24. 4. 2021
voda 7,8°C, vzduch 16°C, 23 min. plavání
Nejsem dosud očkovaná, mám úmrtí v rodině, dostala jsem alergii, nedokáži klidně přemýšlet. Čekají mě soudy kvůli stěhování po prodeji domu a to již čtvrtý rok po předchozím stěhování z jiné části Prahy. A to platím celoživotně vzorně nájem. Poznovu dál mě zkouší osud, ale plavu, musím. Po dlouhé době nečinnosti jsem dostala i práci, znovu budu učit. Za celou dobu existence tohoto blogu nemám jedinou písemnou reakci, nikdo nenajde čas v této vzrušené době epidemických omezení.
Někteří se i štítí člověka, který plave ve Vltavě, tak daleko dospěla nevraživost, hloupost a přemrštěná hygiena doby. Nemám sílu bojovat s těmito názory, jen musím dál plavat, chodit, běhat, cvičit a psát tento blog, zatím je to jen úzký okruh lidí, kteří se zajímají o mé předchozí knihy. Ale bylo to tak v dějinách vždy. Ti co tvoří pro věčnost nepotřebují obdiv současníků. Píši pro úzkou skupinu lidí, tak musím počítat s nezájmem. V lesích v Modřanech kvetou zářící mahónie, žlutým svitem obejmou i ve dnech bez slunce. Babička měla jeden keř na zahrádce a vázaly se z ní každý rok smuteční věnce, vždy na den dušiček. Myslela jsem si proto, že tato rostlina patří mrtvým. Ne, právě život ozáří zlatým odleskem, který by nikdo nečekal v lesích u Ch. Modřence, bílé sasanky, fialky i pod zaschlou loňskou trávou a pampelišky všude v trávě. Máte strach ty královny neporanit mezi bílými sedmikráskami si jen obtížně klestíte cestu.To je ta radost na cestách života k Vltavě s mým pejskem Luckym. I setkání v dalším dni s přítelkyní výtvarnicí na Hanspaulce, donesla jsem jí třicet svých knih, obdivovaly jsme architekturu prvorepublikových vil na Babě, architektů Gočára, Janáka a dalších, ušly jsme tak sedmnáct kilometrů. I alergie ze které mám strach, protože podobné úzkosti prožíval můj přítel před třemi lety, než odešel k věčnému míru i ta se mi zlepšila po procházce s Věruškou, moji nejlepší přítelkyní..
Ve středu u Vltavy však ozařovalo slunce moji plaveckou pouť od pláže u Černého koně, plavala jsem s P., který přichází po práci později, takže se málokdy ve středu potkáme. Potěšilo mě, že i nejlepší plavci z PKO rozdělávali oheň, přece jen když jste ve vodě více jak dvacet minut, trochu tepla každý potřebujeme. Mně už dělá jen radost spatřit plápolající plameny, když doplavávám, ani nemusím jít k ohni, je to jen vizuální kontakt s ohněm, který mi dodává energii. Většina plavců přijíždí autem a tak nejsou tolik vydáni přírodním proměnám. Už i trochu pršelo, když jsem běžela k pláži z Braníka v plavkách, déšť se naplno spustil až když jsem byla převlečená. Jen pár dní proschlé břehy se mění v bahnité, kluzké, není si kam dát tašku, oblečení, vše se špiní bahnem, ale 23 minut ve Vltavě mě povzbudilo k běhu z dubnové přeháňky.
