Deník zimní plavkyně /24/

voda 8,8°C, vzduch 11°C, 27 min. plavání

Je sice jaro, ale vítá nás rozbouřená Vltava, ještě nesmířená s nadcházející proměnou v laskavé roční období, však již s teplejší vodou 8,8°C. Studenější vítr odrazuje, tříští vlny, ale pocitová teplota vzduchu je nižší, pod 10°C. Přinesla jsem větve na oheň, ale dnes ho ještě nikdo nerozdělal.

Přichází bělovlasý starší muž s dlouhým bílým plnovousem. Je to V., jak se dozvídám, plave v oddíle PKO druhým rokem. Ale jaký je to úžasný plavec, dříve prý plaval každý den, nyní obden. Já končím za 27 minut u mola, on však plave dál a je ve vodě o deset minut déle, Snad bych to také uplavala, ale nemám ve zvyku dělat zbytečné rekordy. Zvlášť když se tvoří protivlny, čas ve vodě zvyšuji postupně. Navíc mám již přes měsíc v těle infekci. Ale musela jsem smeknout nad výkonem plavce, kterému je jistě nad 75 let. Potěšilo mě, že je to plavec stejně rychlý, či lépe pomalý jako jsem já. Další plavci ten den plavali s neoprénovými doplňky také přes třicet minut. Přece jen kdosi zapaluje oheň, povídáme si o koronaviru a běžím s L. k tramvaji.

Raduji se, že budu konečně učit, avšak den kočí jinak. Domů přichází v podvečer policie s novým majitelem, přitom všichni vzorně platíme nájem, ale dům se prodal. Bydlím zde čtvrtým rokem a po kolikáté prožívám tyto scény, kdy se nájemníci stávají rukojmími znepřátelených stran majitelů a doufají snad ve spravedlivé rozhodnutí soudu. Bohužel se kousek od nás vykupují pozemky a mělo by zde za pár let stát metro. Začal boj o stavební parcely a mně se horší zdravotní stav. Ráda bych odsud odešla, ale kam jít, když nikdo nechce psa do svého bytu a to se jedná o malého, hodného tvorečka. A navíc i knihy jsou nepřátelské pro majitele bytů, představují si nájemníka s dvěma taškama u vchodu. Jsem z toho vyčerpaná, ráda bych se přestěhovala do mého vlastního bytu, ale nájemníci pro změnu nechtějí byt a asi i mě opustit. Jak dál? Podle lékaře se mi spustily alergie, nemám sílu.

Deník zimní plavkyně /23/

voda 7,8°C, vzduch 16°C, 23 min. plavání

Nejsem dosud očkovaná, mám úmrtí v rodině, dostala jsem alergii, nedokáži klidně přemýšlet. Čekají mě soudy kvůli stěhování po prodeji domu a to již čtvrtý rok po předchozím stěhování z jiné části Prahy. A to platím celoživotně vzorně nájem. Poznovu dál mě zkouší osud, ale plavu, musím. Po dlouhé době nečinnosti jsem dostala i práci, znovu budu učit. Za celou dobu existence tohoto blogu nemám jedinou písemnou reakci, nikdo nenajde čas v této vzrušené době epidemických omezení. Někteří se i štítí člověka, který plave ve Vltavě, tak daleko dospěla nevraživost, hloupost a přemrštěná hygiena doby. Nemám sílu bojovat s těmito názory, jen musím dál plavat, chodit, běhat, cvičit a psát tento blog, zatím je to jen úzký okruh lidí, kteří se zajímají o mé předchozí knihy. Ale bylo to tak v dějinách vždy. Ti co tvoří pro věčnost nepotřebují obdiv současníků. Píši pro úzkou skupinu lidí, tak musím počítat s nezájmem. V lesích v Modřanech kvetou zářící mahónie, žlutým svitem obejmou i ve dnech bez slunce. Babička měla jeden keř na zahrádce a vázaly se z ní každý rok smuteční věnce, vždy na den dušiček. Myslela jsem si proto, že tato rostlina patří mrtvým. Ne, právě život ozáří zlatým odleskem, který by nikdo nečekal v lesích u Ch. Modřence, bílé sasanky, fialky i pod zaschlou loňskou trávou a pampelišky všude v trávě. Máte strach ty královny neporanit mezi bílými sedmikráskami si jen obtížně klestíte cestu.To je ta radost na cestách života k Vltavě s mým pejskem Luckym. I setkání v dalším dni s přítelkyní výtvarnicí na Hanspaulce, donesla jsem jí třicet svých knih, obdivovaly jsme architekturu prvorepublikových vil na Babě, architektů Gočára, Janáka a dalších, ušly jsme tak sedmnáct kilometrů. I alergie ze které mám strach, protože podobné úzkosti prožíval můj přítel před třemi lety, než odešel k věčnému míru i ta se mi zlepšila po procházce s Věruškou, moji nejlepší přítelkyní..

Ve středu u Vltavy však ozařovalo slunce moji plaveckou pouť od pláže u Černého koně, plavala jsem s P., který přichází po práci později, takže se málokdy ve středu potkáme. Potěšilo mě, že i nejlepší plavci z PKO rozdělávali oheň, přece jen když jste ve vodě více jak dvacet minut, trochu tepla každý potřebujeme. Mně už dělá jen radost spatřit plápolající plameny, když doplavávám, ani nemusím jít k ohni, je to jen vizuální kontakt s ohněm, který mi dodává energii. Většina plavců přijíždí autem a tak nejsou tolik vydáni přírodním proměnám. Už i trochu pršelo, když jsem běžela k pláži z Braníka v plavkách, déšť se naplno spustil až když jsem byla převlečená. Jen pár dní proschlé břehy se mění v bahnité, kluzké, není si kam dát tašku, oblečení, vše se špiní bahnem, ale 23 minut ve Vltavě mě povzbudilo k běhu z dubnové přeháňky.

Deník zimní plavkyně /22/

6,1°C, vzduch 11°C, 21 min.plavání

Ti staří sehnutí lidé, které potkávám v Ch., bojují z posledních sil. Zapomíná se na ně, jsou statečnější než já, ve svém osamění na výspě města. Nežijeme svobodně, stále svíraní věcmi, povinnostmi, vzpomínkami. Sužováni odpovědností k předmětům, krajinám, společenstvím, které nemáme sílu opustit. Pak znenáhla jdete známým nehostinným místem v domění, že přijdete k močálu, až teprve když jste donuceni sejít z cesty, nečekaně uslyšíte ptáky na rozkvetlých stromech, zpěv, který tu nikdy nebyl. Jak ale rozeznít ten svobodný ptačí zpěv i v sobě? Jak vyklízet čas ve svých minulých zapomenutých životech jsem se dosud nenaučila, jsem příliš nepraktická. Plavu ve studené vodě, zatímco jiní všechno co mají, darují či prodají a odletí do teplých krajin. Co máme z toho věčného odříkání. Také bych se měla všeho vzdát, oddat se čistému minimalistickému stylu života. Patřím vůbec do této doby, když žiji tak složitě, komplikovaně. Nebyl by vůbec problém přistavit vagón pod mé okno a vyhodit všechno zbytečné, snad nepotřebné. Tak jako dřevěné palety u Vltavy na kterých sedávali plavci, kdosi někam odnesl a vyhodil. Také se staly nepotřebnými. Dřevěné palety opotřebované nečasem zimy, větrným steskem, co dobra nám daly a teď tu na jejich místě je jen holá zem se zažloutlou trávou. Proč jen se nedokáži zbavovat věcí, které ještě slouží, jsou součástí mého i dalších životů. Někdo strávil hodiny práce, aby zde byly a žily s námi svůj život.

Ještě stále nevlídná neděle, nebylo kam si sednout, v hlíně a bahně klečel den stále bez slunce. Ty předměty, části oděvů, jsou stopami našich životů. Tak se i stěhujeme s muzei věcí, z nichž některé již neslouží. Ale kdo se chová lépe, ti co si kupují stále nové nebo ti co využívají to, co je zdánlivě zastaralé, ale slouží. Jsou to peníze, práce a čas, které dávají hodnotu věcem. I to že měníme staré za nové také vyžaduje energii času jako nepominutelnou hodnotu. Ta trocha teplého dřeva, kam na okamžik usednete, než se převléknete z mokrých plavek, ta tu chyběla.

Deník zimní plavkyně /21/

voda 6,7°C, vzduch 7°C, průtok 81.5 m3/s, protivítr, 20 minut plavání

Vzdušný vír rozbouřil Vltavu, vlny sahají nad hlavu. Mnohdy je třeba ve vodě až stát, aby vás vlna nepřekryla cele. Protivítr rozpouští hřebeny vln v množství tříštivých clon, které brání ve výhledu. Je třeba plavat s hlavou položenou střídavě do stran, abyste se nenapili vody. Byly to tak rozbouřené okamžiky, že jsem chtěla chvílemi přestat v obavách plavat, v to pozdní středeční odpoledne. Studený zimní vítr na břehu odradil od procházek, ale řeka prolíná energií života. Na ostrůvcích v řece labutí rodiče střeží ještě nenarozené životy. Zatímco jedna labuť z páru zahřívá snesená ještě celistvá vejce, druhá hlídá skryté hnízdo. Každý rok připlouvají dvě labutě, aby obnovily život v této části řeky. Jen vloni kdosi postřelil labutí matku do krku a vajíčka se zkazila, nemohla je již vysedět.

V době vyvádění mláďat musí být však i plavec obezřetný, stejně tak i Lucky už vzhlíží k labutím jako silnějším. Po jednom střetu s labutím samcem jsem i já opatrnější. Bylo to myslím předloni někdy v květnu, kdy Lucky štěkotem vylekal strážce labutí rodiny, která klidně odpočívala na břehu. Ve snaze mě chránit plaval L. ke mně, byla jsem asi v jedné třetině řeky, když se labuť na břehu vzepjala a nepředstavitelným rychlým letem s roztaženými křídly usedla na mě plavající i na Luckyho, který v té chvíli připlavával ke mně. Nevím, co se v tu chvíli dělo, jen jsem pár okamžiků ztratila kontakt se světlem a byla uvězněná pod křídly. Po vymanění ze sevření, kdy jsem se domnívala, že snad L. zemřel, jsem rychle doplavala ke břehu a hledala pejska. Ten však po chvíli ke mně radostně běžel, šťastný, že jsme to sevření oba ve zdraví přežili.

Skony zvířat a lidí, tak pláče i Vltava, s nádechy a výdechy životů. Vítr jak hořící čas roznesl zlatohnědé koberce jehněd a plavec jen jemně rozvlní krajinu vln. Snění času na březích řeky objímá smutkem slz i radosti. Tragédie života a smrti je všudypřítomná. Zimní přeháňky v jarních vlnách smírně vstřebává řeka. Hudba bouřné řeky pohlcuje život i smrt.

Deník zimní plavkyně /20/

U řeky můžeme pozorovat i psí chování, sbližování, přece jen i v době omezených kontaktů. Nejprve se živáčci zastaví v běhu na vzdálenost třeba jen několika metrů a pak, když zjistí, že mají před sebou čtyřnohého přítele, zavrtí ocásky a běží rychlostí blesku k sobě, čeníšky přitisknutými u sebe se zdraví.

Tak i lidé, kterým je jistě hloupé, že je psi musí učit dobrému vychování se i zastydí před těmi zvířaty i oni potřebují dotek živého tepla, se vzápětí opatrně, přece jen také váhavě pozdraví. I v době epidemie, kdy se každý bojí jaksi i druhého oslovit. Pozdravy zvířat tak vnášejí teplo do lidských srdcí, stejně jak teplé dny, které nás jen výjimečně okouzlí v dubnu, kdy se střídají sněhové přeháňky zřídka i s teplým počasím. Teplý den v neděli nás také dostihl u naší bývalé klubovny u Černého koně, kde jsme se sešli my mohykáni zimního plavání, u jejich schodů, nejen kvůli uzavření šaten pro sportovce, ale protože nám šatna už přes rok nepatří, šatnu získali ti, kteří mohli více zaplatit, přeplatit naši touhu se na pár minut ohřát, po čase stráveném v zimní vodě. V mylném domnění, že otužilci jsou přece ti ledoví muži a ženy, kteří nepotřebují teplo šatny po doplavání v mrazu, když vydrží plavat okolo nuly stupňů, mají i zvláštní tělesné teplotní pochody a jsou jaksi studenokrevné bytosti. Lukrativní místa u Vltavy již přestávají sloužit sportu a plavci se musí smířit s vyhoštěním a s pravidlem, že sportuje ten, kdo více platí. Ale my stále z piety navštěvujeme místa našich prvních krůčků, temp v zimní Vltavě. Kde jsou ty časy, kdy se v našich šatnách natáčel oceňovaný film Bába z ledu. A tak se scházíme alespoň u schodů naší bývalé šatny bez tepla, ale sluníčko nás přece jen učinilo v tento den šťastnými. Čekali jsme na ně u ohně na břehu celou zimu, nebylo jiného místa, jak přečkat mrazy v době uzavření šaten. Bylo tak krásně, 16 stupňů, že se děvčata J. a I. s P. vydali všichni proti proudu a já s M. po proudu. Voda měla nádherných 7,5 stupně, ale nízký průtok, doplavali jsme bez námahy po dvaceti minutách. Už nemrznou ruce ve vodě, plave se dobře. Sportujeme tak celou koronakrizi, aniž bychom vynechali tréninky, šťastní, že se vidíme, že se můžeme pozdravit.

Deník zimní plavkyně /19/

Zůstala jsem u Vltavy naprosto sama, odešli i přátelé mých nářků, jen v dálce procházeli lidé a tak jsem šla nazpátek pěšky k další zastávce a až dnes jsem si vzpomněla na bagr u Černého koně, který se chystal uchvátit trs prvních fialek kousek od občerstvení U Sváry. Jeden trs fialek…, ale to je právě ta hraniční zkušenost po doplavání, zjitřená citlivost, odpovědnost k životu kolem člověka. Plavec je očištěný, zjemnělý, duchovně zjitřený. Každý nesoulad kolem něho je pociťován mnohem silněji, než ve stavu obvyklé jasnozřivé síly vědomí. Pocit odpovědnosti zavazuje člověka ochraňovat. Byla jsem ještě krátce po doplavání snad minuty a nevím, co se stalo s tím nádherným trsem fialek. Chtěla jsem těm květinám pomoci, ale byla jsem ještě příliš slabá po plavání a pak nevlastním ani kus země, kde bych je mohla uložit, kde by našly svoje přerušené snění. Šla jsem pak dál a kolem mě byly již pobořené domy u Černého koně, tak jak jsem je neznala a pozorovala jen pukliny prostranství mezi otrhanými zdmi. Ta zjitřenost vnímání mě provázela dlouho po smrti přítele, kdy jsem musela překračovat hranice své konečnosti a dostat se do mezičasí, blíže k němu. Před několika dny mi bylo vytknuto, že je můj Deník příliš jednotvárný, měla bych se více soustředit na vjemy a pocity prožívané, uvědomila jsem si tak prožitky, které se ode mne vzdalovaly délkou let plavání. Je pravda, že stupeň fyzických a duševních sil určuje řád vnímání. Kdysi jsem nebyla tak fyzicky srozuměná s tímto nastavením, jistě kvůli krátkosti zkušenosti a navíc moje tělo bylo mladší a sneslo asi i větší zátěž. Nyní jsem pomalejší, tělo je však více přivyklé záteži. Tento Deník je i dalším pokračováním v řadě mých tvůrčích výpovědí, nemohla jsem mnoho let psát, nejen pro smrt, která mě zranila na delší čas, ale jak jsem již psala, kvůli fyzické zátěži z plavání, která je pro ženu, jako konstitučně slabší bytost velmi náročná. Poznání a tvorba jsou hodnoty vesmíru mého života a ne vždy je možné oboje sladit v harmonickém uspořádání. Být tvůrčím člověkem je cosi posvátného, co se vymyká běžným obecným vzthům, tak jak je vytyčila každodenní zkušenost života. Morálka peněz, nemá nic společného s dechem tvůrce, který se upíná k mezičasí, jako plavec. Toto mezičasí, doprovází pocity mimo běžné vnímání, závrať naprostého nekonečného osamocení ve vesmíru. V těch chvílích není lidstva, je jen hlubina nevědomí. Stav překročení času do meziprostoru, kde spočívají jen pustiny balvanů, prosté nářku. Plavala jsem 19 minut, voda byla již nad 6 stupňů, nebyl oheň, však horký poklad radosti v mé duši. Nemám sice místo pro fialky, ale v mém myšlení je tvořen prostor pro nové vdechnutí jejich života.

…snad ujdu tu cestu…musím mít vůli, ujít tu cestu…

Deník zimní plavkyně /18/

Místo plavání o Velikonocích, jsem tentokrát šplhala na největší opevněné keltské hradiště na našem území, oppidum Závist /hradiště Lhota-Točná/, nad pravým břehem Vltavy, celkem přes 17 km. Trénink musím nahradit a dokonce jsem tak zapomněla na virtuální velikonoční závod v plavání, což mě mrzí, nemohu pořádně ani běžet. Denní teploty klesly z 23°C na 5°C přes den a v noci jsou dokonce i mrazy. Vynechaný trénink plavce bolí, avšak namohla jsem si při běhu stehenní sval po křeči do levé nohy. Pro plavce to není omluva, jen v horečce může polevit z tréninku.

Ochladilo se, po nocích jsou střechy pokryté sněhem, také sotva rozvité květy a keře zlatého deště. Aprílové počasí zahaluje do kabátů i bílého snění. Epidemie i mráz tíží lidi i přírodu, avšak přibližující se letní vábení skryje do jakéhosi hebkého pokrytí, kdy otužilec necítí ani poslední sněhové záchvěvy bouřící chumelenice. Je to zvláštní čas čekání na slunce, vždyť i voda odráží plaché rozpaky odcházející zimy, 6,4°C je pro plavce již voda teplá. Bratrské soužití s vodou zrcadlí v mysli děje v celé přírodě, které otužilec intuitivně vycítí. A i já si uvědomuji to příjemné objetí vody a vzduchu, přes den s téměř totožnou teplotou. Plavala jsem 18 minut, už nepotřebuji blízkost ohně při oblékání, jen vidět plameny mi dodává energii, tak nás plavce otužila epidemie. I když čas teď jakoby se zastavil v rozpacích lidí, s teplem však člověk rázem ožije i s přírodou. Nekončící osamělost karantény, chlad nese lidem naději na keřích se zlatým popraškem snění.. Epidemie, nastalé mrazy nás přinutily utíkat od druhých, které jsme milovali, jsme teď osamělí i u břehů řek.

Učíme se poznovu žít v domech, kde se rozplakaly i stíny. Chceme se však navracet ke vzájemnosti, ale samota jakoby nás ještě zbavovala síly, žijeme v hlubinách, ztišených osamění. V těchto chvílích je třeba nořit se do vody s dotekem chladu, s hřejivou odměnou žíznivé objímající radosti.

Deník zimní plavkyně /17/

Trhám zelené výhonky šípků, prý zlepšují paměť. Je chladno, Velký pátek, snažím se upamatovat na středeční trénink, kdy bylo tak nádherně, 23°C jsme ještě letos neměli, tak hřejivé počasí. Už bíle rozkvétají trnky, slyšíme ptáky a vdechujeme křehkou svěžest. Avšak jsou tu i lidé, stromy, rostliny, zvířata, ti co nepřečkali chlad zimy, míjíme opuštěné pahýly větví bez listí, jako pomníky padlých. I hynoucí stromy však ožívají ve slunci alespoň plachým nádechem jedné živoucí větvičky, ještě bez pupenů. Teplo prostupuje přírodu až k úsměvům lidí u Vltavy. Je tak teplo, že si mohu dovolit plavat až od pláže u ČK, jsou tu naši kamarádi, spoluplavci a plavkyně z oddílu, kteří plavou pravidelně ve středu odpoledne, jak jsou zvyklí po léta trénovat. Voda má nádherných 7,2°C, plavu v našem pelotonu jako poslední, avšak 22 minut. Nepřepínám se, neplavu do posledních sil, ale společný trénink mě přece jen povzbuzuje k vyššímu výkonu, jako pokaždé. Společná plavba probouzí k vyšší vytrvalosti, nevzdáváme se tak snadno, chladná voda se tak jeví stále teplejší, společný trénink zbavuje i strachu. Už jsme dávno zapomněli plavat pro radost z vysokých výkonů jak na závodech. Epidemie nás donutila ponížit výkony, tedy 800 m pro dnešek. Předáváme druhým nadšení z našeho sportu, který však provází i osamělost po tréninku, ale teprve až za celý další den plný štěstí a euforie z výkonu. A tehdy je třeba znovu vcházet do té symfonie chladu přes přátelský dotek, souznění druhých, vstřebat chlad řeky.

Avšak i dnes na Velký pátek vstupují k očím teplé barvy jara. Řehtání koní odeznívá po cestách v Ch., kde chlad větru obelstil krajinu prvních něžných narcisů, petrklíčů a fialek. Trápí mě, že se odsud budu poznovu stěhovat, jen jsem si trochu zvykla na jednom místě. Vše se prodává, poznovu kupuje, v čase pak zapláče krajina bez duše, v které nesetrvá život, jen věčně prochází kdosi bez jména.

Deník zimní plavkyně /16/

Sněženky a sedmikrásky zkropily něhou nepřívětivá místa plná roští a objaly oči oveček.

V Ch. se ještě uctivě zdraví mezi sebou neznámí dospělí i děti a já musím zdolat 10 km odsud až k Vltavě. Vítr uléhá do řeky, sice zvedá protivlny, ale jsou mírné, neobtěžující, jak někdy z počátku zimy. Je tu tolik zajímavých plavců a Luckyho kamarádů, mnoho běžců, další na kolečkových bruslích. Plavci z PKO už odplavali včera a přicházejí i starší, kteří plavou každý den a noří se do vody třeba jen na pár minut. Starší muž s dlouhými bílými vousy, mladí začínající plavci pod vedením zkušenějšího instruktora. Voda je teplejší 5,8°C, ale vítr ochlazuje vzduch ze 7 stupňů na nižší teplotu. Plaveme od mostu, mezi PKO a druhé zábradlí s hranicí jednoho kilometru kolem 15 minut. Není třeba podléhat svodům oteplující se vody, kdy ruce již tolik nezebou a vymezit si dlouhou trať. Plavu s vědomím, že se musím ve větru na břehu obléci, jsou ještě zavřené šatny a epidemie trvá. Vzala jsem si již letní oblečení a proto vím, že musím mít tepelnou rezervu a také není ani oheň.

Zkušenější plavci, co prožili zimu na břehu po doplavání, znají přece už tvrdší podmínky. Je mi dobře, už ani běh k mostu v plavkách mi nevadí, běhala jsem tak celou zimu kromě velkých mrazů. Rok bez tepla topení po doplavání mě snad i více otužil. P. jde pěšky deset kilometrů na Letnou domů a já s L. počkám na autobus, už jsme dnes v Ch. dopoledne běhali. Každý zimní plavec by se totiž měl věnovat dalšímu podpůrnému sportu. Po cestě potkáváme jdnoho z nejodvážnějších a samostatných pejsků v Ch., chodí sám na procházky bez pána, všichni ho tu znají. Taková svobodomyslnost a síla nepřichází už od žádného psa. Je odchovaný svými velkými bratry z koňské stáje, kde s nimi spí na seně. Ve vnitřní Praze by už dávno skončil v útulku, jako se to stalo jednou L.při Memoriálu A. Nikodéma u Národního divadla, ale naštěstí jsem přijela včas a nemusel putovat do Tróje, jednoho z pražských útulků.

A jsou tu i jiní, poznáte smutné, žalostné vytí krásných retrívrů, s kterými si nikdo nepovídá a oni jen smutně vyčkávají chodce, procházející kolem velkých, uzamčených zahrad. Žijeme tu s našimi bratry, ale nerozumíme jim, aniž i chápeme sami sebe. Avšak láska po níž společně prahneme nás propojuje; až v doteku vzdušných a vodních sil, v symbióze prožívání života se stáváme lidmi.