Pátek 26.2.2021 /7/
S kým můžeme polemizovat brzy ráno, když se probouzíme a nemůžeme rozeznít svůj aktivní jarní život, který nás vítá stále časněji světlem. Zneklidňuje náhled nad společností svíranou přátelskými protislužbami, materiálními kompenzacemi životů, předělem minulých neznámých vazeb, které vypovídají o nesolidnosti společenství přes minulá století. Kam ale dojít v tomto soupeření, které vyřazuje schopné, silné a slušné, bylo to tak vždy a básník v duši, ten osamělý pták, kterého jsem vídala na horní větvičce zmrzlého stromu pohlíží přes krajinu. Ten pták v nás, jehož zpěv omilostní, ten tvor vyhlížející světlo, zapláče svým zpěvem. On je také neznámý, nepoznaný, jako jsou kroky našeho života, nečeká na milodary a přes bouři chladu uléhá v krajině svého zpěvu. A přesto není tak zoufalý, aby se odhodlal zaletět na nejvyšší místo až k úřadu kdesi, aby si i tam zapamatovali jeho hlas. Nechová se jako ti prodejní, aby byli slyšeni, jednou umírá neznámý a střemhlav padá do náruče trávy.
Tak pomýšlí plavec a básník mnohdy zubožený světem brzy k ránu. Avšak kdo neběhá a neprochází světlem krajiny za ranních mlh, nepozná to mlžné skrytí, usoužení předjaří chladu. Kapky rosy na holých větvičkách, průsvitně průzračné zrcadlení. Avšak opuštěný pták, který v mrazivých ránech vyčkával příchodu jara teď odlétl a já se marně ohlížím po jeho stínu, který vyprchal i s teplem jeho hlasitého procitnutí. Zvykáme si na omezení životů v době pandémie, kterou kdosi pojmenoval třetí světovou válkou. Nás zpohodlněné také otužuje v každodenním rituálu života, nástrahách času, který jsme se naučili opomíjet, nevnímat.
Ale v rituálech každodeního sportu a plavání jsem přesto dnes dospěla až k téměř dvaceti minutám ve vodě chladné 3,5 stupně. Ten úspěch mě hřeje, jako tající mrazivý sen odcházející zimy. Bylo to nadšení ze společného tréninku nás plavců v řece života, nás nadšených, zahřátých jen tréninkem a sílícím sluncem.
