29. 4. 2021
voda 10,9°C, vzduch 18°C, 31 minut plavání
Na Bulovce
Člověk si uvědomuje, jaký je to zázrak, že žije a už ten pohled kolem léčí. Potkáváte tu statečné starší lidi o berlích. Mladé, poškozené způsobem života, snad drogami? A jsem zase tady, kde umíral můj přítel před třemi lety a já dnes také se stejnými problémy, jako tehdy on. Už chápu tu jeho slabost před smrtí, kdy neměl sílu k životu, postarat se o základní činnosti, úkony k přežití. Nechtěl ani nikoho obtěžovat se svými problémy, smířen, rezignoval. Ale já jsem do poslední chvíle bojovala za jeho život, i když druzí ho předurčili k smrti, dlouho před tím, než nastala. Pokud to dnes zvládnu a bude mi to dovoleno, půjdu plavat, život je hořký i sladký, všechno je krásná tepající bolest.
Nakonc se dozvídám, že mám v těle mykózu, která není vůbec nebezpečná a prožije ji téměř každý jednou v životě. Předchozí odborník prý určil diagnózu chybně. Snad jsem se nakazila ve vodě nebo mi neprospěly ztížené podmínky u Vltavy, mnohdy převlékání v bahně, v dešti, v tajícím sněhu, bez možnosti někde prežít ty chvíle v suchu. Někteří další tak využívají auta, pokud šatny chybí. Tvrdé podmínky jsou zkouškou životní odolnolnosti a každý zimní plavec je osobnost.
Teď už vím, proč mě poslední dobou nebaví plavat delší tratě, onemocněla jsem, ale přesto denně běhám a dvakrát v týdnu plavu. Nejsem unavená, ale jen jaksi otupělá, pomalejší, plavání se proměňuje v povinnost. Budu muset na pár dní přestat s tréninkem, aby mohla léčba zafungovat. Dnes ale ještě plavu s P., svítá naděje, že budu dál žít v Praze, učit, lépe psát, vzdělávat se a prožívat život plněji, když teď v době epidemie zůstal téměř umrtvený.
