Deník zimní plavkyně /18/

Místo plavání o Velikonocích, jsem tentokrát šplhala na největší opevněné keltské hradiště na našem území, oppidum Závist /hradiště Lhota-Točná/, nad pravým břehem Vltavy, celkem přes 17 km. Trénink musím nahradit a dokonce jsem tak zapomněla na virtuální velikonoční závod v plavání, což mě mrzí, nemohu pořádně ani běžet. Denní teploty klesly z 23°C na 5°C přes den a v noci jsou dokonce i mrazy. Vynechaný trénink plavce bolí, avšak namohla jsem si při běhu stehenní sval po křeči do levé nohy. Pro plavce to není omluva, jen v horečce může polevit z tréninku.

Ochladilo se, po nocích jsou střechy pokryté sněhem, také sotva rozvité květy a keře zlatého deště. Aprílové počasí zahaluje do kabátů i bílého snění. Epidemie i mráz tíží lidi i přírodu, avšak přibližující se letní vábení skryje do jakéhosi hebkého pokrytí, kdy otužilec necítí ani poslední sněhové záchvěvy bouřící chumelenice. Je to zvláštní čas čekání na slunce, vždyť i voda odráží plaché rozpaky odcházející zimy, 6,4°C je pro plavce již voda teplá. Bratrské soužití s vodou zrcadlí v mysli děje v celé přírodě, které otužilec intuitivně vycítí. A i já si uvědomuji to příjemné objetí vody a vzduchu, přes den s téměř totožnou teplotou. Plavala jsem 18 minut, už nepotřebuji blízkost ohně při oblékání, jen vidět plameny mi dodává energii, tak nás plavce otužila epidemie. I když čas teď jakoby se zastavil v rozpacích lidí, s teplem však člověk rázem ožije i s přírodou. Nekončící osamělost karantény, chlad nese lidem naději na keřích se zlatým popraškem snění.. Epidemie, nastalé mrazy nás přinutily utíkat od druhých, které jsme milovali, jsme teď osamělí i u břehů řek.

Učíme se poznovu žít v domech, kde se rozplakaly i stíny. Chceme se však navracet ke vzájemnosti, ale samota jakoby nás ještě zbavovala síly, žijeme v hlubinách, ztišených osamění. V těchto chvílích je třeba nořit se do vody s dotekem chladu, s hřejivou odměnou žíznivé objímající radosti.

Deník zimní plavkyně /17/

Trhám zelené výhonky šípků, prý zlepšují paměť. Je chladno, Velký pátek, snažím se upamatovat na středeční trénink, kdy bylo tak nádherně, 23°C jsme ještě letos neměli, tak hřejivé počasí. Už bíle rozkvétají trnky, slyšíme ptáky a vdechujeme křehkou svěžest. Avšak jsou tu i lidé, stromy, rostliny, zvířata, ti co nepřečkali chlad zimy, míjíme opuštěné pahýly větví bez listí, jako pomníky padlých. I hynoucí stromy však ožívají ve slunci alespoň plachým nádechem jedné živoucí větvičky, ještě bez pupenů. Teplo prostupuje přírodu až k úsměvům lidí u Vltavy. Je tak teplo, že si mohu dovolit plavat až od pláže u ČK, jsou tu naši kamarádi, spoluplavci a plavkyně z oddílu, kteří plavou pravidelně ve středu odpoledne, jak jsou zvyklí po léta trénovat. Voda má nádherných 7,2°C, plavu v našem pelotonu jako poslední, avšak 22 minut. Nepřepínám se, neplavu do posledních sil, ale společný trénink mě přece jen povzbuzuje k vyššímu výkonu, jako pokaždé. Společná plavba probouzí k vyšší vytrvalosti, nevzdáváme se tak snadno, chladná voda se tak jeví stále teplejší, společný trénink zbavuje i strachu. Už jsme dávno zapomněli plavat pro radost z vysokých výkonů jak na závodech. Epidemie nás donutila ponížit výkony, tedy 800 m pro dnešek. Předáváme druhým nadšení z našeho sportu, který však provází i osamělost po tréninku, ale teprve až za celý další den plný štěstí a euforie z výkonu. A tehdy je třeba znovu vcházet do té symfonie chladu přes přátelský dotek, souznění druhých, vstřebat chlad řeky.

Avšak i dnes na Velký pátek vstupují k očím teplé barvy jara. Řehtání koní odeznívá po cestách v Ch., kde chlad větru obelstil krajinu prvních něžných narcisů, petrklíčů a fialek. Trápí mě, že se odsud budu poznovu stěhovat, jen jsem si trochu zvykla na jednom místě. Vše se prodává, poznovu kupuje, v čase pak zapláče krajina bez duše, v které nesetrvá život, jen věčně prochází kdosi bez jména.

Deník zimní plavkyně /16/

Sněženky a sedmikrásky zkropily něhou nepřívětivá místa plná roští a objaly oči oveček.

V Ch. se ještě uctivě zdraví mezi sebou neznámí dospělí i děti a já musím zdolat 10 km odsud až k Vltavě. Vítr uléhá do řeky, sice zvedá protivlny, ale jsou mírné, neobtěžující, jak někdy z počátku zimy. Je tu tolik zajímavých plavců a Luckyho kamarádů, mnoho běžců, další na kolečkových bruslích. Plavci z PKO už odplavali včera a přicházejí i starší, kteří plavou každý den a noří se do vody třeba jen na pár minut. Starší muž s dlouhými bílými vousy, mladí začínající plavci pod vedením zkušenějšího instruktora. Voda je teplejší 5,8°C, ale vítr ochlazuje vzduch ze 7 stupňů na nižší teplotu. Plaveme od mostu, mezi PKO a druhé zábradlí s hranicí jednoho kilometru kolem 15 minut. Není třeba podléhat svodům oteplující se vody, kdy ruce již tolik nezebou a vymezit si dlouhou trať. Plavu s vědomím, že se musím ve větru na břehu obléci, jsou ještě zavřené šatny a epidemie trvá. Vzala jsem si již letní oblečení a proto vím, že musím mít tepelnou rezervu a také není ani oheň.

Zkušenější plavci, co prožili zimu na břehu po doplavání, znají přece už tvrdší podmínky. Je mi dobře, už ani běh k mostu v plavkách mi nevadí, běhala jsem tak celou zimu kromě velkých mrazů. Rok bez tepla topení po doplavání mě snad i více otužil. P. jde pěšky deset kilometrů na Letnou domů a já s L. počkám na autobus, už jsme dnes v Ch. dopoledne běhali. Každý zimní plavec by se totiž měl věnovat dalšímu podpůrnému sportu. Po cestě potkáváme jdnoho z nejodvážnějších a samostatných pejsků v Ch., chodí sám na procházky bez pána, všichni ho tu znají. Taková svobodomyslnost a síla nepřichází už od žádného psa. Je odchovaný svými velkými bratry z koňské stáje, kde s nimi spí na seně. Ve vnitřní Praze by už dávno skončil v útulku, jako se to stalo jednou L.při Memoriálu A. Nikodéma u Národního divadla, ale naštěstí jsem přijela včas a nemusel putovat do Tróje, jednoho z pražských útulků.

A jsou tu i jiní, poznáte smutné, žalostné vytí krásných retrívrů, s kterými si nikdo nepovídá a oni jen smutně vyčkávají chodce, procházející kolem velkých, uzamčených zahrad. Žijeme tu s našimi bratry, ale nerozumíme jim, aniž i chápeme sami sebe. Avšak láska po níž společně prahneme nás propojuje; až v doteku vzdušných a vodních sil, v symbióze prožívání života se stáváme lidmi.

Deník zimní plavkyně /15/

Konečně jsme se dočkali, první jarní plavání po dlouhé zimě. Slunný den, vzduch se ohřál na 11 stupňů, teplota vody stoupla až na 4,4 stupně. Ale i přesto je u PKO oheň. Dnešní den je za odměnu pro mne a všechny další zimní plavce co vydrželi, dokázali plavat celou dobu covidu a dlouhé zimy, radost je všude kolem řeky, i když plavci mlčí a nesdělují si pocity, jakoby se styděli. Považují to za samozřejmé, dobrý plavec je i skromný, zná úskalí zimní vody a záludné fáze fyziologické bolesti těla, každý trénink je vždy novou výzvou, dalším začátkem, voda uzdravuje, ale je i mnohdy hořkým neovladatelným živlem. A my jsme jen slabí lidé, kteří se utkávají z nevyzpytatelností, mohutností přírody. Vydržet ve vodě pod čtyři stupně i přes 18 minut, je i pro mě zatím neuskutečnitelné, plavec prožívá hraniční stavy fyziologicky nezažité, krajní vyčerpání. Plavu sama od mostu Inteligence 16 minut, ale mohu se obléknout bez blízkosti ohně, učila jsem se to celou zimu, kdy nebyly otevřené šatny. Optimismus a vnitřní radost z jara, slunce mě zahřívá. Jak se voda více zahřeje, tak si budu přidávat po metrech delší vzdálenosti, jsem ještě po těžké zimě opatrná.

Kdo však může, jde dnes do přírody plavci i neplavci a samozřejmě i nudisté, kteří už dlouho vyhlíželi jaro a přicházeli k Vltavě alespoň postát, pozdravit řeku. Jen pan fotograf Saudek tu dnes chybí. Naposledy jsem ho tu viděla z počátku roku, po vyhlášení epidemických opatření zůstává raději na své zahradě.

Po dnech uvěznění, jakoby se město otevřelo štěstí, slunce obléklo Prahu do radosti. Půda vysychá, koně ve výběhu objevují první zelené trsy trávy a sněženky sní tiše v trávě. A to jsme se ještě v neděli dostávali z bolestného chladového stresu po plavání, přece jen byla ještě zima, i když meteorologicky první jarní den, ale voda nedosahovala čtyř stupňů.

Dnes je to mnohem příjemnější, tak si alespoň s L. oživuji vzpomínky na dávné časy u Černého koně s naší nezapomenutelnou šatnou. Po cestě podél řeky míjím pamětní destičku se jménem otužilce, bývalého plavčíka Petra z bazénu v Podolí, který se nedočkal letošního jara. Denně plaval ve Vltavě s dalším kamarádem J. a s otužileckou plavkyní S. Prodloužil si tak život o dvacet let, vídávala jsem ty tři neohrožené bojovníky se zimní vodou tulit se k sobě v mrazu po doplavání před zavřenou restaurací U Sváry, neměli šatnu jako my z ČOUP. O to více je třeba si vážit jejich boje se zimní vodou a schopností vytrvat. A tento nápis mu napsali jeho kamarádi na skromnou destičku, umístěnou na stromě, pod nímž v létě rád lehával.

Péťo (Plavčíku), vzpomínáme na tebe s láskou.

Tady jsi to měl nejraději…

místo, které nám tě bude vždy připomínat.

Sportovkyně z našeho oddílu přijíždějí později odpoledne stále k naší bývalé šatně u Černého koně na trénink, děvčata J., I., M. My zimní plavci nemůžeme jinak, stejně se sem všichni vracíme, je to místo naší lásky k Vltavě a její zimní vodě. Zažili jsme tu začátky našeho plavání, tady se pod vedením Vládi K. rodili noví zimní plavci. Ty tvrdé, hořké chvíle našich začátků znamenané časem, kdy i mnoho zimních plavců a plavkyň neuneslo těžké podmínky tohoto nádherného, tvrdého sportu, avšak vrací se a potkáváme je stále tady u řeky, co na tom, že třeba jen v létě..

O darované slunečnici a další pohádky

O plžích

Tak se rozmnožilo tolik velkých plžů, že to dříve nebylo. Lezli všude, po cestách, kde jste na ně mohli šlápnout, po záhonech salátu i u řeky se líně povalovali. Bylo jich všude tolik, že je lidé nabírali na lopatičky a dávali do kbelíků, které byly za chvíli vrchovaté a ty se pak vysypávaly do řek, které jich byly plné. Plži měli různou barvu od okrové až po tmavě hnědou a znepříjemňovali lidem život, protože ani na deku u vody jste si nemohli lehnout, aniž byste měli jistotu, že to slizké zvířátko neodpočívá někde ve vaší blízkosti. Co s  tolika plži, říkali si lidé, a tak jimi chtěli nakrmit slepice, ale ty je také nejedly. I pro ně bylo dost choulostivé sezobnout slizké zvířátko, slepice raději zrní. Plži tak dorůstali do velkých rozměrů, byli tlustší a silnější a nikdo si s  nimi nevěděl rady. Požrali úrodu na polích i v  zahrádkách a bylo jich stále plno. Lidé museli být velmi opatrní, aby náhodou neupadli, když se vloudila taková potvůrka tam, kam neměla.

A tak se rozhlásilo, kdo zbaví svět..takové bolesti, kdo ho osvobodí, od těch slizkých tvorečků. Nikdo dosud nevěděl, jak se stalo, že se objevili jedno léto. A tak vznikly i pokusy některých dětí, zavřít je do školky a pak do školy, kde se budou učit číst, psát, aby jen tak neleželi a nenudili se, neboť z  nudy vzniká mnoho nepředložeností a zbytečné nepravosti, která může i ublížit. A tak několik dětí postavilo malou školku a pak i větší školu pro plže a ti se museli vzdělávat. A nebylo to vůbec lehké je pochytat a všechny dostat k  učení. Vzpouzeli se, nechtěli se zavřít. Nevěděli nic o školkách a školách, kde se vyučují děti z  knížek a z  počítačů, přáli si jen líně se povalovat někde ve stínu a množit se. Ale děti jim nedaly pokoj, řekly si, když my chodíme do školy, vy budete taky. Vzdělávat se musí všichni, kam by takový svět spěl, když by v  něm bylo tolik nenapravené lenosti, tolikeré nudy. I tak malá zvířátka jako jsou plži, by měla mít nějaký lepší život. Vždyť zastydět by se měla, když je nikdo nechce, ani slepice se s  nimi nekamarádí a nechtěj takové tvorečky, kteří jen bezcílně a nudně žijí a umírají, aniž se cokoliv dozví a poznají. A tak se plži poučili v  různých dovednostech a zvlášť si oblíbili zeměpis, neboť se dozvěděli i o zemích, které ještě nenavštívili, a kam by se mohli dostat na svých výpravách a třeba poznat pro sebe i leccos užitečného a najít si místo, kde by mohli být prospěšní. A protože děti neustaly ve svém poučování, byly přece tak navyklé, neboť ve školách se stále jen poučuje a různě usměrňuje, aniž by se vedlo žít přirozeně a nenutilo měnit dobré v  horší. A to se i stalo, vždyť ve školách bývá mnohdy i prostředí, které nepřeje hravosti a ideálům, které by mohly změnit cokoliv v  nové. Zalekli se plži takové výchovy a začali hromadně hynout a ztrácet se ze světa, neboť i školy mohou odradit takové malé zvířátko od života. A tak skončila nadvláda plžů a děti zachránily svoji výchovou svět od plží vlády.

O darované slunečnici a další pohádky

O neposlušné slečně Váze

Tak děti představte si, že žila jedna slečna Váha a byla
samozřejmě velmi moderní, praktická a hlavně užitečná
pro lidi, kteří si přáli být stále štíhlí. Jistě i vy vídáte
maminku a tatínka, co se každý den váží, stoupnou si na
váhu úplně nazí a teď čekají. A musím vám říci, že je to
napětí, větší než filmový seriál. Taková váha umí vážit
nejen to, jak je člověk tlustý nebo hubený, ale pokud má
pod kůží i tuk a ne svaly, tak i ten tuk dokáže změřit.
Svaly, to je něco jiného, než tuk. Svaly mají třeba ti páni
a dámy, co cvičí s těžkými činkami. Ale tuk, ten se v nás
usadí, když jen celé dny jíme, křoupeme a mlsáme, ani
necvičíme, neběháme a vůbec chodíme a sportujeme,
jen velmi málo. A pak taková váha měří i vodu, kterou
mají lidé v těle, neboť bez vody by člověk byl vysušený
a svraštělý, vůbec nehezký. Tak to všechno umí moderní
váha a ta naše, co je o ní pohádka, to uměla výborně.
Paní domu si ji koupila, když dosloužila jedna její
předchůdkyně, která měla vlivem nešťastných náhod
poškozené sklíčko na ukazateli a byla již přece jenom
starší a neuměla takové kousky, jako ta nová moderně
vytvarovaná. Když si ji paní přivezla domů, byla to
vskutku slečna Váha, na niž byla radost pohledět. Měla
skleněné, průhledné šaty, jak se to právě nosilo a uměla
všechno, co si lidé jen přáli. A tak uběhlo několik dní,
slečna si našla již své nové místo před zrcadlem u
koupelny a byla samozřejmě pyšná na to, že trůní v tak
úzké uličce a zabírá místo jiným důležitějším věcem,
protože ona je přece vážená, mladá a krásná, jen kolem
ní se všechno točí. Hned brzy ráno, jak se paní
probudila, ji hned jemně přenášela, aby se nedej bože
nezranila, neboť pokud by se to stalo, měla by pak její
váha celoživotní trauma a zranění. Věděla, že je velmi
citlivá a jemná, a proto nabádala i ostatní, aby s ní jako
takovou křehkou i opatrně zacházeli. Ani pomyslet paní
nemohla, co by se stalo, kdyby se zranil nový člen
rodiny. A tak slečna Váha měla opravdu důstojné
postavení a všichni se u ní každé ráno postavili, aby se
poklonili její mladé, svěží síle. A pak, když obřad vážení
skončil, ji zase uložili na její čestné místo, kde se jí
nesměl nikdo ani dotknout, ani zavadit, aby neporušil
její jemný mechanismus, aby náhodou ji nedopatřením
nezranil tam, kde byla velmi citlivá. Měla své čestné
místo pod židlí v pokoji, kde odpočívala po ranním
vážení, kdy polaskala a potěšila všechny z rodiny, pokud
a to zdůrazňuji, na to byla váha přísná, cvičili a nejedli
sladkosti. To potom byla přítelkyně všech sportovců, ale
nedej bože, když si na naši váhu stoupnul nějaký lenoch,
který se chtěl stále jen povalovat a chodit do cukrárny.
To se pak velmi zamračila a byla velmi nedůtklivá. Pak
se takový človíček vážil třeba pětkrát i vícekrát, aby
slečnu obměkčil, ale ona byla nepřístupná jakémukoliv
domlouvání. Stála si za svým a zvedala i výstražný
křehký prstík tak vysoko, že ti co necvičili se pak druhý
den báli jen přistoupit ke slečně Váze. Báli se jejich
zvednutých obočí, kterými ukazovala na prohřešení
z minulých dní. A pak to vypadalo tak, že Jenda, který
jedl předchozí den indiány a větrníky v cukrárně, se moc
zastyděl a Lucka měla smutek v očích, že si zase nesedne
na svou židli v restauraci a nedá si svoje oblíbené
hranolky se smaženým sýrem a s tatarskou omáčkou. A
Lucka se přitom tolikrát převažovala, ale slečna Váha
vážila stále víc a když měla toho vážení plné zuby, tak
navážila Lucce takovou váhu, že si nadlouho zošklivila
svoje hranolky. Slečna Váha měla svoje sebevědomí a
nikomu nedovolila, aby zpochybnil její rozhodnutí, která
byla velmi důrazná. Nikdo si tedy nedovolil třeba se
slečně Váze i posmívat. Slečna měla v novém domově i
přátele. Kamarádila se s velkou domácí krajtou, která se
nepotřebovala vážit a byla stejně sebevědomá jako ona.
Krajta byla její důvěrná přítelkyně, měly svoje
tajemství, která se nedozvěděl nikdo a plány, které je
činily šťastnými. Představovaly si, jak jednou odejdou
do Indie, kde měla krajta svůj domov a kde bylo stále
teplo a kde žili lidé tak štíhlí a pracovití, že se nemuseli
nikdy vážit. Krajta vyprávěla slečně Váze o slonech a
tropických deštích, o papoušcích a vřeštících paviánech.
A občas, když chtěly udělat někomu radost, tak se krajta
nepozorovaně ovinula kolem slečny a človíček vážil o
něco víc a další den, když krajta odpočívala, slyšela, jak
Lucka křičí, že je zase štíhlejší. Ale bylo to tak nudné a
jednotvárné stále poslouchat lidi, kteří neví, co by
snědli, kteří chtějí být štíhlí jako Indové a přitom
poobědvat v restauracích. A tak, když se to již nedalo
snést a moderní život lidí tak znechutil krajtu a slečnu,
vydaly se obě dvě do Indie. Slečna Váha přeplavala
moře v břiše krajty a obě šťastně dopluly do Indie, kde
se nikdo neváží, protože lidé jsou tam velmi štíhlí.

O košili, co snědla svého pána

Byl jeden pán a ten stále jedl. Dobré jídlo miloval a byl
velký labužník. A jeho břicho rostlo a rostlo, až se
nevešlo do žádné košile. Nebyl obchod, kde by si pán
mohl koupit košili, která by ho celého pokryla i s jeho
mocným břichem. Takový pán, když vstoupil do
tramvaje, tak všichni ustupovali, protože tramvaj byla
najednou plná pána a jeho břicho pokrývalo sedadla i
podlahu a nebylo možné zastavit vlnění masa a tuku.
Lidé se pak shromažďovali v malém růžku, kde byli
všichni namačkáni a zle pomačkáni. Ale pán za to
nemohl, že mu tak vyrostlo břicho. Rostlo a přerostlo
pána a on nemohl zastavit to mocné vlnobití tukových
polštářů. Ty se natřásaly a chvěly a dokonce hrozilo, že
již pán neunese ten bachor a bude třeba objednat službu,
která by břicho nosila. Ale v žádném městě ani v Praze,
kde se děje mnohé, není možné najít nosiče břich.
Takové zaměstnání ještě nikdo nevymyslel. Nedivme se,
že byl pán nešťastný, ze svého břicha. Ale stále rád jedl
.a jak mu chutnalo. Nic se neohlížel na svoje tělo, které
bylo neustále větší a bachratější. Na nohy, které byly
jako sloupy, neboť musely unést téměř budovu
katedrály, jež se nesla městem a byla časem větší a
mocnější. Pán nic nedbal na takové názory, že je dobré
jíst zeleninu a ovoce a občas se i trochu procházet. Pán
byl gurmán a miloval všechno, co bylo k snědku a
mnohé chtěl ochutnat a poznat, co vonělo a bylo
přitažlivé pro jeho nos, oči i ústa.
Až jednou se stalo, že poslední košile, která ještě
zbývala v jeho prádelníku se roztrhla a to byl tedy
problém, protože nemohl chodit nahý. Přece jen se to
nesluší, zvláště když bylo nějaké kilo navíc, nějaký ten
špečíček, jak se dnes s oblibou říká, když se lidé snaží
umenšit svoje nedostatky. Košile, do které by se vešlo
břicho se nikde nedala koupit. Pán hledal obchod, ale
žádný takový nebyl, kde by prodávali jen jednu takovou
košili, která by ho obejmula a zakryla. Každá velikost i
ta největší, co se dala koupit, vypadala jak malá košilka
nemluvněte. Téměř jak bryndáček a celý chlupatý břich
vykukoval a strašil malé děti. Ty si pak ukazovaly na
pána a otáčely se za ním. Celé Smetanovo nábřeží
pokrývalo to břicho a ten pán co za ním šel, ho jen
postrkoval před sebou. Dokonce docházelo i k dopravní
zácpě, když vyšel pán se svým břichem.
Co tedy dělat? V jednom obchodním domě poradila
zkušená prodavačka, že zná krejčovství, kde by se košile
ušila na míru, protože jiná možnost asi nebude. A tak se
tlustý pán vydal do té krejčovské dílny a byla to zakázka
pro tisíce švadlen a mnoho těch největších šicích strojů,
když se košile šila. A pak si pán přišel pro svoji košili,
zaplatil a odnesl si ji domů a věřte, že byl velmi šťastný.
A košile byla i o něco větší, aby nebránila v pohybu a
tak mohl stále jíst, mlsat a ochutnávat, co kde bylo. A
tak to šlo až do doby, kdy košilka začala být znovu těsná
a bylo třeba ji vyměnit za novou a větší. A protože již
věděl, kam má jít, spokojeně si před novou krejčovskou
zkouškou zašel ještě do restaurace, aby se pořádně
najedl. Ale co se nestalo? Když dojídal moučník, právě
ten jeden drobeček uvízl na košili a zrovna, když ho
chtěl pán setřást. Neboť se snažil vypadat stále
spořádaně a upraveně. Najednou ten drobeček zmizel.
Co to bylo, košile jakoby ho snědla. Velký bílý jazyk
vtáhl drobeček do podšívky a tam byl rozdrcen a
rozmělněn na kaši. Košile jedla a v tom okamžení bylo
vidět, jak se i trochu natáhla, roztáhla. Košile snad i
povyrostla. A tak pán zkusil hodit na náprsenku další a
nové drobečky…Zvlášť tiramisu košili zachutnalo a pak
zkusil i kuřecí stehýnko a hranolky. Bylo to úžasné,
košile jedla a zvětšovala se. A tak pán, který si chtěl
nechat ušít novou košili, se mohl obrátit k domovu a
ušetřil. Košile jedla a zvětšovala se sama. No a tak spolu
žili. Pán krmil sebe a i košili, která byla stále větší
jedlík.
Pán mohl jíst co chtěl a košilka rostla jak z vody. A
jednoho dne byl pán tak tlustý, že nemohl vstát, nemohl
si dojít pro peníze a pak pro jídlo, které by nakoupil a
tak ujídal ze zásob, které zbyly. Avšak košilka byla
hladová, na tu se již nedostalo. Žravá košilka to vydržela
den, pak dva, měsíc, ale provázely ji mžitky před očima
při takovém hladovění. A jednou to již nevydržela, a
protože měla dobré a ostré zuby, snad to bylo z hladu a
ze zamžení rozumu, který doprovází takový stav
hladovění. Naše košilka se zakousla do svého pána a jak
měla tak velký hlad, snědla ho. A teprve za několik dní
našli pána dočista mrtvého. Na jeho těle se však
vyjímala jeho velká bílá košile, živá a úplně zdravá.

Deník zimní plavkyně /14/

23.3.2021

Je sice první jarní den, ale my to s P. nevnímáme. Jsme oba unaveni dlouhou zimou, vždyť ani oslice Emilka a čtyři ovečky nejsou ve velkém výběhu. Všude ponurá šeď odcházející zimy a my plavci toužíme jen po pár teplých paprscích pro chvíli ve Vltavě. I sebestudenější voda se jeví ve slunci mnohem teplejší a plavec jakoby necítil její chlad. Doufali jsme, že u Vltavy nalezneme další sportovce, ale na všechny asi padá únava z nekončící zimy.

Nasbírané větve pokládáme na vychladlé ohniště, není oheň. Vzduch má teplotu 5°C a pocitová teplota je kolem nuly stupňů. Nikdo neplave, jsme u vody naprosto sami. Jen po chvíli několik odvážlivců přichází, udělají ve vodě pár temp a za pár vteřin vylézají z vody, dnes zchladlé na 3,9 stupňů.

Avšak je na nás nakládáno jen tolik, kolik uneseme. Nedaleko od nás zapalují finskou svíci, do dnešního dne jsem nevěděla, jak vypadá. Obrovský kmen stromu je svisle naříznutý z několika stran, zapálí se až ve vnitřní části, ve vzniklém vydlabaném otvoru dole v kmeni.

Rychle se převlékáme, je nízký průtok a tak až po 16-17 minutách naší plavby ji už nádherně rozhořelou vyhlížíme z řeky, když nás vítá jasnou teplou barvou ohně. Tak krásný a velebný strom naposledy předává svůj život lidem. Ohřívající nám nabízejí jídlo, ale my nemůžeme jíst, pouze se krátce napijeme. Toužíme jen po teple toho nádherného stromu, jehož jiskřivě oranžový žár oslepuje, avšak bojíme se blíže přiblížit k jeho rozžhavené mohutné síle.

Asi po čtyřiceti minutách odcházíme ohřáti teplem toho umírajícího důstojného stromu, který předal svoji poslední teplou sílu dalšímu životu na zemi. Pociťuji úctu k tomu velikánovi, němému obrovi, plnému lásky. Jak jsme nedokonalí, jak málo víme o tragédiích života mimo nás.

Deník zimní plavkyně /13/


Ještě sněží na pupeny stromů, první kočičky, abstraktní kresba nebe nás nutí dívat se vzhůru do shledání krásy. To je prolínání bílé v trávě a odrazu odstínů šedomodré. Tolik naděje v propojení radosti z prvních kopřiv, listů pampelišky, jitrocele. I jahodníkové listy raší, voda nás spojuje s přírodou, stále bližší nevinnosti zvířat, života.

Vltavu ještě ochlazují sněhové přeháňky, ale vzápětí je vystřídá sluneční chvíle dne. I když je teplota                                  vzduchu kolem pěti stupňů, jsou to teď nejteplejší hodiny u řeky, většinou po poledni, aby pak k večeru zchladil hladinu sněhový vír. Ale teplota vody přesahuje již čtyři stupně, avšak ještě je v plavci strach z těžkých chvil po tréninku.

Stále přináším větve k ohni, ale není již nikdo, kdo by oheň rozdělal, neboť je všechno dříví, zápalky vlhké. Mnohdy není u vody nikdo, ani oheň, ani úsměv, dobré slovo, které dodá sílu. Ale přece jen se trousí dvojice na procházkách, L. se zdraví se svými psími kamarády. I já si povídám se zvířaty, kterým lidé přestali rozumět, tolik tu mám zvířecích kamarádů, kteří na mě čekají. Jsme jen lidé mnohdy slabí a nedokonalí. 

Dnes je i nádherně po včerejším plavání, ale už jsem se cítila velmi slabá, vyčerpaná zimou. Říkala jsem si, potřebuješ  si odpočinout, ale studená voda očistí od balastu smutku. Avšak i řekou prostupuje jaro, vždyť teplota vody stoupá už na 4,7 stupňů. A jen 15 minut plavání je zdrojem dnešní síly, radosti. Zimní voda odplavuje se sněhem i smutek plavce. To je předjaří v Čechách a stačí tak málo, milovat jednu krajinu, jednoho člověka a být šťasten.

Deník zimní plavkyně /12/

16.3.2021

Stále se učíme porozumět sobě, druhým lidem, vodě, která nás činí šťastnými, doufejme i zdravějšími. Co je ještě přirozené, sbližuje nás s přírodou, ale kde je nerovnováha konání, kde je míra dobra pro naše zdraví a jemná hranice překročení síly živlů, které nás mohou nebezpečně stáhnout ke zničení. Ale překračovat tu pavučinu linie mezi životem a oněměním navždy, to je prožívaný zápas, který nás vtahuje poznovu v koloběh přírody a opravdovosti života. Podle síly průtoku poznáváme, kde ještě snad taje sníh, kolik vody je opatrně vypouštěno z přehrad. A pak jsou tu ovečky ještě na nesměle ozeleněné louce, oslík, který se drží jejich stáda. Koně nehnutě stojí ještě ponořeni v bahniště rozryté oranice. Lidé se ostýchají podívat na jejich chvějivé hřbety v dešti, v hloučcích zahřívané blízkostí, jak ohněm, kterým se sytí naše prochladlost. Jakoby i nezúčastněný pohled zastudil koně přitisknuté v ohradách, kde ještě po zimě nevrostla tráva. Nerozumíme sobě, natož přírodě, vyhnanci z vlastní duše. Vtěsnáni dobou do samoty individua, tam je však i hráz naší bolesti, která nás odděluje od všech. Bolest je nepřenositelná, trpíme a nemůžeme se podělit s druhými. Vnitřní fyziologie těla jako osamění, nekonečné odloučení od lidstva, sami jen s vlastním tělem. Až mučení těla převezme řád srdce, to je ta chvíle rovnováhy, na kterou čeká mysl zimního plavce. Vím, že v prvních letech plavání nesdělitelné pocity, avšak dojmy bolesti nás propojují s životem vesmíru, cítíme, vnímáme, uzamčeni v blouznění vlastního mozku. Musíme se jen hýbat, zahřívat, čekat na blažený stav rovnováhy těla a myšlení.

Tak i včera, voda mi vždy řekne, zda-li jsem uzdravená, protože pokud není teplota, jde plavec na trénink. A i když jsem nechtěla dlouho plavat, jen 500 m, abych splnila svoji míru. Někdy je to tak těžké, stále bojující na hraně života ke konci zimy, která stále překvapuje. I přes předsevzetí plavat jen chvíli, jsme skončili s P. po 15 minutách, už se ani nezdržujeme teplem ohně, zavřené šatny v době epidemie nás vyzbrojily větší tolerancí, alespoň doufejme i když jarní slunce si přejeme všichni, ale teplota vzduchu pod sedm stupňů, to nejsou mrazy, ty jsou daleko za námi.

Začaly velké mrazy, včera v Braníku byl vzduch u Vltavy mínus 9 stupňů. I nejzkušenější plavci se stále učí a tak jsem hledala ve svých plaveckých záznamech teplotu vzduchu, která by se blížila letošní. Zaznamenávám si výkony, přírodní podmínky při tréninku až od určitého data a v prvních dvou letech jsou moje postřehy mnohdy nezapsané. Byl to takový nápor v prvních letech na organizmus, že jsem opomněla vést tyto údaje. Až po letech jsem si uvědomila jejich důležitost. Navíc jsem se stále učila a tak jsem mrazy, pokud zde byly v předešlých letech, považovala za samozřejmé a navíc jsme měli naši nádhernou klubovnu s plynovým topením u pláže Černého koně, kde se také točil film Bába z ledu. Zde jsme relaxovali a povídali si o našich výkonech, závodech, které nás čekají. To teď pominulo a máme mnohem horší podmínky pro náš sport. Naše bývalé prostory jsou nově pronajaté, v současné Praze se všechno prodává a kupuje, hlavně nemovitosti. A tak naše šatna patří jiným nájemníkům, kteří jsou přínosnější pro současné majitele. Sportovci nepřináší okamžitý zisk jako jsou v současnosti tak preferované materiální hodnoty. Vyšší aspekt sportu nelze okamžitě poměřit, je nalezen až ve vyšším horizontu vědomí důležitosti a zodpovědnosti za zdraví národa. A navíc současná epidemie všechny prostory pro sportovce uzavřela kvůli nákaze, tak z rozhodnutí vládních epidemiologických opatření pobýváme jen na vzduchu u řeky. My sporovci však nepřestáváme trénovat a jsme vystaveni tvrdším podmínkám, kdy chybí vzácné teplo po doplavání, pro regeneraci.

Já plavu celou dobu epidemie, nelze přestat, zimní plavání je droga, kterou vyžaduje tělesné a duševní zdraví. Musíte si zamilovat tento sport navždy, nelze ošidit a zkrátit trénink, je to jen horečka, která by nás mohla omluvit. A navíc je při tomto sportu důležité zaměstnat tělo ještě dalším pomocným výkonem, pro mě je to každodenní běh kolem čtyř kilometrů, ať je mráz nebo léto a v Cholupicích se v přírodě běhá dobře. I teď v mrazech a v hlubokém sněhu to jde tíže, ale nedá se nic dělat. Pobyt na vzduchu také otužuje a pro mě je to i každodenní sprcha ve studené vodě, jinou než studenou vodu nepoužívám.

Vloni jsem ze zápisů tréninků a závodů pokud byly, také se rušily kvůli epidemii, objevila nejnižší teplotu kolem pěti stupňů.

Ve vodě je dobře, když si zvyknete na její sílu a chlad, který je tak blahodárný. Ale včerejších devět stupňů pod nulou bylo změnou a tvrdší skutečností. Avšak před klubovnou PKO plavci zapalují odpoledne oheň, dováží dřevo na spálení, já stále pomáhám se sběrem dřeva v okolí. Není to mnoho, ale snažím se, včera bylo těžší oheň rozdělat a navíc nás sledovala média televize, která stále jezdí podporovat plavce k Vltavě.

U ohně bývá zledovatělá krusta a tak je třeba opatrnosti, aby se člověk nesklouzl, jak se to stalo včera mně, padla jsem na zadek, trochu si zranila i ruku, ale je to jen škrábnutí, které je v mraze velmi časté, doma se ošetřilo a rychle se hojí. Studená voda léčí, to víme všichni. Také do vody jsem se musela spouštět v podřepu, všchno lepilo, zábradlí, sníh a teplá ruka hned přimrzala. Ale ve vodě mi bylo dobře, vždyť teplota vody 1,9 stupňů, 3 a půl minuty plavání, to není velký výkon pro zimního plavce, běh asi 200 metrů v mokrých plavkách. Mohla bych plavat déle, ale respekt k mrazu mě zdržel. I když se mi plavalo dobře, ani ruce mě nestudily, byla to jen krátká vzdálenost. Ale každý zkušenější plavec ví, že jsou to právě fáze oteplení po plavání, které jsou nejtěžší. Mísí se teplota vnějšího krevního oběhu těla a krve s vnitřní teplotou, která chrání životně důležité orgány a zahřívá srdce, ledviny, játra. Nejdůležitější orgány v těle chrání vnitřní tělní oběh, který ochrání především srdce plavce. Proto jsme každý rok my zimní plavci podrobeni zátěžovým testům u sportovního lékaře. Já docházím na 2. Lékařskou kliniku ke sportovnímu lékaři panu MUDr. Šerfovi, který o nás s láskou pečuje.

Včera jsem musela uběhnout jen těch dvě stě metrů po plavání, avšak mrzne, začínají se lepit prsty k sobě. Musím je procvičovat, aby nebyly strnulé a chladnoucí. Plavky přimrzají k tělu, tak rychle doběhnout k šatům a k ohni, nejrychleji co to jde se obléci, dokud prsty ještě můžeme ohýbat. Pro mě je zásadní co nejdříve se svléknout z plavek a nestát u ohně v mokrých; chodit, běhat. Tak se většinou oblékám až dál od ohně, abych se mohla i při oblékání co nejvíce pohybovat a vlastně i samovolně zahřívat. Rychle všechno nastrkat do batohu a běžet k tramvaji, tam je teplo. Po cestě si máváme s děvčati z odílu Janou a Marcelou, další ještě dorazí. Mají auta, tak nutně nepotřebují oheň jako já.

Běžím s bójkou Born to swim v ruce, nejde otočit ventil v mraze, abych vzduch vyfoukla, je úplně zmrzlá. Když doběhnu k tramvaji, právě zavírá dveře, ale asi si řidič všiml mé nafouklé bóje, tak dveře znovu otevírá pro mě. Děkuji, známe se tu, je tu naše společenství radosti, pomoci, lidskosti. Teprve na Nádraží Modřany pociťuji bolest v prstech, ale netrvá dlouho, jen chvíli, bolest překryje štěstí, že jsme zase dokázali pobýt šťastně ve vodě. I ti nejlepší, nejzkušenější plavci, třeba Zdeněk T., který včera také plaval, jsou ve vodě pár minut, stejně i náš náčelník a předseda Vláďa K., tak to není tak špatný výkon pro dnešek.

.