Deník zimní plavkyně /12/

16.3.2021

Stále se učíme porozumět sobě, druhým lidem, vodě, která nás činí šťastnými, doufejme i zdravějšími. Co je ještě přirozené, sbližuje nás s přírodou, ale kde je nerovnováha konání, kde je míra dobra pro naše zdraví a jemná hranice překročení síly živlů, které nás mohou nebezpečně stáhnout ke zničení. Ale překračovat tu pavučinu linie mezi životem a oněměním navždy, to je prožívaný zápas, který nás vtahuje poznovu v koloběh přírody a opravdovosti života. Podle síly průtoku poznáváme, kde ještě snad taje sníh, kolik vody je opatrně vypouštěno z přehrad. A pak jsou tu ovečky ještě na nesměle ozeleněné louce, oslík, který se drží jejich stáda. Koně nehnutě stojí ještě ponořeni v bahniště rozryté oranice. Lidé se ostýchají podívat na jejich chvějivé hřbety v dešti, v hloučcích zahřívané blízkostí, jak ohněm, kterým se sytí naše prochladlost. Jakoby i nezúčastněný pohled zastudil koně přitisknuté v ohradách, kde ještě po zimě nevrostla tráva. Nerozumíme sobě, natož přírodě, vyhnanci z vlastní duše. Vtěsnáni dobou do samoty individua, tam je však i hráz naší bolesti, která nás odděluje od všech. Bolest je nepřenositelná, trpíme a nemůžeme se podělit s druhými. Vnitřní fyziologie těla jako osamění, nekonečné odloučení od lidstva, sami jen s vlastním tělem. Až mučení těla převezme řád srdce, to je ta chvíle rovnováhy, na kterou čeká mysl zimního plavce. Vím, že v prvních letech plavání nesdělitelné pocity, avšak dojmy bolesti nás propojují s životem vesmíru, cítíme, vnímáme, uzamčeni v blouznění vlastního mozku. Musíme se jen hýbat, zahřívat, čekat na blažený stav rovnováhy těla a myšlení.

Tak i včera, voda mi vždy řekne, zda-li jsem uzdravená, protože pokud není teplota, jde plavec na trénink. A i když jsem nechtěla dlouho plavat, jen 500 m, abych splnila svoji míru. Někdy je to tak těžké, stále bojující na hraně života ke konci zimy, která stále překvapuje. I přes předsevzetí plavat jen chvíli, jsme skončili s P. po 15 minutách, už se ani nezdržujeme teplem ohně, zavřené šatny v době epidemie nás vyzbrojily větší tolerancí, alespoň doufejme i když jarní slunce si přejeme všichni, ale teplota vzduchu pod sedm stupňů, to nejsou mrazy, ty jsou daleko za námi.

Začaly velké mrazy, včera v Braníku byl vzduch u Vltavy mínus 9 stupňů. I nejzkušenější plavci se stále učí a tak jsem hledala ve svých plaveckých záznamech teplotu vzduchu, která by se blížila letošní. Zaznamenávám si výkony, přírodní podmínky při tréninku až od určitého data a v prvních dvou letech jsou moje postřehy mnohdy nezapsané. Byl to takový nápor v prvních letech na organizmus, že jsem opomněla vést tyto údaje. Až po letech jsem si uvědomila jejich důležitost. Navíc jsem se stále učila a tak jsem mrazy, pokud zde byly v předešlých letech, považovala za samozřejmé a navíc jsme měli naši nádhernou klubovnu s plynovým topením u pláže Černého koně, kde se také točil film Bába z ledu. Zde jsme relaxovali a povídali si o našich výkonech, závodech, které nás čekají. To teď pominulo a máme mnohem horší podmínky pro náš sport. Naše bývalé prostory jsou nově pronajaté, v současné Praze se všechno prodává a kupuje, hlavně nemovitosti. A tak naše šatna patří jiným nájemníkům, kteří jsou přínosnější pro současné majitele. Sportovci nepřináší okamžitý zisk jako jsou v současnosti tak preferované materiální hodnoty. Vyšší aspekt sportu nelze okamžitě poměřit, je nalezen až ve vyšším horizontu vědomí důležitosti a zodpovědnosti za zdraví národa. A navíc současná epidemie všechny prostory pro sportovce uzavřela kvůli nákaze, tak z rozhodnutí vládních epidemiologických opatření pobýváme jen na vzduchu u řeky. My sporovci však nepřestáváme trénovat a jsme vystaveni tvrdším podmínkám, kdy chybí vzácné teplo po doplavání, pro regeneraci.

Já plavu celou dobu epidemie, nelze přestat, zimní plavání je droga, kterou vyžaduje tělesné a duševní zdraví. Musíte si zamilovat tento sport navždy, nelze ošidit a zkrátit trénink, je to jen horečka, která by nás mohla omluvit. A navíc je při tomto sportu důležité zaměstnat tělo ještě dalším pomocným výkonem, pro mě je to každodenní běh kolem čtyř kilometrů, ať je mráz nebo léto a v Cholupicích se v přírodě běhá dobře. I teď v mrazech a v hlubokém sněhu to jde tíže, ale nedá se nic dělat. Pobyt na vzduchu také otužuje a pro mě je to i každodenní sprcha ve studené vodě, jinou než studenou vodu nepoužívám.

Vloni jsem ze zápisů tréninků a závodů pokud byly, také se rušily kvůli epidemii, objevila nejnižší teplotu kolem pěti stupňů.

Ve vodě je dobře, když si zvyknete na její sílu a chlad, který je tak blahodárný. Ale včerejších devět stupňů pod nulou bylo změnou a tvrdší skutečností. Avšak před klubovnou PKO plavci zapalují odpoledne oheň, dováží dřevo na spálení, já stále pomáhám se sběrem dřeva v okolí. Není to mnoho, ale snažím se, včera bylo těžší oheň rozdělat a navíc nás sledovala média televize, která stále jezdí podporovat plavce k Vltavě.

U ohně bývá zledovatělá krusta a tak je třeba opatrnosti, aby se člověk nesklouzl, jak se to stalo včera mně, padla jsem na zadek, trochu si zranila i ruku, ale je to jen škrábnutí, které je v mraze velmi časté, doma se ošetřilo a rychle se hojí. Studená voda léčí, to víme všichni. Také do vody jsem se musela spouštět v podřepu, všchno lepilo, zábradlí, sníh a teplá ruka hned přimrzala. Ale ve vodě mi bylo dobře, vždyť teplota vody 1,9 stupňů, 3 a půl minuty plavání, to není velký výkon pro zimního plavce, běh asi 200 metrů v mokrých plavkách. Mohla bych plavat déle, ale respekt k mrazu mě zdržel. I když se mi plavalo dobře, ani ruce mě nestudily, byla to jen krátká vzdálenost. Ale každý zkušenější plavec ví, že jsou to právě fáze oteplení po plavání, které jsou nejtěžší. Mísí se teplota vnějšího krevního oběhu těla a krve s vnitřní teplotou, která chrání životně důležité orgány a zahřívá srdce, ledviny, játra. Nejdůležitější orgány v těle chrání vnitřní tělní oběh, který ochrání především srdce plavce. Proto jsme každý rok my zimní plavci podrobeni zátěžovým testům u sportovního lékaře. Já docházím na 2. Lékařskou kliniku ke sportovnímu lékaři panu MUDr. Šerfovi, který o nás s láskou pečuje.

Včera jsem musela uběhnout jen těch dvě stě metrů po plavání, avšak mrzne, začínají se lepit prsty k sobě. Musím je procvičovat, aby nebyly strnulé a chladnoucí. Plavky přimrzají k tělu, tak rychle doběhnout k šatům a k ohni, nejrychleji co to jde se obléci, dokud prsty ještě můžeme ohýbat. Pro mě je zásadní co nejdříve se svléknout z plavek a nestát u ohně v mokrých; chodit, běhat. Tak se většinou oblékám až dál od ohně, abych se mohla i při oblékání co nejvíce pohybovat a vlastně i samovolně zahřívat. Rychle všechno nastrkat do batohu a běžet k tramvaji, tam je teplo. Po cestě si máváme s děvčati z odílu Janou a Marcelou, další ještě dorazí. Mají auta, tak nutně nepotřebují oheň jako já.

Běžím s bójkou Born to swim v ruce, nejde otočit ventil v mraze, abych vzduch vyfoukla, je úplně zmrzlá. Když doběhnu k tramvaji, právě zavírá dveře, ale asi si řidič všiml mé nafouklé bóje, tak dveře znovu otevírá pro mě. Děkuji, známe se tu, je tu naše společenství radosti, pomoci, lidskosti. Teprve na Nádraží Modřany pociťuji bolest v prstech, ale netrvá dlouho, jen chvíli, bolest překryje štěstí, že jsme zase dokázali pobýt šťastně ve vodě. I ti nejlepší, nejzkušenější plavci, třeba Zdeněk T., který včera také plaval, jsou ve vodě pár minut, stejně i náš náčelník a předseda Vláďa K., tak to není tak špatný výkon pro dnešek.

.

Deník zimní plavkyně /11/

Plavání v zimní vodě a psaní tohoto blogu mi dodává sílu překonat i nachlazení, voda je hlavní činitel mého dalšího znovuzrození ke zdraví. Plavání v zimní vodě propojené s tvorbou jako existenčním znamením mého duchovního růstu a s ním odměněné radosti.. Řád a vytrvalost dává našim dnům poklid harmonické vyváženosti.

Avšak ochuzení osobnostního dotyku v našem existenciálním vědomí, nás determinuje k větší osamělosti, v době epidemie; takto jsem přemýšlela při procházce s Luckym. Je to pak i filozofická eskeze mysli, zúžená jen k této chvíli prožívání.

Celkově se za den snažím o minimálně 10 tisíc kroků i se sportem a každodenním během. Každý plavec by měl aktivně provozovat další podpůrný sport a pro mě je to běh. Nejlépe se mi také píše v přírodě buď v sedě ve stínu v létě a nebo teď v nehostinném počasí za chůze, i když ta nepřívětivost je mnohdy relativní, plavec musí překonat ztížené podmínky každodenního vystavení jejich vlivu, což ho hlouběji otuží.

Včera asi 15 minut ve vodě 3.4 °C, toužebně čekáme na oteplení, spojené snad s poklesem infekce, vzduch má kolem 4 °C. Plavala jsem těsně po odeznění nachlazení, avšak bez teplot, které nebyly, jen bolest v krku, kašel, rýma, vše zaviněné nerozvážností a také vždy stresem před závodem, kdy nespím a zbytečně se oslabuji. Samozřejmě, že se mi ve středu nechtělo k Vltavě, ale navykla jsem si překonat veškeré fyzické problémy, pokud nejsou provázené teplotou a navíc, když se sportovec cítí jen trochu lépe, tak je dobré trénink neodkládat. Trpět špatným svědomím odložené povinnosti je psychicky mnohem horší v dopadu na duševní a fyzický stav a následné výčitky. 

Ještě ráno padal sníh, ale kluci u Vltavy topili, mohli rozdělat oheň, dřeva je ještě dost. Díky uzavřeným šatnám, je tak odklizeno množství starého pohozeného dřeva v Braníku. Ale objevuje se i mnoho tzv.nořičů, kteří neplavou jako my zimní plavci, ale jen se ponoří do vody u břehu i s nechráněnou hlavou.

Stále můžeme opakovat, jak je to nebezpečné, když se netrénovaný člověk v zimní vodě nehýbe, ale říkejte to začátečníkům, kteří spatřují i určitý adrenalinový zážitek v tomto novém hobby. Je třeba se hlavně hýbat, snad letošní covidová nákaza povede k lepším návykům ve společnosti. Doufejme, že hromadění a s ním spojená vysoká spotřeba před epidemií, přivede k větší skromnosti, což je i premisa mé tvorby a života. 

Vždyť povyšování náleží jen malým, buďme srozuměni s osudem lidstva, utrpení může navrátit vyšší kvalitu života do naší existence.

Deník zimní plavkyně /10/

8.3.2021

Nemohu vynechat Goetheho maximu; Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, krásní staří lidé jsou umělecká díla.

Kdybychom se řídili jako jednotlivci touto premisou, nemuseli jsme jako společnost dojít k absurditám, kdy stáří je se svoji zkušeností vyřazeno, neslyšeno a hlas mladých je pojímán jako nejvyšší jediná pravda.

Píši až dnes, avšak Mistrovství ČR v zimním plavání se konalo v sobotu v Podolí. Trochu jsem onemocněla, ale na vině není plavání, závod, epidemie, ale moje nerozvážnost. V domění, že není problém si omýt vlasy ledovou vodou jsem dostala rýmu, kašel, bolení v krku, porušila jsem jedno z hlavních, bezpečných pravidel zimního plavání, kdy hlava musí vždy zůstat v teple a to jsou následky. Ale i přes nevyspání před závodem, jsem plavala, sice kratší trať než v minulosti, voda byla relativně teplá 8,2°C, ale nebylo mi vůbec dobře, přitom jsem v minulosti plavala v Podolí nejdelší trať 750 m a není to tak dlouho. Co způsobilo, že jsem tak pomalá? Pokud to jsou peripetie a bolesti mého života, které se postupně vytrácí, měla bych se znovu vzchopit a plavat delší tratě, nějak se mi poslední dobou nechtělo plavat rychleji po prožitém velkém stresu. Snad je to ochrana organizmu, který má podvědomou obavu z přetížení. Sice jsem plavala 500 m, ale zdálo se mi, že plavu z posledních sil, ale byl to můj subjektivní dojem, až když jsem se prodírala z bazénu. Nikdy jsem nedala najevo svoji indispozici. Vždyť dnes bych na tréninku v Bráníku plavala sice kratší dobu, ale při teplotě mnohem nižší, ochladilo se, voda má kolem 3,8°C. Na druhou stranu je pravda, že mě plavání vyřadilo i na mnoho let z tvorby. Pokud jsem vydala knížky, byly to jen minulé zpracované podklady, které nevyžadovaly hlubší porozumění, náhled. Ano, zimní plavání vyčerpává po všech stránkách, vyšší imunita organizmu nám není dána zdarma. Ale tyto indispozice jsou již za mnou a překonané, proto se musím pustit do dalšího vývoje osobnosti, vzdělávání a výchovy k zušlechtění. Nemohu nechat své síly ochabnout. Přece se nepoddám, jako nepotřebná fyzicky i duševně, je třeba budovat svoji duchovní pevnost, střeženou fyzickou stráží radosti ze sportu. Dříve jsem asi více přemýšlela za chůze, ale také seděla v přírodě a psala i více učila, pracovala na své osobnosti, vzdělávala se. Můj program vzdělávání a zušlechťování osobnosti se snad pomalu probudí z odmlčení ducha, musím to dokázat a zjistit proč jsem o tolik slabší proti minulosti.

Člověka je možné zničit, nikoli porazit, říká Hemingway.

Přirozené pnutí mysli, které mě naplňovalo odvahou vzepřít se konvencím a společnosti, která se snažila násilně změnit moji osobnost jakoby bylo zakryté utrpením ze smrti, vyhnanstvím a možností mít své dávné milované knihy viditelné, nikoli v krabicích. Dokázala bych víc, ale postupně ještě nabírám sílu.

Takže poznovu plavecký stadion v Podolí v objetí vytesaných skal dávného lomu, po roce uvítal nás zimní plavce na MČR v zimním plavání. Všechno bylo totožné jako  každý rok, kromě povinného testování antigenními testy, měřením teploty všech zúčastněných. Naše celoroční otužování ve Vltavě je každým rokem odměněno touto vrcholnou soutěží, na kterou se sjíždí plavci z celé ČR. Jen letos bylo plavců méně, to epidemie v celé zemi rozhodla o účasti z dalších míst mimo kraje. Bylo však možné vyplnit formuláře o účasti a nebyl problém přijet, pokud nepozdržel plavce stach z nákazy v blízkosti domovů.

Vrcholná soutěž vyjímečně povolená primátorem hlavního města, Ministerstvem zdravotnictví se mohla konat za přísných hygienických opatření, jako všechny hromadné mimořádné akce v době epidemie.

Ještě musím podotknout na svoji obhajobu, že moji pomalost zdržují obrátky v bazénu. Nebyl ani čas je nacvičit, když celoročně plavu ve Vltavě a bazény jsou delší dobu pro veřejnost uzavřené. Teď se přidalo i nevyspání , které může být pro plavce kritické, nesmí se podcenit. Dalo by se hovořit o vyčerpání, které jsem si způsobila sama. Plavání v takovém nastavení vnáší i kritické momenty do života plavkyně. Naprosté oslabení, narušení funkcí těla, včetně orientace. Jakýsi zamlžený stav, kdy člověk vidí oslabené reálné děje jakoby na druhém břehu, který je mimo reálnou představu vědomí. Ve vodě jsem byla velmi pomalá, kolem 22 min., to všechno následně způsobí jakousi křeč nevědomí, z kterého teprve po čase vystupuje reálný svět. Toto osalabení s křečí potlačeného vnímání, kdy chodíme, strojíme se, trvá minuty, někdy i hodiny po doplavání. S postupným prosvětlujícím se uvědoměním existence. Na tyto stavy jsem si navykla již v prvních letech plavání, kdy mě umožnily vnímat z větší perspektivy existenční pozemskou rovnováhu, obohacovaly můj duchovní svět. Avšak nachlazení provázené rýmou hned druhý den odeznělo. A já, která jsem si předešlé opoledne slibovala, že již nikdy nepojedu na závod, kdy jsem již předem zbytečně netrpělivá, nervózní, během dalšího rána na všechno zapomenu a těším se na další trénink. Přetrvají jen nádherné, nezapomenutelné vzpomínky, společné dojetí nás sportovců a svět, který zůstal s jeho soužením daleko od nás.   

Deník zimní plavkyně /9/

5.3.2021

Na všechny doléhá přechodné období mezi zimou a jarem, v celé zemi se očkuje proti chřipkové epidemii. Všechny zneklidňují zprávy o úmrtí i mladších lidí. Vítají nás mlžná rána, život na mnoha místech země se zastavil. Děti sedí u počítačů, učí se na dálku, školy jsou uzavřené. Také pracující sedí doma a plní zadání z domova. Doufáme, že teplé počasí sníží nemocnost a vir nebude tak aktivní. I předpovědi počasí se míjí, v mlžném oparu se koupe i řeka. V Ch. za celý den nikoho nepotkáte, jen k poledni děti pobíhají a hrají si v parku. Dny mlžného smutku uléhají na hladinu, dny míjí, sčítají padlé po celém světě jako ve válce. Ale i přesto obchody s nemovitostmi neustávají, stále se kupují, prodávají domy, avšak další prodejny jsou kromě potravin uzavřené.

Respirátory a roušky na ústech jsou trvalou ochranou, lidé je jen pokradmu sundávají, když je nikdo nevidí, nejsou na dohled. Muzea, divadla, kina, sportoviště jsou stále zavřená. I velkolepé výstavy Rembrandt v Paláci Kinských, Sluneční králové v Národním muzeu, jsou zavřené, i když jejich instalace ze zapůjčených fondů stála nemalé úsilí.

Plavání dvakrát týdně dodává mým dnům řád, znovu běžím k pláži, i když se mnohdy nechce v ještě chladných dnech. V zamlžení se vytratil život města, ale řeka nám dává optimismus a sílu, je proudícím životem.

Táhnu větve, které jsou již plné pupenů, i když osekané od stromů, čekají na nový život. Plavu od pláže jen krátkou vzdálenost, asi 650 m, 16 minut ve vodě, která teď znovu chladne na 3,9 °C. Chci plavat co nejdál, tak se chytám kamenů, které nahmatám pod hladinou. L. jako by rozuměl mým myšlenkám, vyčkává právě u toho místa, kde chci vylézt. Jde to těžko, bojím se dotknout velkých ostrých balvanů, které jsou pro zimní plavce nebezpečné a zraňující. Stačí se jen jemně otřít a z nohy teče krev. Ale již běžím k ohni, zdá se mi, že jsem ho přestala potřebovat, pohyb ve větrném odlehčení proměňuje; tak energizující, obsoupený lidským dechem.

Deník zimní plavkyně /8/

1.3.2021 /8/

Nádherný den, sice není po plavání hořící oheň, ale svítí sluníčko, kolem 7°C. Co je to na nás, když máme za sebou mrazy a naplnili jsme úkol, plavat až k vytyčené hranici bouře života. Voda je 4,1°C, rozhodla jsem se plavat od pláže, zažít ten nádherný pocit svobody po doplavání jako kdysi v šatně, zahřátí pohybem, než doběhnu k šatům. Plavalo se krásně, vždyť voda nad 4°C je pro nás znamením, které ukončuje mrazy, propad největšího chladu. Ano, chtěla jsem zažít tu radost, kdy jsme běhávali v mokrých plavkách, ať v mrazu, dešti, sněhu, podzimním větru do naší šatny. Chci mít znovu tu radost z pohybu, ničím neomezující. Letošní sezóna pro nás byla přivykáním na větší chlad po doplavání bez šaten. Ale dokázala jsem to, již se netrápím, že nehoří oheň. Jsem ve vodě 16 minut, raději méně, když nehoří dřevo u PKO. A poznávám, že je to především psychický pocit blízkosti ohně, světla a tepla. Nikdy jsem se stejně nezdržovala dlouho v šatně, jen se v mžiku oblékla a snažila se rozvolnit, oteplit pohybem. Jaká krása, že se již netrápím a dokáži si vytvářet teplo ve svém nitru. Radostí z překonání překážky, splněním tréninku, jak nás učil Vláďa.

Hodiny po plavání jsou naplněné euforií, společným štěstím. A to jsem dnes plavala sama bez kamarádů, od pláže asi 750 m k molu. Ano, nejvyšší štěstí je to, které vzniká jen naším úsilím, naší prací, splněnými úkoly; ať jsme ve vodě nebo kdekoli jinde. Už nesu svůj osud s radostí, za mnou zůstávají léta bolesti, osamocení, když sama pronikám k síle a rovnováze vesmíru, který nese spravedlivé. Není nad pravdivost, opravdovost, jež nese jak vlna naše životy k uchopení univerza.

Jen láska, soucit, porozumění je určující, ostatní není podstatné.

Deník zimní plavkyně /7/

Pátek 26.2.2021 /7/

S kým můžeme polemizovat brzy ráno, když se probouzíme a nemůžeme rozeznít svůj aktivní jarní život, který nás vítá stále časněji světlem. Zneklidňuje náhled nad společností svíranou přátelskými protislužbami, materiálními kompenzacemi životů, předělem minulých neznámých vazeb, které vypovídají o nesolidnosti společenství přes minulá století. Kam ale dojít v tomto soupeření, které vyřazuje schopné, silné a slušné, bylo to tak vždy a básník v duši, ten osamělý pták, kterého jsem vídala na horní větvičce zmrzlého stromu pohlíží přes krajinu. Ten pták v nás, jehož zpěv omilostní, ten tvor vyhlížející světlo, zapláče svým zpěvem. On je také neznámý, nepoznaný, jako jsou kroky našeho života, nečeká na milodary a přes bouři chladu uléhá v krajině svého zpěvu. A přesto není tak zoufalý, aby se odhodlal zaletět na nejvyšší místo až k úřadu kdesi, aby si i tam zapamatovali jeho hlas. Nechová se jako ti prodejní, aby byli slyšeni, jednou umírá neznámý a střemhlav padá do náruče trávy.

Tak pomýšlí plavec a básník mnohdy zubožený světem brzy k ránu. Avšak kdo neběhá a neprochází světlem krajiny za ranních mlh, nepozná to mlžné skrytí, usoužení předjaří chladu. Kapky rosy na holých větvičkách, průsvitně průzračné zrcadlení. Avšak opuštěný pták, který v mrazivých ránech vyčkával příchodu jara teď odlétl a já se marně ohlížím po jeho stínu, který vyprchal i s teplem jeho hlasitého procitnutí. Zvykáme si na omezení životů v době pandémie, kterou kdosi pojmenoval třetí světovou válkou. Nás zpohodlněné také otužuje v každodenním rituálu života, nástrahách času, který jsme se naučili opomíjet, nevnímat.

Ale v rituálech každodeního sportu a plavání jsem přesto dnes dospěla až k téměř dvaceti minutám ve vodě chladné 3,5 stupně. Ten úspěch mě hřeje, jako tající mrazivý sen odcházející zimy. Bylo to nadšení ze společného tréninku nás plavců v řece života, nás nadšených, zahřátých jen tréninkem a sílícím sluncem.

Deník zimní plavkyně /6/

Sobota 20.2.2021

Můj vědomý život začal kdysi předsevzetím, jít nejtěžší cestou života, protože jen ta je hodná spisovatele.

V pozdravech lidí je teď v době covidu jakési schoulení do slov, jakoby hledání ochrany v době pandémie. Každý den běhám, sníh taje, hlína je pevnější, běžec se tolik neboří v krajině. A jak jdu dlouho, v ruce jen sešit na poznámky, smráká se. Sport a pohyb nás drží při životě. Smrákání prochází krajinou, osamělí psi v zahradách, tak opuštění.

Dnes to bylo 12,20 minut ve vodě, již můžeme běžet k naší staré pláži u Černého koně a nemáme strach z chladu po doplavání. Vzduch má krásných 11 stupňů, voda 2°C. Plaveme od naší známé značky, kde končí 250 m dál k PKO ve vodě, celkem 600 m. Průtok je 403 m3/s. Jen chvíli u ohně než se oblékneme, začíná jaro. Pro nás zimní plavce ve chvíli, kdy končí mrazy. Plavat ze zimy do jara je mnohem lehčí, než když zhýčkaní léteme táhneme vodou z podzimu do zimní krajiny. 

Oteplovací fáze se mi zdají příjemnější, ale není radno nic zakřiknout, voda je nebezpečná a náš organizmus proměnlivý a vždy jinak reagující. Jen pohyb nám umožňuje myslit, v sedě ještě nikdo nedospěl k hlubším závěrům, jak tvrdil i Nitsche.

Byl to i Beethoven, který nikdy neudělal ústupek líbivosti, koupal se také ve studené vodě a to ve 27 letech oslepl.

Deník zimní plavkyně /5/

Dne 17.2.2021

Dobře se plave, voda má 1,6 °C; vydržím při této teplotě téměř 18 minut ve vodě. Ale teď po silných mrazech je to jen 10 minut. Máme nádherný oheň díky Honzovi z PKO a ještě jednomu plavci, který není organizovaný. Spadla z nás tíha ze silných mrazů, dokonce i chvíli svítí sluníčko. Všichni pociťují jaro, během pár hodin jsme probuzeni teplem. K vodě však ještě běžím mokrým sněhem, ale již druhý den všechen sníh taje i led na rybníce v Ch. Je tu nejen jaro, ale jsme silnější o další překonanou zimu a já dokázala plavat celý minulý rok i přes vlnu covidu bez ztráty jediného tréninku.

Deník zimní plavkyně /4/

15.2.2021

Píši až dnes, ale plavala jsem v sobotu a dnes je pondělí. Pociťuji obrovskou únavu, snad i vyčerpání v zimě bez možnosti mít otevřenou šatnu, tak jak jsem byla zvyklá. Vyčerpanost je nejen po mrazech, ale čeká mě i vyplňování žádosti o byt jako každý rok. Jsem tak vyčerpaná po neustálém stěhování, životu i práci učitelky v Praze, neustálým dokazováním své existence. Zdá se mi, že nemám již sílu, nemohu vstát. Bůh na nás nakládá však jen to, co uneseme a já chtěla žít vždy dole, abych viděla bídu a pravou tvář společnosti. A to ještě denně běhám v hlubokém sněhu tady v Ch. Je to nesmíření se s překážkami, stejně i snaha,vydávat své knihy ve vlastním nakladatelství. Stálé nesmíření se s překážkami. Tak stále kráčím, běžím proti větru, který mě zavál sem do CH., kde není obchod, lékař a navíc bez auta je tu místo k zoufání, tak jak jsem to pociťovala v prvních letech po nuceném přestěhování, neboť nikde v té době nebylo místo pro můj život a chtěla jsem žít v kulturní Praze, odkud jsem byla kdysi vyhoštěná a následně i rehabilitovaná. Nedívám se na to, co mě to stálo, ztrátu státního bytu, který si ponechal můj bývalý muž, abych pak vychovávala své děti v jedné místnosti u německého vlastníka. Přes dvacet let neustálých překážek v bydlení, stále byla snaha zvyšovat mi nájem, avšak plat učitele v té době velmi nízký, nestačil. Musela jsem učit na třech školách, abych se uživila.

Ve vodě kolem 1,9 stupňů plavu mnohem delší dobu, než to bylo tuto sobotu, necelých pět minut, nejde plavat více, objevuje se vyčerpání, velká únava, jako když se dostávám z nemoci, ale začíná jaro. Mnoho obětavých plavců, však ochraňuje oheň, bez kterého by bylo nemožné plavat. Tito plavci plavou i někteří třeba patnáct let, ale ve vodě byli včera také jen třináct až čtrnáct minut. I my jsme přinesli s P. dřevo v taškách, větve, které postupně mizí z cesty k Vltavě. Průtok se snižuje, ale ve vodě je teplo. Na teplotu vody, která se blíží k nula stupňům jsme navyklí, i když je to vždy trauma pro každého, přejít z tepla léta do chladu.

To je život, hlavně neztrácet naději. Neschýlit hlavu, jít čestně, vzpřímeně životem. Ale co ty rány, které utržíme? A ti další, kteří jednali proti svému svědomí; zase trpí za ty, kterým ublížili a za svědomí, které je budí za nocí.