Deník zimní plavkyně /8/

1.3.2021 /8/

Nádherný den, sice není po plavání hořící oheň, ale svítí sluníčko, kolem 7°C. Co je to na nás, když máme za sebou mrazy a naplnili jsme úkol, plavat až k vytyčené hranici bouře života. Voda je 4,1°C, rozhodla jsem se plavat od pláže, zažít ten nádherný pocit svobody po doplavání jako kdysi v šatně, zahřátí pohybem, než doběhnu k šatům. Plavalo se krásně, vždyť voda nad 4°C je pro nás znamením, které ukončuje mrazy, propad největšího chladu. Ano, chtěla jsem zažít tu radost, kdy jsme běhávali v mokrých plavkách, ať v mrazu, dešti, sněhu, podzimním větru do naší šatny. Chci mít znovu tu radost z pohybu, ničím neomezující. Letošní sezóna pro nás byla přivykáním na větší chlad po doplavání bez šaten. Ale dokázala jsem to, již se netrápím, že nehoří oheň. Jsem ve vodě 16 minut, raději méně, když nehoří dřevo u PKO. A poznávám, že je to především psychický pocit blízkosti ohně, světla a tepla. Nikdy jsem se stejně nezdržovala dlouho v šatně, jen se v mžiku oblékla a snažila se rozvolnit, oteplit pohybem. Jaká krása, že se již netrápím a dokáži si vytvářet teplo ve svém nitru. Radostí z překonání překážky, splněním tréninku, jak nás učil Vláďa.

Hodiny po plavání jsou naplněné euforií, společným štěstím. A to jsem dnes plavala sama bez kamarádů, od pláže asi 750 m k molu. Ano, nejvyšší štěstí je to, které vzniká jen naším úsilím, naší prací, splněnými úkoly; ať jsme ve vodě nebo kdekoli jinde. Už nesu svůj osud s radostí, za mnou zůstávají léta bolesti, osamocení, když sama pronikám k síle a rovnováze vesmíru, který nese spravedlivé. Není nad pravdivost, opravdovost, jež nese jak vlna naše životy k uchopení univerza.

Jen láska, soucit, porozumění je určující, ostatní není podstatné.

Deník zimní plavkyně /7/

Pátek 26.2.2021 /7/

S kým můžeme polemizovat brzy ráno, když se probouzíme a nemůžeme rozeznít svůj aktivní jarní život, který nás vítá stále časněji světlem. Zneklidňuje náhled nad společností svíranou přátelskými protislužbami, materiálními kompenzacemi životů, předělem minulých neznámých vazeb, které vypovídají o nesolidnosti společenství přes minulá století. Kam ale dojít v tomto soupeření, které vyřazuje schopné, silné a slušné, bylo to tak vždy a básník v duši, ten osamělý pták, kterého jsem vídala na horní větvičce zmrzlého stromu pohlíží přes krajinu. Ten pták v nás, jehož zpěv omilostní, ten tvor vyhlížející světlo, zapláče svým zpěvem. On je také neznámý, nepoznaný, jako jsou kroky našeho života, nečeká na milodary a přes bouři chladu uléhá v krajině svého zpěvu. A přesto není tak zoufalý, aby se odhodlal zaletět na nejvyšší místo až k úřadu kdesi, aby si i tam zapamatovali jeho hlas. Nechová se jako ti prodejní, aby byli slyšeni, jednou umírá neznámý a střemhlav padá do náruče trávy.

Tak pomýšlí plavec a básník mnohdy zubožený světem brzy k ránu. Avšak kdo neběhá a neprochází světlem krajiny za ranních mlh, nepozná to mlžné skrytí, usoužení předjaří chladu. Kapky rosy na holých větvičkách, průsvitně průzračné zrcadlení. Avšak opuštěný pták, který v mrazivých ránech vyčkával příchodu jara teď odlétl a já se marně ohlížím po jeho stínu, který vyprchal i s teplem jeho hlasitého procitnutí. Zvykáme si na omezení životů v době pandémie, kterou kdosi pojmenoval třetí světovou válkou. Nás zpohodlněné také otužuje v každodenním rituálu života, nástrahách času, který jsme se naučili opomíjet, nevnímat.

Ale v rituálech každodeního sportu a plavání jsem přesto dnes dospěla až k téměř dvaceti minutám ve vodě chladné 3,5 stupně. Ten úspěch mě hřeje, jako tající mrazivý sen odcházející zimy. Bylo to nadšení ze společného tréninku nás plavců v řece života, nás nadšených, zahřátých jen tréninkem a sílícím sluncem.

Deník zimní plavkyně /6/

Sobota 20.2.2021

Můj vědomý život začal kdysi předsevzetím, jít nejtěžší cestou života, protože jen ta je hodná spisovatele.

V pozdravech lidí je teď v době covidu jakési schoulení do slov, jakoby hledání ochrany v době pandémie. Každý den běhám, sníh taje, hlína je pevnější, běžec se tolik neboří v krajině. A jak jdu dlouho, v ruce jen sešit na poznámky, smráká se. Sport a pohyb nás drží při životě. Smrákání prochází krajinou, osamělí psi v zahradách, tak opuštění.

Dnes to bylo 12,20 minut ve vodě, již můžeme běžet k naší staré pláži u Černého koně a nemáme strach z chladu po doplavání. Vzduch má krásných 11 stupňů, voda 2°C. Plaveme od naší známé značky, kde končí 250 m dál k PKO ve vodě, celkem 600 m. Průtok je 403 m3/s. Jen chvíli u ohně než se oblékneme, začíná jaro. Pro nás zimní plavce ve chvíli, kdy končí mrazy. Plavat ze zimy do jara je mnohem lehčí, než když zhýčkaní léteme táhneme vodou z podzimu do zimní krajiny. 

Oteplovací fáze se mi zdají příjemnější, ale není radno nic zakřiknout, voda je nebezpečná a náš organizmus proměnlivý a vždy jinak reagující. Jen pohyb nám umožňuje myslit, v sedě ještě nikdo nedospěl k hlubším závěrům, jak tvrdil i Nitsche.

Byl to i Beethoven, který nikdy neudělal ústupek líbivosti, koupal se také ve studené vodě a to ve 27 letech oslepl.

Deník zimní plavkyně /5/

Dne 17.2.2021

Dobře se plave, voda má 1,6 °C; vydržím při této teplotě téměř 18 minut ve vodě. Ale teď po silných mrazech je to jen 10 minut. Máme nádherný oheň díky Honzovi z PKO a ještě jednomu plavci, který není organizovaný. Spadla z nás tíha ze silných mrazů, dokonce i chvíli svítí sluníčko. Všichni pociťují jaro, během pár hodin jsme probuzeni teplem. K vodě však ještě běžím mokrým sněhem, ale již druhý den všechen sníh taje i led na rybníce v Ch. Je tu nejen jaro, ale jsme silnější o další překonanou zimu a já dokázala plavat celý minulý rok i přes vlnu covidu bez ztráty jediného tréninku.

Deník zimní plavkyně /4/

15.2.2021

Píši až dnes, ale plavala jsem v sobotu a dnes je pondělí. Pociťuji obrovskou únavu, snad i vyčerpání v zimě bez možnosti mít otevřenou šatnu, tak jak jsem byla zvyklá. Vyčerpanost je nejen po mrazech, ale čeká mě i vyplňování žádosti o byt jako každý rok. Jsem tak vyčerpaná po neustálém stěhování, životu i práci učitelky v Praze, neustálým dokazováním své existence. Zdá se mi, že nemám již sílu, nemohu vstát. Bůh na nás nakládá však jen to, co uneseme a já chtěla žít vždy dole, abych viděla bídu a pravou tvář společnosti. A to ještě denně běhám v hlubokém sněhu tady v Ch. Je to nesmíření se s překážkami, stejně i snaha,vydávat své knihy ve vlastním nakladatelství. Stálé nesmíření se s překážkami. Tak stále kráčím, běžím proti větru, který mě zavál sem do CH., kde není obchod, lékař a navíc bez auta je tu místo k zoufání, tak jak jsem to pociťovala v prvních letech po nuceném přestěhování, neboť nikde v té době nebylo místo pro můj život a chtěla jsem žít v kulturní Praze, odkud jsem byla kdysi vyhoštěná a následně i rehabilitovaná. Nedívám se na to, co mě to stálo, ztrátu státního bytu, který si ponechal můj bývalý muž, abych pak vychovávala své děti v jedné místnosti u německého vlastníka. Přes dvacet let neustálých překážek v bydlení, stále byla snaha zvyšovat mi nájem, avšak plat učitele v té době velmi nízký, nestačil. Musela jsem učit na třech školách, abych se uživila.

Ve vodě kolem 1,9 stupňů plavu mnohem delší dobu, než to bylo tuto sobotu, necelých pět minut, nejde plavat více, objevuje se vyčerpání, velká únava, jako když se dostávám z nemoci, ale začíná jaro. Mnoho obětavých plavců, však ochraňuje oheň, bez kterého by bylo nemožné plavat. Tito plavci plavou i někteří třeba patnáct let, ale ve vodě byli včera také jen třináct až čtrnáct minut. I my jsme přinesli s P. dřevo v taškách, větve, které postupně mizí z cesty k Vltavě. Průtok se snižuje, ale ve vodě je teplo. Na teplotu vody, která se blíží k nula stupňům jsme navyklí, i když je to vždy trauma pro každého, přejít z tepla léta do chladu.

To je život, hlavně neztrácet naději. Neschýlit hlavu, jít čestně, vzpřímeně životem. Ale co ty rány, které utržíme? A ti další, kteří jednali proti svému svědomí; zase trpí za ty, kterým ublížili a za svědomí, které je budí za nocí.

Deník zimní plavkyně /3/ Středa 10.2. 2021

Začaly velké mrazy, včera v Braníku byl vzduch u Vltavy mínus 9 stupňů. I nejzkušenější plavci se stále učí a tak jsem hledala ve svých plaveckých záznamech teplotu vzduchu, která by se blížila letošní. Zaznamenávám si výkony, přírodní podmínky při tréninku až od určitého data a v prvních dvou letech jsou moje postřehy mnohdy nezapsané. Byl to takový nápor v prvních letech na organizmus, že jsem opomněla vést tyto údaje. Až po letech jsem si uvědomila jejich důležitost. Navíc jsem se stále učila a tak jsem mrazy, pokud zde byly v předešlých letech, považovala za samozřejmé a navíc jsme měli naši nádhernou klubovnu s plynovým topením u pláže Černého koně, kde se také točil film Bába z ledu. Zde jsme relaxovali a povídali si o našich výkonech, závodech, které nás čekají. To teď pominulo a máme mnohem horší podmínky pro náš sport. Naše bývalé prostory jsou nově pronajaté, v současné Praze se všechno prodává a kupuje, hlavně nemovitosti. A tak naše šatna patří jiným nájemníkům, kteří jsou přínosnější pro současné majitele. Sportovci nepřináší okamžitý zisk jako jsou v současnosti tak preferované materiální hodnoty. Vyšší aspekt sportu nelze okamžitě poměřit, je nalezen až ve vyšším horizontu vědomí důležitosti a zodpovědnosti za zdraví národa. A navíc současná epidemie všechny prostory pro sportovce uzavřela kvůli nákaze, tak z rozhodnutí vládních epidemiologických opatření pobýváme jen na vzduchu u řeky. My sporovci však nepřestáváme trénovat a jsme vystaveni tvrdším podmínkám, kdy chybí vzácné teplo po doplavání, pro regeneraci.

Já plavu celou dobu epidemie, nelze přestat, zimní plavání je droga, kterou vyžaduje tělesné a duševní zdraví. Musíte si zamilovat tento sport navždy, nelze ošidit a zkrátit trénink, je to jen horečka, která by nás mohla omluvit. A navíc je při tomto sportu důležité zaměstnat tělo ještě dalším pomocným výkonem, pro mě je to každodenní běh kolem čtyř kilometrů, ať je mráz nebo léto a v Cholupicích se v přírodě běhá dobře. I teď v mrazech a v hlubokém sněhu to jde tíže, ale nedá se nic dělat. Pobyt na vzduchu také otužuje a pro mě je to i každodenní sprcha ve studené vodě, jinou než studenou vodu nepoužívám.

Vloni jsem ze zápisů tréninků a závodů pokud byly, také se rušily kvůli epidemii, objevila nejnižší teplotu kolem pěti stupňů.

Ve vodě je dobře, když si zvyknete na její sílu a chlad, který je tak blahodárný. Ale včerejších devět stupňů pod nulou bylo změnou a tvrdší skutečností. Avšak před klubovnou PKO plavci zapalují odpoledne oheň, dováží dřevo na spálení, já stále pomáhám se sběrem dřeva v okolí. Není to mnoho, ale snažím se, včera bylo těžší oheň rozdělat a navíc nás sledovala média televize, která stále jezdí podporovat plavce k Vltavě.

U ohně bývá zledovatělá krusta a tak je třeba opatrnosti, aby se člověk nesklouzl, jak se to stalo včera mně, padla jsem na zadek, trochu si zranila i ruku, ale je to jen škrábnutí, které je v mraze velmi časté, doma se ošetřilo a rychle se hojí. Studená voda léčí, to víme všichni. Také do vody jsem se musela spouštět v podřepu, všchno lepilo, zábradlí, sníh a teplá ruka hned přimrzala. Ale ve vodě mi bylo dobře, vždyť teplota vody 1,9 stupňů, 3 a půl minuty plavání, to není velký výkon pro zimního plavce, běh asi 200 metrů v mokrých plavkách. Mohla bych plavat déle, ale respekt k mrazu mě zdržel. I když se mi plavalo dobře, ani ruce mě nestudily, byla to jen krátká vzdálenost. Ale každý zkušenější plavec ví, že jsou to právě fáze oteplení po plavání, které jsou nejtěžší. Mísí se teplota vnějšího krevního oběhu těla a krve s vnitřní teplotou, která chrání životně důležité orgány a zahřívá srdce, ledviny, játra. Nejdůležitější orgány v těle chrání vnitřní tělní oběh, který ochrání především srdce plavce. Proto jsme každý rok my zimní plavci podrobeni zátěžovým testům u sportovního lékaře. Já docházím na 2. Lékařskou kliniku ke sportovnímu lékaři panu MUDr. Šerfovi, který o nás s láskou pečuje.

Včera jsem musela uběhnout jen těch dvě stě metrů po plavání, avšak mrzne, začínají se lepit prsty k sobě. Musím je procvičovat, aby nebyly strnulé a chladnoucí. Plavky přimrzají k tělu, tak rychle doběhnout k šatům a k ohni, nejrychleji co to jde se obléci, dokud prsty ještě můžeme ohýbat. Pro mě je zásadní co nejdříve se svléknout z plavek a nestát u ohně v mokrých; chodit, běhat. Tak se většinou oblékám až dál od ohně, abych se mohla i při oblékání co nejvíce pohybovat a vlastně i samovolně zahřívat. Rychle všechno nastrkat do batohu a běžet k tramvaji, tam je teplo. Po cestě si máváme s děvčati z odílu Janou a Marcelou, další ještě dorazí. Mají auta, tak nutně nepotřebují oheň jako já.

Běžím s bójkou Born to swim v ruce, nejde otočit ventil v mraze, abych vzduch vyfoukla, je úplně zmrzlá. Když doběhnu k tramvaji, právě zavírá dveře, ale asi si řidič všiml mé nafouklé bóje, tak dveře znovu otevírá pro mě. Děkuji, známe se tu, je tu naše společenství radosti, pomoci, lidskosti. Teprve na Nádraží Modřany pociťuji bolest v prstech, ale netrvá dlouho, jen chvíli, bolest překryje štěstí, že jsme zase dokázali pobýt šťastně ve vodě. I ti nejlepší, nejzkušenější plavci, třeba Zdeněk T., který včera také plaval, jsou ve vodě pár minut, stejně i náš náčelník a předseda Vláďa K., tak to není tak špatný výkon pro dnešek.

ČOUP - Plavání u Karlova mostu

Deník zimní plavkyně /2/

Včera 6. 2. 2021 Vltava kulminovala k prvnímu povodňovému stupni, ale v době kdy jsem plavala kolem 14. hodiny již byl průtok nižší 378 m3/s. Něco neskutečného, Vltava se začíná vylévat ze břehů a zaplavuje schody.. Sněží, teplota vzduchu 1 stupeň nad nulou, až k večeru má začít mrznout. Sbírám klacky na oheň, ale ten již nádherně hoří u Vltavy, kamarádi plavci z PKO a další neorganizovaní v pražských oddílech pomáhají, jak jsem jim vděčná. Dnes je virtuální závod Vladimíra Tupého, který před lety vyhlásil náš plavec Ing. Michal Pohořelý, pořadatel tohoto memoriálu na Sázavě ve stejný den, každý rok. Michal také doprovázel našeho vynikajícího plavce Jaroslava Chytila při přeplavbě nejtěžšího kanálu na světě. A tenhle úžasný kamarád Michal přijel k Vltavě, bylo to nádherné setkání, nečekala jsem ho. V plavkách jsme za sněžení asi kilometr běželi z Braníku k naší bývalé pláži, kde zůstalo i bývalé útočiště, dnes pro nás navždy uzavřená klubovna u Černého koně, abychom si dobře vyměřili trať. Michal nejdříve navrhl, že bychom mohli plavat jen na pláži u PKO a proti proudu, to jsem ale musela zamítnout. Michal má vyplavaný mistrovský titul a já bych tak silný proud nezvládla a plavala jen na místě, navíc je Michal víc jak o třicet let mladší. Byla to pro mě pocta s ním plavat, měla jsem i trochu strach, zda-li nenarazím ve vodě na kusy větví, což je při takovém průtoku obvyklé. V tuto roční dobu bývá i pod hladinou tající led, což ale nehrozilo. Počasí bylo v předešlých dnech velmi mírné a ledové vrstvy, které jsou nebezpečné pro plavce kvůli pořezání, nepřiplavávají. Byl to nádherný den, sněžilo a Michal se jako opravdový gentleman vracel ke mně proti proudu, je mnohem rychlejší než já, která nemohla nikdy získat mistrovský otužilecký titul kvůli pomalosti a delšímu času ve vodě. Plavali jsme celkem 16 minut při teplotě vody 3,5 stupně a já dnes nejdelší trať až k PKO, protože se obávám těžkých oteplovacích fází  kvůli zavřeným šatnám a nedostatku tepla. Ale nádherný výkon, Michal by získal další mistrovský titul, a mně jen pár metrů k němu chybělo. Však zaplavat při tak vysokém průtoku není zase tak velký výkon, ale přece jen jsem byla moc šťastná za dnešní den. Jen pár vteřin u ohně a hned jsem se za pohybu oblékla a běžela se svým pejskem, který nás celou dobu plavání ochraňoval a doprovázel. Zvykám si a přestávám se tolik obávat chladu po doplavání, sedmý rok v zimní vodě. Ale skutečná zima teprve přichází…


Deník zimní plavkyně /1/

Vladimírovi, který na mě čekal na počátku zimní sezony roku 2014 na konci ulice V Náklích, která ústí do ulice Lodnické. A všechny zlé okamžiky, které mě pak čekaly. Smrt a vystěhování z kulturní Prahy již po druhé v mém životě.

Dokáži i plout v tomto deníku tam kam patřím, ke kulturní elitě. Dokáži to?

Nejdříve k názvu, každá doba si žádá úlitbu bohům a proto pro potřeby tohoto blogu raději nadpis Deník zimní – otužilecké plavkyně a nikoli Listy z vyhnanství, Deník umělce; oba názvy s osobou vypravěčky souvisí, ale doba je přežívá, jsou tedy prozatím jen v podtitulu rozpravy.. I když se jedná o mé druhé vystěhování z Prahy, první bylo na podkladě obvinění z Rozruchu mezi zahraničními turisty k výročí 21. srpna 1968 a nyní před necelými třemi roky další, kdy se mě jako učitelky, která učila až do důchodového věku a učí stále, nikdo nezastal. Na Magistrátu po prodeji domu, kde jsem bydlela od roku 1995 mi bylo řečeno, že mám jako učitelka dojíždět denně 180 minut za prací a že byt nemohu dostat. Byli v té době potřebnější, to že jsem vychovala dvě děti, s kterými jsem přišla po politické rehabilitací do Prahy, v nejskromnějších podmínkách kolem 30 m2 a v té době za nejvyšší nájem, nikoho nezajímalo.To trvalo od roku 1995 až do roku 2017, kdy jsem byla vystěhovaná po druhé. Plavání v zimní vodě mi však dovolilo přežít všechna protivenství, vystěhování z centra kulturní Prahy před téměř třemi roky a po mnoha letech společného života, smrt přítele, vykradení. Zimní plavání mi dávalo sílu žít dál svůj tvůrčí, pro někoho možná až asketický, avšak nádherný život i ve vyhnanství, v lásce k přírodě a lidem. Jen Báseň a Pravda ať je znamením těchto dopisů lidem, kteří dosud neporozuměli mé tvorbě. Na mnoho let jsem přestala psát, poslední moje kniha vyšla v roce 2019, ale bylo v ní jen málo nového, vznikaly jen zápisy v denících, které leží hluboko v mém svědomí nevybalených krabic. Ale je třeba i doplnit, že to bylo zimní a otužilecké plavání, které mě na dlouhou dobu vzdálilo od tvorby, vyčerpávalo moje síly natolik, že bylo nemožné oddat se tvorbě jako dříve. První léta jsem i prožívala stavy, které jsou mnohdy vzdálené mužům plavcům, byly to tenze intenzivního vnímání, jakési stavy zastřeného vědomí jemně odvislého od smrti a přirozeného nastavení těla. Lákalo mě poznání přes tyto hraniční prožitky, které jsou asi otevřené více lidem citlivým, senzitivním. Zpovídala jsem v té době mnoho plavců, kteří takové vnitřní poznání neprožili, stimulovaly mě k tvorbě, ale bylo pro mě vysilující jen přenést se přes tyto okamžiky vnímání. Dávaly mi však hlubší pochopení mé existence, jakýsi prostor nad mým tělem a zemí lidstva, který jsem do té doby nezažila. Musela jsem pak telefonovat lidem, kteří mi byli blízcí a jež jsem snad i nechtěně zanedbala. Zintenzivnění a prohloubení lidskosti, to byl ten okamžik míru v pozici nad světem, blíže k lidem. Stav pozměněného nevědomého vnímání s neskutečnou tepající silou v hlavě. Bouří, tyto intenzivní stavy se nalézaly jen v prvních letech plavání, teď je prožívám ve chvíli hraničních stavů, kdy jsem hrdá na svůj plavecký výkon a delší dobu v chladné vodě. Je těžké se probouzet z bezvědomí tvorby, myslela jsem, že to již nedokáži, protože každý z nás má chvíle let slabosti. První popud k založení tohoto deníku dal jeden můj známý spisovatel a včera jsem na tuto myšlenku přišla po znenáhlu sama v rozhovoru s V.. Opouštím své sevřené literární útvary, abych plynula jak řeka ve vodách deníku. Nechci být poplatná době, která přestala milovat poezii a má zálibu v próze, ale jsem asi ještě příliš slabá po prožitém utrpení, abych se vzchopila k vyšším útvarům literárním..V té pohnuté době bylo pro mě těžké jen uchopit tužku a obrátit list papíru, ale konala jsem ve vyším aspektu tvůrčím a zdravé existence. Poznání, pravda života a tvorby byla vždy jen motivací mého života.

Musím se pro začátek podívat, kdy jsem začala plavat v zimní vodě, bylo to 1.7. 2014 a od tohoto dne, jsem pravidelně plavala v řece, dvakrát týdně za každého počasí, celé roky až dosud, bylo mi tehdy krásných šedesát let a nechtěla jsem žít nečinně. Bez tréninku by nešlo plavat příště, strach z toho, že již nevstoupím do zimní vody, mě nutil stále znovu vcházet do chladu. Dnes je mi o šest let víc a brzy to bude i o sedm ještě letošní rok. Jsem ale hrdá na svůj věk a nechci ho navracet zpět, miluji svůj čas, který svědčí o tom, že jsem vytrvala.

Z počátku to byla láska, která mě nutila neustávat, pak smrt…,kdy jsem hledala obraz ve vlnách a nevěděla, zda-li dopluji, vrátím se k životu.

Děkuji za oheň

Sobota 23.1.2021

Kdo neprožil okamžiky po doplavání v zimní vodě, neví, co je teplo ohně? Dvakrát týdně někdy i častěji, i když nemám mnohdy jen pocit z blízkosti ohně a teď v době epidemie ani otevřenou šatnu. Půl kilometru byla moje nejkratší norma od počátku v roce 2014, kdy mi bylo ještě krásných šedesát let. Letos již sedmý rok se nořím do zimní vody, jsem pomalá, pomalejší než mladší plavci s kterými jsem ještě minulý rok jezdila na závody. A i v těchto dnech epidemie ve vodě 3,3 stupňů poznávám, že se dá žít i bez tepla po doplavání.

Dnes je sice oheň u břehu, ale potřebuji prodýchnout vzduch a být rozvolněná pohybem, jen se obleču, napiji teplého čaje a běžím i vícekrát týdně, abych splnila svoji normu jednoho tréninku alespoň 15 až 17 minut ve vodě. Dnes to bylo jen 13 minut, kdy ruce bolí chladem a můj pejsek se zastavuje, aby sledoval můj chladnoucí život a pohyb. Chci doplavat, je to silnější než láska a bolest, kterou prožíváme.

Společenství plavců přináší pokoru, přátelství, nekonečnou radost po doplavání. Oteplovací fáze, které nás naplňují silou, že dnes jsme to dokázali, že žijeme, ještě nekonečně mladí …

Začalo to v ulici V Náklích a pak pokračuje do ulice Lodnické. Zápis v mém průkazu je z 1.7.2014 a první léto, kdy jsme nevěděli co nás čeká. Co to znamená být zimním plavcem

Jsem však hlemýždí, tak pomalá plavkyně, ale i přes tento nedostatek jsem hrdá, že mohu plavat s velkými, nejrychlejšími . Plavu již od svých šedesáti let, letos sedmým rokem.

/Listy z vyhnanství, Deník umělce/

Moje poslední čtení…ale pak bylo ještě vlastně čtení pohádek ve školách.

Úterý 27.1.2021

Dnes jsem sice neplavala, ale využila jsem cestu k zubaři k nákupu jídla, což je nutné v době epidemie. Co nejméně jezdit městskou dopravou a stýkat se co nejméně s druhými kvůli nákaze. Tak jsem obtěžkaná snad dvaceti kily jídla skončila Na Beránku, autobusy v dopoledních hodinách jezdí jen jednou za hodinu, nechtěla jsem čekat a tak jsem se vydala pěšky k další zastávce. Mám snahu udržet se dlouho v dobré kondici, zvládla jsem stoupání na Cholupický vrch, ale hustě sněžilo, tak okouzlující den, kdy jsem zamířila po lesní cestě , avšak silnice, které jsem se měla držet najednou byla v nedohlednu. Měla jsem již dojít k prvním domům, ale jen zasněžený les a cesty vymýcené určovaly moji pouť. V obavách, že zabloudím hlouběji do lesa, jsem se raději váhavě vracela, ale pak jsem spatřila po pravé straně hlubokou rokli. Jak jsem se později dozvěděla, je to severní lemující část Modřanské rokle. Po pár metrech jsem ale přece jen došla k posledním domům úplně dezorientovaná z bělostné jasnosti a třpytného blouznění v běloskvoucím čase. Autobus zrovna přijížděl, měla jsem štěstí, za pouhých dvacet minut takové zážitky z cesty.

Středa 27.1.2021

Voda byla 2,3 stupně, doufám, že jsem zaplaval alespoň 500 m. Jsem ještě nejistá , protože neplavu svoji obvyklou trasu od pláže na Černém koni, dnes je méně vody a minule jsem si zranila nohu při vystupování o ostré balvany, ještě se mi hojí jizvy. Když je totiž méně vody ve Vltavě nedá se doplavat až ke břehu. A tak si teď vyměřuji trať za mostem Inteligence, abych uplavala alespoň pět set metrů. Bylo mi dobře, jen ruce jako vždy zábly, ale nechci nosit neoprénové rukavice jako mají někteří plavci. Na závodech jsou nepřípustné, i když mnoho plavců má i neoprénové boty, které asi nevadí, já mám jen umělohmotné. Možná dost těžké, takže to je i důvod mého pomalejšího plavání. Ale mají tu výhodu, že mohu doběhnout v plavkách k místu, kde se ponořím do vody a pak se i nesklouznout v mokrých botách zpátky po doplavání. Pády jsou pak těžké a hned teče krev, dokonce více, než v přirozeném fyziologickém nastavení. Každý metr navíc mi dělá radost, že se zlepšuji. Průtok byl asi 110 m3/s a ve vodě jsem byla jen 13 minut. Můj pejsek mě čekal šťastný, že jsem se mu vrátila, že žiji. Ale přece jen jsem uplavala asi o metr víc než minule a to ještě se stresem, že mě čeká další stěhování. V bytech nikdo nechce psa, tak je to problém.

Učím se, zda-li je to jen psychický pocit obléci se rychle u ohně a pohybovat se pak mimo něj, abych se zahřála. Ale je pravda, že se lépe plave, když se člověk může těšit jen na těch pár minut, kdy se oblékne jakoby v teple, třeba i kus od ohně. Přišla další děvčata z oddílu I. K. a I., tak jsem je doprovodila k mostu, odkud také plavaly a zkoumaly jsme, kde asi začíná pětistovka na závodech. Krásný den, vždy pomáhám cestou od tramvaje tahat větve na oheň. Moc toho není, ti co mají auta vozí více, pomáháme si navzájem, v tom je krása sounáležitosti plavců.

Sobota 30.1.2021

Jak mám být ve vodě ochráněna, když nerozvážně zabiji broučky. To jsou právě ty chvíle svědomí, které vyvstanou při plavání, kdy organizmus je ve stavu ohrožení, které bychom měly prožívat všichni. Zimní plavání vrací do rovnováhy vědomí a svědomí života.

Pravidelně většinou plavu s P. J. Voda stále 2,2 stupně. Kluci udělali obrovský oheň, nanosili překlížku z obalů přístrojů z nemocnice, zůstaly tu i hranice špalků po předchozích. Mohla bych se V. podívat do očí, kdybych nezačala psát. Skutečné tvůrčí osobnosti nelze ublížit, nelze ji zlomit.

Středa 3.2. 2021

Strejdu propustili po covidu z LDN, bylo mu tam devadesát let a já se dokopala k vypocení svého čtrnáctého dítěte, tedy tohoto blogu a deníku v jednom, když přičtu své knížky a živé dvě děti na světě.. Udělal mi také velkou radost K. P., který mi napsal o možném pronájmu jedné místnosti, kdybych musel opustit Prahu a své kamarády v literatuře a od Vltavy. Dnes přišla i děvčata po covidu J., M. s P. a také V., který nám tu moc chybí, nakonec I.K. Starší plavec s PKO přivezl dřevo a já tahám větve. Jak jsem šťastná, že jsem našla tolik kamarádů u Vltavy, co bych si počala bez nich.

Bůh má se mnou jiné plány a úmysly, proto jsem nedostala od života to, co jsem chtěla. Dnes plavu od mostu až ke druhému zábradlí, je to zatím můj rekord, ale je vysoký průtok, tak i to je důležité. Voda stoupla na 2,8, ještě asi týden nazpět byla kolem jednoho stupně. Dnes média u Vltavy, ale my skuteční plavci je tolik nepotřebujeme jako hvězdy ze showbyznysu, které plavou několik měsíců a medializují své výkony v hlavních vysílacích časech. Je ale pravda, že co voda klesla pod čtyři stupně jsem u Vltavy žádnou hvězdu nespatřila.

O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. 

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam.