěte,
toho, který měl být velkým?
Farao B.:
Co je mé dětství, můj život?
Jen trýzeň samoty strašná.
Co viděly mé oči bolavé?
Jak jedni ženou se, aniž ví kam,
dobový vkus, móda, později zvyk směr jim udávaly,
vášně i rozum směřujíce tam, kam ostatní.
O osobnost se nechali oloupit levně,
aby pak jak trosky vláčeli duše zbídačené,
přesné rozměry citů na odiv stavějíce.
I rozum v opratě průměrnosti spřáhli
a do té káry naložit mé dětství chtěli.
Cit neznala má doba a když tak okleštěný,
jen takový, který se nosí.
Tu dobu ušili na míru generaci.
(pauza)
Co však s člověkem příliš senzitivním,
než oni chtěli?
Co s rozměry osobnosti, kterou nelze zastřihnout?
Co s rozměry nadměrnými?
Duch přírody:
To byla tvá samota Faraóne?
Farao B.:
Samota toho, který podřídit se nechce
dobové míře nevkusu.
Samota zoufalce, jenž křičet chce,
když společnost mlčí.
10/11

Má přírodní duše volala po volnosti řek a lesů,
z kterých ji vyhnali,
po čisté průzračnosti pramenů, které ji otrávili,
po svobodném vlání luk, které ji vzali.
Tu duši uhájit si, mé bylo krédo,
mé znamení.
Duch přírody:
Rozejít se se všemi, než zabít lidství v sobě?
Farao B.:
To byla má samota Blázna;
Volal jsem po vzduchu, po světle,
Vždyť která z rostlin může růst ve tmě.
Již v rodině začal ten odpor k mému bláznovství,
i lásku mi brali,
aby mě donutili žít, jak jsem nechtěl ….
(pauza)
… již mezi sobě rovnými, jsem vyděděným byl,
ti dříve než mohli začít chápat, již nevnímali,
co dali by za úsměv nadřazených,
tak toužili soutěžit o přízeň silnějších.
Do samoty nitra se hroutila má duše,
o spojenectví lásky, porozumění oloupena.
Konvenčnost, návyky většiny jak břečtan ovíjely
ducha svobodného.
Duch přírody:
Lišit se ve společnosti,
kde předem je vše určené a místo má
je zlé, tam role blázna bývá dobrodiním.
Proč ale Farao říkají ti?
Farao B.:
Jen hanlivě, posměšně Farao Blázen,
snad protože k vysokému postavení
již rodem jsem byl předurčen,
kdyby nabylo mé duše, zoufalé,
já mohl někým jak Farao vskutku být.
Konvence doby by jen vavřínem ověnčila
můj původ vysoký.
Na piedestalu stojí všichni mně rodem hodní,
já mohl mít všechno, čím doba zdobí své hrdiny,
jen kdybych chtěl, jen se podřídit,
zaprodat lidství jen, osobnost nechat si zotročit,
jen to málo bylo třeba, abych na pomníku doby stál.
Duch přírody:
A pověst blázna šla stále s tebou?
1

Deník zimní plavkyně /26/

voda 11°C, vzduch 13°C, 29 minut plavání

Téměř jsem se zbavila problému s kůží; to množství léků, které jsem obdržela, jsem z velké části nepoužila, stačil týden a jedno vynechané plavání, které teď rychle doženu a nahradím. Léčím se celý život sama, moje intuice mě vede k životu, co nejvíce propojenému s přírodou a její laskavou dlaní. Plavání dává rytmus mým dnům; stabilitu, kterou jsem kdysi ztratila v dětství. Byl to především stres, který mi ublížil i celá společnost je se mnou promořená duševní deprivací. Ale přece jen se dostávám do problémů i vlastní psychickou nerovnováhou, která mi ubírá sílu a byla v počátku kdysi ovlivněna výchovou. Bohužel i vedením kdysi, což destabilizovalo moji psychiku a následně povahu. Celá naše generace je takto narušená, aniž si to mnozí uvědomují. I ti nepodvolení jako já, kteří se vzpíraly státem určené doktríně, stojí dnes nazí před obrazem vlastní psychické nestability, která pozvolna narůstá v průběhu života s přibývajícími otřesy a ranami, danými hořkostí životních střetů.

A teď po postupném uvolnění protiepidemických opatření se poznovu probouzíme i do dění života společnosti, která zůstala umrtvená. Začínám učit, což mi na jedné straně ubírá čas, ale zároveň navrací i vnitřní procitnutí k obejmutí mého nitra. Zapomínám jazyky, které učím, nemám sílu otevřít knihy, které jsem kdysi tolik milovala, moje literární lásky trpí kdesi zastrčené v krabicích. Stydím se před sebou, že tak málo čtu, a to můj vývoj by měl být příkladný.

I když jsem si pravděpodobně na několikrát natáhla šlachu na levé noze běhám, avšak neopatrný krok stačí, abych téměř přeléčenou nohu znovu uvedla do stavu před zraněním. Ale jde to i s obtížemi, snažím se být i přesto stále v pohybu. A jakoby tyto problémy nestačily, zapomínám u Vltavy plavky, snad i v obchodě bankomatní kartu, ale všechno se dá rychle vyřešit. Problémy narůstají před soudním jednáním kvůli bydlení v Praze, nemohu ani doprovodit kamarády kolem Káčáku, na asi sedmnácti kilometrové pouti, která se pořádá každý rok s Jakubem Zahradníkem, organizátorem a hlavně s umělecky cítícími druhy v boji, malíři, fotografy, básníky. Ale přece jen si neodpustím každoroční prvomájovou cestu na Petřín, jen k soše K. H. Máchy, jak kdysi s přítelem. A pak dál na Nebozízek k Magické jeskyni malíře Reóna, který mě mnohokrát zval na návštěvu, která se bohužel neuskutečnila, kvůli mému již čtyřletému utonutí v následném cholupickém vyhnanství.

Ve středu plavu, po nucené jedné vynechané přestávce v tréninku, ve větru, který naštěstí uléhá do proudu řeky a není tak nepříjemný jako protivítr. Všechno se kácí i termosky s čajem letí ve vichru do vody, je možné, že mi takto uplavala i platební karta, o které jsem se domnívala, že zůstala v obchodě. Těžko říct, uplavu ten den přes 800 metrů, ale jsou zde mnohem lepší, třeba I.K. je ve vodě 55 minut, tak je úžasná plavkyně. Avšak já si po plavání povídám s nádhernými lidmi, které jsem zde poznala, přáteli s tak svodomyslnou duší, že mi dodají sílu, energii do dalších dní před stěhováním. Povídáme si o problémech, které jsem si již vyřešila ve svých dvou prvních knihách před třiceti lety a neodpustím si malou ukázku. Vnitřní boj jedince ke svobodě a k nalezení individuality v mé první hře…

Deník zimní plavkyně /25/

voda 10,9°C, vzduch 18°C, 31 minut plavání

Na Bulovce

Člověk si uvědomuje, jaký je to zázrak, že žije a už ten pohled kolem léčí. Potkáváte tu statečné starší lidi o berlích. Mladé, poškozené způsobem života, snad drogami? A jsem zase tady, kde umíral můj přítel před třemi lety a já dnes také se stejnými problémy, jako tehdy on. Už chápu tu jeho slabost před smrtí, kdy neměl sílu k životu, postarat se o základní činnosti, úkony k přežití. Nechtěl ani nikoho obtěžovat se svými problémy, smířen, rezignoval. Ale já jsem do poslední chvíle bojovala za jeho život, i když druzí ho předurčili k smrti, dlouho před tím, než nastala. Pokud to dnes zvládnu a bude mi to dovoleno, půjdu plavat, život je hořký i sladký, všechno je krásná tepající bolest.

Nakonc se dozvídám, že mám v těle mykózu, která není vůbec nebezpečná a prožije ji téměř každý jednou v životě. Předchozí odborník prý určil diagnózu chybně. Snad jsem se nakazila ve vodě nebo mi neprospěly ztížené podmínky u Vltavy, mnohdy převlékání v bahně, v dešti, v tajícím sněhu, bez možnosti někde prežít ty chvíle v suchu. Někteří další tak využívají auta, pokud šatny chybí. Tvrdé podmínky jsou zkouškou životní odolnolnosti a každý zimní plavec je osobnost.

Teď už vím, proč mě poslední dobou nebaví plavat delší tratě, onemocněla jsem, ale přesto denně běhám a dvakrát v týdnu plavu. Nejsem unavená, ale jen jaksi otupělá, pomalejší, plavání se proměňuje v povinnost. Budu muset na pár dní přestat s tréninkem, aby mohla léčba zafungovat. Dnes ale ještě plavu s P., svítá naděje, že budu dál žít v Praze, učit, lépe psát, vzdělávat se a prožívat život plněji, když teď v době epidemie zůstal téměř umrtvený.