Deník zimní plavkyně /1/

Vladimírovi, který na mě čekal na počátku zimní sezony roku 2014 na konci ulice V Náklích, která ústí do ulice Lodnické. A všechny zlé okamžiky, které mě pak čekaly. Smrt a vystěhování z kulturní Prahy již po druhé v mém životě.

Dokáži i plout v tomto deníku tam kam patřím, ke kulturní elitě. Dokáži to?

Nejdříve k názvu, každá doba si žádá úlitbu bohům a proto pro potřeby tohoto blogu raději nadpis Deník zimní – otužilecké plavkyně a nikoli Listy z vyhnanství, Deník umělce; oba názvy s osobou vypravěčky souvisí, ale doba je přežívá, jsou tedy prozatím jen v podtitulu rozpravy.. I když se jedná o mé druhé vystěhování z Prahy, první bylo na podkladě obvinění z Rozruchu mezi zahraničními turisty k výročí 21. srpna 1968 a nyní před necelými třemi roky další, kdy se mě jako učitelky, která učila až do důchodového věku a učí stále, nikdo nezastal. Na Magistrátu po prodeji domu, kde jsem bydlela od roku 1995 mi bylo řečeno, že mám jako učitelka dojíždět denně 180 minut za prací a že byt nemohu dostat. Byli v té době potřebnější, to že jsem vychovala dvě děti, s kterými jsem přišla po politické rehabilitací do Prahy, v nejskromnějších podmínkách kolem 30 m2 a v té době za nejvyšší nájem, nikoho nezajímalo.To trvalo od roku 1995 až do roku 2017, kdy jsem byla vystěhovaná po druhé. Plavání v zimní vodě mi však dovolilo přežít všechna protivenství, vystěhování z centra kulturní Prahy před téměř třemi roky a po mnoha letech společného života, smrt přítele, vykradení. Zimní plavání mi dávalo sílu žít dál svůj tvůrčí, pro někoho možná až asketický, avšak nádherný život i ve vyhnanství, v lásce k přírodě a lidem. Jen Báseň a Pravda ať je znamením těchto dopisů lidem, kteří dosud neporozuměli mé tvorbě. Na mnoho let jsem přestala psát, poslední moje kniha vyšla v roce 2019, ale bylo v ní jen málo nového, vznikaly jen zápisy v denících, které leží hluboko v mém svědomí nevybalených krabic. Ale je třeba i doplnit, že to bylo zimní a otužilecké plavání, které mě na dlouhou dobu vzdálilo od tvorby, vyčerpávalo moje síly natolik, že bylo nemožné oddat se tvorbě jako dříve. První léta jsem i prožívala stavy, které jsou mnohdy vzdálené mužům plavcům, byly to tenze intenzivního vnímání, jakési stavy zastřeného vědomí jemně odvislého od smrti a přirozeného nastavení těla. Lákalo mě poznání přes tyto hraniční prožitky, které jsou asi otevřené více lidem citlivým, senzitivním. Zpovídala jsem v té době mnoho plavců, kteří takové vnitřní poznání neprožili, stimulovaly mě k tvorbě, ale bylo pro mě vysilující jen přenést se přes tyto okamžiky vnímání. Dávaly mi však hlubší pochopení mé existence, jakýsi prostor nad mým tělem a zemí lidstva, který jsem do té doby nezažila. Musela jsem pak telefonovat lidem, kteří mi byli blízcí a jež jsem snad i nechtěně zanedbala. Zintenzivnění a prohloubení lidskosti, to byl ten okamžik míru v pozici nad světem, blíže k lidem. Stav pozměněného nevědomého vnímání s neskutečnou tepající silou v hlavě. Bouří, tyto intenzivní stavy se nalézaly jen v prvních letech plavání, teď je prožívám ve chvíli hraničních stavů, kdy jsem hrdá na svůj plavecký výkon a delší dobu v chladné vodě. Je těžké se probouzet z bezvědomí tvorby, myslela jsem, že to již nedokáži, protože každý z nás má chvíle let slabosti. První popud k založení tohoto deníku dal jeden můj známý spisovatel a včera jsem na tuto myšlenku přišla po znenáhlu sama v rozhovoru s V.. Opouštím své sevřené literární útvary, abych plynula jak řeka ve vodách deníku. Nechci být poplatná době, která přestala milovat poezii a má zálibu v próze, ale jsem asi ještě příliš slabá po prožitém utrpení, abych se vzchopila k vyšším útvarům literárním..V té pohnuté době bylo pro mě těžké jen uchopit tužku a obrátit list papíru, ale konala jsem ve vyším aspektu tvůrčím a zdravé existence. Poznání, pravda života a tvorby byla vždy jen motivací mého života.

Musím se pro začátek podívat, kdy jsem začala plavat v zimní vodě, bylo to 1.7. 2014 a od tohoto dne, jsem pravidelně plavala v řece, dvakrát týdně za každého počasí, celé roky až dosud, bylo mi tehdy krásných šedesát let a nechtěla jsem žít nečinně. Bez tréninku by nešlo plavat příště, strach z toho, že již nevstoupím do zimní vody, mě nutil stále znovu vcházet do chladu. Dnes je mi o šest let víc a brzy to bude i o sedm ještě letošní rok. Jsem ale hrdá na svůj věk a nechci ho navracet zpět, miluji svůj čas, který svědčí o tom, že jsem vytrvala.

Z počátku to byla láska, která mě nutila neustávat, pak smrt…,kdy jsem hledala obraz ve vlnách a nevěděla, zda-li dopluji, vrátím se k životu.

Děkuji za oheň

Sobota 23.1.2021

Kdo neprožil okamžiky po doplavání v zimní vodě, neví, co je teplo ohně? Dvakrát týdně někdy i častěji, i když nemám mnohdy jen pocit z blízkosti ohně a teď v době epidemie ani otevřenou šatnu. Půl kilometru byla moje nejkratší norma od počátku v roce 2014, kdy mi bylo ještě krásných šedesát let. Letos již sedmý rok se nořím do zimní vody, jsem pomalá, pomalejší než mladší plavci s kterými jsem ještě minulý rok jezdila na závody. A i v těchto dnech epidemie ve vodě 3,3 stupňů poznávám, že se dá žít i bez tepla po doplavání.

Dnes je sice oheň u břehu, ale potřebuji prodýchnout vzduch a být rozvolněná pohybem, jen se obleču, napiji teplého čaje a běžím i vícekrát týdně, abych splnila svoji normu jednoho tréninku alespoň 15 až 17 minut ve vodě. Dnes to bylo jen 13 minut, kdy ruce bolí chladem a můj pejsek se zastavuje, aby sledoval můj chladnoucí život a pohyb. Chci doplavat, je to silnější než láska a bolest, kterou prožíváme.

Společenství plavců přináší pokoru, přátelství, nekonečnou radost po doplavání. Oteplovací fáze, které nás naplňují silou, že dnes jsme to dokázali, že žijeme, ještě nekonečně mladí …

Začalo to v ulici V Náklích a pak pokračuje do ulice Lodnické. Zápis v mém průkazu je z 1.7.2014 a první léto, kdy jsme nevěděli co nás čeká. Co to znamená být zimním plavcem

Jsem však hlemýždí, tak pomalá plavkyně, ale i přes tento nedostatek jsem hrdá, že mohu plavat s velkými, nejrychlejšími . Plavu již od svých šedesáti let, letos sedmým rokem.

/Listy z vyhnanství, Deník umělce/

Moje poslední čtení…ale pak bylo ještě vlastně čtení pohádek ve školách.

Úterý 27.1.2021

Dnes jsem sice neplavala, ale využila jsem cestu k zubaři k nákupu jídla, což je nutné v době epidemie. Co nejméně jezdit městskou dopravou a stýkat se co nejméně s druhými kvůli nákaze. Tak jsem obtěžkaná snad dvaceti kily jídla skončila Na Beránku, autobusy v dopoledních hodinách jezdí jen jednou za hodinu, nechtěla jsem čekat a tak jsem se vydala pěšky k další zastávce. Mám snahu udržet se dlouho v dobré kondici, zvládla jsem stoupání na Cholupický vrch, ale hustě sněžilo, tak okouzlující den, kdy jsem zamířila po lesní cestě , avšak silnice, které jsem se měla držet najednou byla v nedohlednu. Měla jsem již dojít k prvním domům, ale jen zasněžený les a cesty vymýcené určovaly moji pouť. V obavách, že zabloudím hlouběji do lesa, jsem se raději váhavě vracela, ale pak jsem spatřila po pravé straně hlubokou rokli. Jak jsem se později dozvěděla, je to severní lemující část Modřanské rokle. Po pár metrech jsem ale přece jen došla k posledním domům úplně dezorientovaná z bělostné jasnosti a třpytného blouznění v běloskvoucím čase. Autobus zrovna přijížděl, měla jsem štěstí, za pouhých dvacet minut takové zážitky z cesty.

Středa 27.1.2021

Voda byla 2,3 stupně, doufám, že jsem zaplaval alespoň 500 m. Jsem ještě nejistá , protože neplavu svoji obvyklou trasu od pláže na Černém koni, dnes je méně vody a minule jsem si zranila nohu při vystupování o ostré balvany, ještě se mi hojí jizvy. Když je totiž méně vody ve Vltavě nedá se doplavat až ke břehu. A tak si teď vyměřuji trať za mostem Inteligence, abych uplavala alespoň pět set metrů. Bylo mi dobře, jen ruce jako vždy zábly, ale nechci nosit neoprénové rukavice jako mají někteří plavci. Na závodech jsou nepřípustné, i když mnoho plavců má i neoprénové boty, které asi nevadí, já mám jen umělohmotné. Možná dost těžké, takže to je i důvod mého pomalejšího plavání. Ale mají tu výhodu, že mohu doběhnout v plavkách k místu, kde se ponořím do vody a pak se i nesklouznout v mokrých botách zpátky po doplavání. Pády jsou pak těžké a hned teče krev, dokonce více, než v přirozeném fyziologickém nastavení. Každý metr navíc mi dělá radost, že se zlepšuji. Průtok byl asi 110 m3/s a ve vodě jsem byla jen 13 minut. Můj pejsek mě čekal šťastný, že jsem se mu vrátila, že žiji. Ale přece jen jsem uplavala asi o metr víc než minule a to ještě se stresem, že mě čeká další stěhování. V bytech nikdo nechce psa, tak je to problém.

Učím se, zda-li je to jen psychický pocit obléci se rychle u ohně a pohybovat se pak mimo něj, abych se zahřála. Ale je pravda, že se lépe plave, když se člověk může těšit jen na těch pár minut, kdy se oblékne jakoby v teple, třeba i kus od ohně. Přišla další děvčata z oddílu I. K. a I., tak jsem je doprovodila k mostu, odkud také plavaly a zkoumaly jsme, kde asi začíná pětistovka na závodech. Krásný den, vždy pomáhám cestou od tramvaje tahat větve na oheň. Moc toho není, ti co mají auta vozí více, pomáháme si navzájem, v tom je krása sounáležitosti plavců.

Sobota 30.1.2021

Jak mám být ve vodě ochráněna, když nerozvážně zabiji broučky. To jsou právě ty chvíle svědomí, které vyvstanou při plavání, kdy organizmus je ve stavu ohrožení, které bychom měly prožívat všichni. Zimní plavání vrací do rovnováhy vědomí a svědomí života.

Pravidelně většinou plavu s P. J. Voda stále 2,2 stupně. Kluci udělali obrovský oheň, nanosili překlížku z obalů přístrojů z nemocnice, zůstaly tu i hranice špalků po předchozích. Mohla bych se V. podívat do očí, kdybych nezačala psát. Skutečné tvůrčí osobnosti nelze ublížit, nelze ji zlomit.

Středa 3.2. 2021

Strejdu propustili po covidu z LDN, bylo mu tam devadesát let a já se dokopala k vypocení svého čtrnáctého dítěte, tedy tohoto blogu a deníku v jednom, když přičtu své knížky a živé dvě děti na světě.. Udělal mi také velkou radost K. P., který mi napsal o možném pronájmu jedné místnosti, kdybych musel opustit Prahu a své kamarády v literatuře a od Vltavy. Dnes přišla i děvčata po covidu J., M. s P. a také V., který nám tu moc chybí, nakonec I.K. Starší plavec s PKO přivezl dřevo a já tahám větve. Jak jsem šťastná, že jsem našla tolik kamarádů u Vltavy, co bych si počala bez nich.

Bůh má se mnou jiné plány a úmysly, proto jsem nedostala od života to, co jsem chtěla. Dnes plavu od mostu až ke druhému zábradlí, je to zatím můj rekord, ale je vysoký průtok, tak i to je důležité. Voda stoupla na 2,8, ještě asi týden nazpět byla kolem jednoho stupně. Dnes média u Vltavy, ale my skuteční plavci je tolik nepotřebujeme jako hvězdy ze showbyznysu, které plavou několik měsíců a medializují své výkony v hlavních vysílacích časech. Je ale pravda, že co voda klesla pod čtyři stupně jsem u Vltavy žádnou hvězdu nespatřila.

O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. 

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam.