I. / 1.

Svítání. V dálce dosud spící krajina a město. Volný prostor,
jen muž klopýtající k slunci. Člověk, který zde běží, je pro
sebe tak trochu sochař a pro ostatní jen blázen. Člověk a
slunce zásvit.

Duch přírody:
Slyším kroků zvuk,
Kdo běží ke mně věčností,
v extázi ruce vztahuje …?
(pauza …)
Kdo jsi člověče, ty trpící?
Farao B.:
(zemdleně, zoufale) Já Farao; říkají blázen …,
což je má bída.
V rozporech žijící, v žalech svých skutků zoufající
jen tvorem z nepatrných cítím se být.
V touze dobro činit, zlo konám.
Co mohu? Všechno i nic.
Tou mizérií mé nitro ochořelé,
kam pnout se chce, přesto ví,
8/9
jak najít cestu má k harmonii věčné,
když zlo kolikrát páchat nucen jsem,
aby k dobru zrálo a skutek velký obrací se v nic
někdy i v opak svůj.
Duch přírody:
Ty zoufalým, poníženým cítíš se být;
ty vládce?
Farao B.:
Od dětství má výchova, způsob myšlení
pokyny vedeny byly.
Já nesměl, jak přál bych si žít, milovat.
Udělat něco jinak než oni chtěli,
bylo by osudné.
Mé stráze způsobili, když duši mi otročili.
Duch přírody:
Duši Faraóna, duši dítěte,
toho, který měl být velkým?
Farao B.:
Co je mé dětství, můj život?
Jen trýzeň samoty strašná.
Co viděly mé oči bolavé?
Jak jedni ženou se, aniž ví kam,
dobový vkus, móda, později zvyk směr jim udávaly,
vášně i rozum směřujíce tam, kam ostatní.
O osobnost se nechali oloupit levně,
aby pak jak trosky vláčeli duše zbídačené,
přesné rozměry citů na odiv stavějíce.
I rozum v opratě průměrnosti spřáhli
a do té káry naložit mé dětství chtěli.
Cit neznala má doba a když tak okleštěný,
jen takový, který se nosí.
Tu dobu ušili na míru generaci.
(pauza)
Co však s člověkem příliš senzitivním,
než oni chtěli?
Co s rozměry osobnosti, kterou nelze zastřihnout?
Co s rozměry nadměrnými?
Duch přírody:
To byla tvá samota Faraóne?
Farao B.:
Samota toho, který podřídit se nechce
dobové míře nevkusu.
Samota zoufalce, jenž křičet chce,
když společnost mlčí.
10/11

Má přírodní duše volala po volnosti řek a lesů,
z kterých ji vyhnali,
po čisté průzračnosti pramenů, které ji otrávili,
po svobodném vlání luk, které ji vzali.
Tu duši uhájit si, mé bylo krédo,
mé znamení.
Duch přírody:
Rozejít se se všemi, než zabít lidství v sobě?
Farao B.:
To byla má samota Blázna;
Volal jsem po vzduchu, po světle,
Vždyť která z rostlin může růst ve tmě.
Již v rodině začal ten odpor k mému bláznovství,
i lásku mi brali,
aby mě donutili žít, jak jsem nechtěl ….
(pauza)
… již mezi sobě rovnými, jsem vyděděným byl,
ti dříve než mohli začít chápat, již nevnímali,
co dali by za úsměv nadřazených,
tak toužili soutěžit o přízeň silnějších.
Do samoty nitra se hroutila má duše,
o spojenectví lásky, porozumění oloupena.
Konvenčnost, návyky většiny jak břečtan ovíjely
ducha svobodného.
Duch přírody:
Lišit se ve společnosti,
kde předem je vše určené a místo má
je zlé, tam role blázna bývá dobrodiním.
Proč ale Farao říkají ti?
Farao B.:
Jen hanlivě, posměšně Farao Blázen,
snad protože k vysokému postavení
již rodem jsem byl předurčen,
kdyby nabylo mé duše, zoufalé,
já mohl někým jak Farao vskutku být.
Konvence doby by jen vavřínem ověnčila
můj původ vysoký.
Na piedestalu stojí všichni mně rodem hodní,
já mohl mít všechno, čím doba zdobí své hrdiny,
jen kdybych chtěl, jen se podřídit,
zaprodat lidství jen, osobnost nechat si zotročit,
jen to málo bylo třeba, abych na pomníku doby stál.
Duch přírody:
A pověst blázna šla stále s tebou?
1

Deník zimní plavkyně /26/

voda 11°C, vzduch 13°C, 29 minut plavání

Téměř jsem se zbavila problému s kůží; to množství léků, které jsem obdržela, jsem z velké části nepoužila, stačil týden a jedno vynechané plavání, které teď rychle doženu a nahradím. Léčím se celý život sama, moje intuice mě vede k životu, co nejvíce propojenému s přírodou a její laskavou dlaní. Plavání dává rytmus mým dnům; stabilitu, kterou jsem kdysi ztratila v dětství. Byl to především stres, který mi ublížil i celá společnost je se mnou promořená duševní deprivací. Ale přece jen se dostávám do problémů i vlastní psychickou nerovnováhou, která mi ubírá sílu a byla v počátku kdysi ovlivněna výchovou. Bohužel i vedením kdysi, což destabilizovalo moji psychiku a následně povahu. Celá naše generace je takto narušená, aniž si to mnozí uvědomují. I ti nepodvolení jako já, kteří se vzpíraly státem určené doktríně, stojí dnes nazí před obrazem vlastní psychické nestability, která pozvolna narůstá v průběhu života s přibývajícími otřesy a ranami, danými hořkostí životních střetů.

A teď po postupném uvolnění protiepidemických opatření se poznovu probouzíme i do dění života společnosti, která zůstala umrtvená. Začínám učit, což mi na jedné straně ubírá čas, ale zároveň navrací i vnitřní procitnutí k obejmutí mého nitra. Zapomínám jazyky, které učím, nemám sílu otevřít knihy, které jsem kdysi tolik milovala, moje literární lásky trpí kdesi zastrčené v krabicích. Stydím se před sebou, že tak málo čtu, a to můj vývoj by měl být příkladný.

I když jsem si pravděpodobně na několikrát natáhla šlachu na levé noze běhám, avšak neopatrný krok stačí, abych téměř přeléčenou nohu znovu uvedla do stavu před zraněním. Ale jde to i s obtížemi, snažím se být i přesto stále v pohybu. A jakoby tyto problémy nestačily, zapomínám u Vltavy plavky, snad i v obchodě bankomatní kartu, ale všechno se dá rychle vyřešit. Problémy narůstají před soudním jednáním kvůli bydlení v Praze, nemohu ani doprovodit kamarády kolem Káčáku, na asi sedmnácti kilometrové pouti, která se pořádá každý rok s Jakubem Zahradníkem, organizátorem a hlavně s umělecky cítícími druhy v boji, malíři, fotografy, básníky. Ale přece jen si neodpustím každoroční prvomájovou cestu na Petřín, jen k soše K. H. Máchy, jak kdysi s přítelem. A pak dál na Nebozízek k Magické jeskyni malíře Reóna, který mě mnohokrát zval na návštěvu, která se bohužel neuskutečnila, kvůli mému již čtyřletému utonutí v následném cholupickém vyhnanství.

Ve středu plavu, po nucené jedné vynechané přestávce v tréninku, ve větru, který naštěstí uléhá do proudu řeky a není tak nepříjemný jako protivítr. Všechno se kácí i termosky s čajem letí ve vichru do vody, je možné, že mi takto uplavala i platební karta, o které jsem se domnívala, že zůstala v obchodě. Těžko říct, uplavu ten den přes 800 metrů, ale jsou zde mnohem lepší, třeba I.K. je ve vodě 55 minut, tak je úžasná plavkyně. Avšak já si po plavání povídám s nádhernými lidmi, které jsem zde poznala, přáteli s tak svodomyslnou duší, že mi dodají sílu, energii do dalších dní před stěhováním. Povídáme si o problémech, které jsem si již vyřešila ve svých dvou prvních knihách před třiceti lety a neodpustím si malou ukázku. Vnitřní boj jedince ke svobodě a k nalezení individuality v mé první hře…

Deník zimní plavkyně /25/

voda 10,9°C, vzduch 18°C, 31 minut plavání

Na Bulovce

Člověk si uvědomuje, jaký je to zázrak, že žije a už ten pohled kolem léčí. Potkáváte tu statečné starší lidi o berlích. Mladé, poškozené způsobem života, snad drogami? A jsem zase tady, kde umíral můj přítel před třemi lety a já dnes také se stejnými problémy, jako tehdy on. Už chápu tu jeho slabost před smrtí, kdy neměl sílu k životu, postarat se o základní činnosti, úkony k přežití. Nechtěl ani nikoho obtěžovat se svými problémy, smířen, rezignoval. Ale já jsem do poslední chvíle bojovala za jeho život, i když druzí ho předurčili k smrti, dlouho před tím, než nastala. Pokud to dnes zvládnu a bude mi to dovoleno, půjdu plavat, život je hořký i sladký, všechno je krásná tepající bolest.

Nakonc se dozvídám, že mám v těle mykózu, která není vůbec nebezpečná a prožije ji téměř každý jednou v životě. Předchozí odborník prý určil diagnózu chybně. Snad jsem se nakazila ve vodě nebo mi neprospěly ztížené podmínky u Vltavy, mnohdy převlékání v bahně, v dešti, v tajícím sněhu, bez možnosti někde prežít ty chvíle v suchu. Někteří další tak využívají auta, pokud šatny chybí. Tvrdé podmínky jsou zkouškou životní odolnolnosti a každý zimní plavec je osobnost.

Teď už vím, proč mě poslední dobou nebaví plavat delší tratě, onemocněla jsem, ale přesto denně běhám a dvakrát v týdnu plavu. Nejsem unavená, ale jen jaksi otupělá, pomalejší, plavání se proměňuje v povinnost. Budu muset na pár dní přestat s tréninkem, aby mohla léčba zafungovat. Dnes ale ještě plavu s P., svítá naděje, že budu dál žít v Praze, učit, lépe psát, vzdělávat se a prožívat život plněji, když teď v době epidemie zůstal téměř umrtvený.

Deník zimní plavkyně /24/

voda 8,8°C, vzduch 11°C, 27 min. plavání

Je sice jaro, ale vítá nás rozbouřená Vltava, ještě nesmířená s nadcházející proměnou v laskavé roční období, však již s teplejší vodou 8,8°C. Studenější vítr odrazuje, tříští vlny, ale pocitová teplota vzduchu je nižší, pod 10°C. Přinesla jsem větve na oheň, ale dnes ho ještě nikdo nerozdělal.

Přichází bělovlasý starší muž s dlouhým bílým plnovousem. Je to V., jak se dozvídám, plave v oddíle PKO druhým rokem. Ale jaký je to úžasný plavec, dříve prý plaval každý den, nyní obden. Já končím za 27 minut u mola, on však plave dál a je ve vodě o deset minut déle, Snad bych to také uplavala, ale nemám ve zvyku dělat zbytečné rekordy. Zvlášť když se tvoří protivlny, čas ve vodě zvyšuji postupně. Navíc mám již přes měsíc v těle infekci. Ale musela jsem smeknout nad výkonem plavce, kterému je jistě nad 75 let. Potěšilo mě, že je to plavec stejně rychlý, či lépe pomalý jako jsem já. Další plavci ten den plavali s neoprénovými doplňky také přes třicet minut. Přece jen kdosi zapaluje oheň, povídáme si o koronaviru a běžím s L. k tramvaji.

Raduji se, že budu konečně učit, avšak den kočí jinak. Domů přichází v podvečer policie s novým majitelem, přitom všichni vzorně platíme nájem, ale dům se prodal. Bydlím zde čtvrtým rokem a po kolikáté prožívám tyto scény, kdy se nájemníci stávají rukojmími znepřátelených stran majitelů a doufají snad ve spravedlivé rozhodnutí soudu. Bohužel se kousek od nás vykupují pozemky a mělo by zde za pár let stát metro. Začal boj o stavební parcely a mně se horší zdravotní stav. Ráda bych odsud odešla, ale kam jít, když nikdo nechce psa do svého bytu a to se jedná o malého, hodného tvorečka. A navíc i knihy jsou nepřátelské pro majitele bytů, představují si nájemníka s dvěma taškama u vchodu. Jsem z toho vyčerpaná, ráda bych se přestěhovala do mého vlastního bytu, ale nájemníci pro změnu nechtějí byt a asi i mě opustit. Jak dál? Podle lékaře se mi spustily alergie, nemám sílu.

Deník zimní plavkyně /23/

voda 7,8°C, vzduch 16°C, 23 min. plavání

Nejsem dosud očkovaná, mám úmrtí v rodině, dostala jsem alergii, nedokáži klidně přemýšlet. Čekají mě soudy kvůli stěhování po prodeji domu a to již čtvrtý rok po předchozím stěhování z jiné části Prahy. A to platím celoživotně vzorně nájem. Poznovu dál mě zkouší osud, ale plavu, musím. Po dlouhé době nečinnosti jsem dostala i práci, znovu budu učit. Za celou dobu existence tohoto blogu nemám jedinou písemnou reakci, nikdo nenajde čas v této vzrušené době epidemických omezení. Někteří se i štítí člověka, který plave ve Vltavě, tak daleko dospěla nevraživost, hloupost a přemrštěná hygiena doby. Nemám sílu bojovat s těmito názory, jen musím dál plavat, chodit, běhat, cvičit a psát tento blog, zatím je to jen úzký okruh lidí, kteří se zajímají o mé předchozí knihy. Ale bylo to tak v dějinách vždy. Ti co tvoří pro věčnost nepotřebují obdiv současníků. Píši pro úzkou skupinu lidí, tak musím počítat s nezájmem. V lesích v Modřanech kvetou zářící mahónie, žlutým svitem obejmou i ve dnech bez slunce. Babička měla jeden keř na zahrádce a vázaly se z ní každý rok smuteční věnce, vždy na den dušiček. Myslela jsem si proto, že tato rostlina patří mrtvým. Ne, právě život ozáří zlatým odleskem, který by nikdo nečekal v lesích u Ch. Modřence, bílé sasanky, fialky i pod zaschlou loňskou trávou a pampelišky všude v trávě. Máte strach ty královny neporanit mezi bílými sedmikráskami si jen obtížně klestíte cestu.To je ta radost na cestách života k Vltavě s mým pejskem Luckym. I setkání v dalším dni s přítelkyní výtvarnicí na Hanspaulce, donesla jsem jí třicet svých knih, obdivovaly jsme architekturu prvorepublikových vil na Babě, architektů Gočára, Janáka a dalších, ušly jsme tak sedmnáct kilometrů. I alergie ze které mám strach, protože podobné úzkosti prožíval můj přítel před třemi lety, než odešel k věčnému míru i ta se mi zlepšila po procházce s Věruškou, moji nejlepší přítelkyní..

Ve středu u Vltavy však ozařovalo slunce moji plaveckou pouť od pláže u Černého koně, plavala jsem s P., který přichází po práci později, takže se málokdy ve středu potkáme. Potěšilo mě, že i nejlepší plavci z PKO rozdělávali oheň, přece jen když jste ve vodě více jak dvacet minut, trochu tepla každý potřebujeme. Mně už dělá jen radost spatřit plápolající plameny, když doplavávám, ani nemusím jít k ohni, je to jen vizuální kontakt s ohněm, který mi dodává energii. Většina plavců přijíždí autem a tak nejsou tolik vydáni přírodním proměnám. Už i trochu pršelo, když jsem běžela k pláži z Braníka v plavkách, déšť se naplno spustil až když jsem byla převlečená. Jen pár dní proschlé břehy se mění v bahnité, kluzké, není si kam dát tašku, oblečení, vše se špiní bahnem, ale 23 minut ve Vltavě mě povzbudilo k běhu z dubnové přeháňky.

Deník zimní plavkyně /22/

6,1°C, vzduch 11°C, 21 min.plavání

Ti staří sehnutí lidé, které potkávám v Ch., bojují z posledních sil. Zapomíná se na ně, jsou statečnější než já, ve svém osamění na výspě města. Nežijeme svobodně, stále svíraní věcmi, povinnostmi, vzpomínkami. Sužováni odpovědností k předmětům, krajinám, společenstvím, které nemáme sílu opustit. Pak znenáhla jdete známým nehostinným místem v domění, že přijdete k močálu, až teprve když jste donuceni sejít z cesty, nečekaně uslyšíte ptáky na rozkvetlých stromech, zpěv, který tu nikdy nebyl. Jak ale rozeznít ten svobodný ptačí zpěv i v sobě? Jak vyklízet čas ve svých minulých zapomenutých životech jsem se dosud nenaučila, jsem příliš nepraktická. Plavu ve studené vodě, zatímco jiní všechno co mají, darují či prodají a odletí do teplých krajin. Co máme z toho věčného odříkání. Také bych se měla všeho vzdát, oddat se čistému minimalistickému stylu života. Patřím vůbec do této doby, když žiji tak složitě, komplikovaně. Nebyl by vůbec problém přistavit vagón pod mé okno a vyhodit všechno zbytečné, snad nepotřebné. Tak jako dřevěné palety u Vltavy na kterých sedávali plavci, kdosi někam odnesl a vyhodil. Také se staly nepotřebnými. Dřevěné palety opotřebované nečasem zimy, větrným steskem, co dobra nám daly a teď tu na jejich místě je jen holá zem se zažloutlou trávou. Proč jen se nedokáži zbavovat věcí, které ještě slouží, jsou součástí mého i dalších životů. Někdo strávil hodiny práce, aby zde byly a žily s námi svůj život.

Ještě stále nevlídná neděle, nebylo kam si sednout, v hlíně a bahně klečel den stále bez slunce. Ty předměty, části oděvů, jsou stopami našich životů. Tak se i stěhujeme s muzei věcí, z nichž některé již neslouží. Ale kdo se chová lépe, ti co si kupují stále nové nebo ti co využívají to, co je zdánlivě zastaralé, ale slouží. Jsou to peníze, práce a čas, které dávají hodnotu věcem. I to že měníme staré za nové také vyžaduje energii času jako nepominutelnou hodnotu. Ta trocha teplého dřeva, kam na okamžik usednete, než se převléknete z mokrých plavek, ta tu chyběla.

Deník zimní plavkyně /21/

voda 6,7°C, vzduch 7°C, průtok 81.5 m3/s, protivítr, 20 minut plavání

Vzdušný vír rozbouřil Vltavu, vlny sahají nad hlavu. Mnohdy je třeba ve vodě až stát, aby vás vlna nepřekryla cele. Protivítr rozpouští hřebeny vln v množství tříštivých clon, které brání ve výhledu. Je třeba plavat s hlavou položenou střídavě do stran, abyste se nenapili vody. Byly to tak rozbouřené okamžiky, že jsem chtěla chvílemi přestat v obavách plavat, v to pozdní středeční odpoledne. Studený zimní vítr na břehu odradil od procházek, ale řeka prolíná energií života. Na ostrůvcích v řece labutí rodiče střeží ještě nenarozené životy. Zatímco jedna labuť z páru zahřívá snesená ještě celistvá vejce, druhá hlídá skryté hnízdo. Každý rok připlouvají dvě labutě, aby obnovily život v této části řeky. Jen vloni kdosi postřelil labutí matku do krku a vajíčka se zkazila, nemohla je již vysedět.

V době vyvádění mláďat musí být však i plavec obezřetný, stejně tak i Lucky už vzhlíží k labutím jako silnějším. Po jednom střetu s labutím samcem jsem i já opatrnější. Bylo to myslím předloni někdy v květnu, kdy Lucky štěkotem vylekal strážce labutí rodiny, která klidně odpočívala na břehu. Ve snaze mě chránit plaval L. ke mně, byla jsem asi v jedné třetině řeky, když se labuť na břehu vzepjala a nepředstavitelným rychlým letem s roztaženými křídly usedla na mě plavající i na Luckyho, který v té chvíli připlavával ke mně. Nevím, co se v tu chvíli dělo, jen jsem pár okamžiků ztratila kontakt se světlem a byla uvězněná pod křídly. Po vymanění ze sevření, kdy jsem se domnívala, že snad L. zemřel, jsem rychle doplavala ke břehu a hledala pejska. Ten však po chvíli ke mně radostně běžel, šťastný, že jsme to sevření oba ve zdraví přežili.

Skony zvířat a lidí, tak pláče i Vltava, s nádechy a výdechy životů. Vítr jak hořící čas roznesl zlatohnědé koberce jehněd a plavec jen jemně rozvlní krajinu vln. Snění času na březích řeky objímá smutkem slz i radosti. Tragédie života a smrti je všudypřítomná. Zimní přeháňky v jarních vlnách smírně vstřebává řeka. Hudba bouřné řeky pohlcuje život i smrt.

Deník zimní plavkyně /20/

U řeky můžeme pozorovat i psí chování, sbližování, přece jen i v době omezených kontaktů. Nejprve se živáčci zastaví v běhu na vzdálenost třeba jen několika metrů a pak, když zjistí, že mají před sebou čtyřnohého přítele, zavrtí ocásky a běží rychlostí blesku k sobě, čeníšky přitisknutými u sebe se zdraví.

Tak i lidé, kterým je jistě hloupé, že je psi musí učit dobrému vychování se i zastydí před těmi zvířaty i oni potřebují dotek živého tepla, se vzápětí opatrně, přece jen také váhavě pozdraví. I v době epidemie, kdy se každý bojí jaksi i druhého oslovit. Pozdravy zvířat tak vnášejí teplo do lidských srdcí, stejně jak teplé dny, které nás jen výjimečně okouzlí v dubnu, kdy se střídají sněhové přeháňky zřídka i s teplým počasím. Teplý den v neděli nás také dostihl u naší bývalé klubovny u Černého koně, kde jsme se sešli my mohykáni zimního plavání, u jejich schodů, nejen kvůli uzavření šaten pro sportovce, ale protože nám šatna už přes rok nepatří, šatnu získali ti, kteří mohli více zaplatit, přeplatit naši touhu se na pár minut ohřát, po čase stráveném v zimní vodě. V mylném domnění, že otužilci jsou přece ti ledoví muži a ženy, kteří nepotřebují teplo šatny po doplavání v mrazu, když vydrží plavat okolo nuly stupňů, mají i zvláštní tělesné teplotní pochody a jsou jaksi studenokrevné bytosti. Lukrativní místa u Vltavy již přestávají sloužit sportu a plavci se musí smířit s vyhoštěním a s pravidlem, že sportuje ten, kdo více platí. Ale my stále z piety navštěvujeme místa našich prvních krůčků, temp v zimní Vltavě. Kde jsou ty časy, kdy se v našich šatnách natáčel oceňovaný film Bába z ledu. A tak se scházíme alespoň u schodů naší bývalé šatny bez tepla, ale sluníčko nás přece jen učinilo v tento den šťastnými. Čekali jsme na ně u ohně na břehu celou zimu, nebylo jiného místa, jak přečkat mrazy v době uzavření šaten. Bylo tak krásně, 16 stupňů, že se děvčata J. a I. s P. vydali všichni proti proudu a já s M. po proudu. Voda měla nádherných 7,5 stupně, ale nízký průtok, doplavali jsme bez námahy po dvaceti minutách. Už nemrznou ruce ve vodě, plave se dobře. Sportujeme tak celou koronakrizi, aniž bychom vynechali tréninky, šťastní, že se vidíme, že se můžeme pozdravit.

Deník zimní plavkyně /19/

Zůstala jsem u Vltavy naprosto sama, odešli i přátelé mých nářků, jen v dálce procházeli lidé a tak jsem šla nazpátek pěšky k další zastávce a až dnes jsem si vzpomněla na bagr u Černého koně, který se chystal uchvátit trs prvních fialek kousek od občerstvení U Sváry. Jeden trs fialek…, ale to je právě ta hraniční zkušenost po doplavání, zjitřená citlivost, odpovědnost k životu kolem člověka. Plavec je očištěný, zjemnělý, duchovně zjitřený. Každý nesoulad kolem něho je pociťován mnohem silněji, než ve stavu obvyklé jasnozřivé síly vědomí. Pocit odpovědnosti zavazuje člověka ochraňovat. Byla jsem ještě krátce po doplavání snad minuty a nevím, co se stalo s tím nádherným trsem fialek. Chtěla jsem těm květinám pomoci, ale byla jsem ještě příliš slabá po plavání a pak nevlastním ani kus země, kde bych je mohla uložit, kde by našly svoje přerušené snění. Šla jsem pak dál a kolem mě byly již pobořené domy u Černého koně, tak jak jsem je neznala a pozorovala jen pukliny prostranství mezi otrhanými zdmi. Ta zjitřenost vnímání mě provázela dlouho po smrti přítele, kdy jsem musela překračovat hranice své konečnosti a dostat se do mezičasí, blíže k němu. Před několika dny mi bylo vytknuto, že je můj Deník příliš jednotvárný, měla bych se více soustředit na vjemy a pocity prožívané, uvědomila jsem si tak prožitky, které se ode mne vzdalovaly délkou let plavání. Je pravda, že stupeň fyzických a duševních sil určuje řád vnímání. Kdysi jsem nebyla tak fyzicky srozuměná s tímto nastavením, jistě kvůli krátkosti zkušenosti a navíc moje tělo bylo mladší a sneslo asi i větší zátěž. Nyní jsem pomalejší, tělo je však více přivyklé záteži. Tento Deník je i dalším pokračováním v řadě mých tvůrčích výpovědí, nemohla jsem mnoho let psát, nejen pro smrt, která mě zranila na delší čas, ale jak jsem již psala, kvůli fyzické zátěži z plavání, která je pro ženu, jako konstitučně slabší bytost velmi náročná. Poznání a tvorba jsou hodnoty vesmíru mého života a ne vždy je možné oboje sladit v harmonickém uspořádání. Být tvůrčím člověkem je cosi posvátného, co se vymyká běžným obecným vzthům, tak jak je vytyčila každodenní zkušenost života. Morálka peněz, nemá nic společného s dechem tvůrce, který se upíná k mezičasí, jako plavec. Toto mezičasí, doprovází pocity mimo běžné vnímání, závrať naprostého nekonečného osamocení ve vesmíru. V těch chvílích není lidstva, je jen hlubina nevědomí. Stav překročení času do meziprostoru, kde spočívají jen pustiny balvanů, prosté nářku. Plavala jsem 19 minut, voda byla již nad 6 stupňů, nebyl oheň, však horký poklad radosti v mé duši. Nemám sice místo pro fialky, ale v mém myšlení je tvořen prostor pro nové vdechnutí jejich života.

…snad ujdu tu cestu…musím mít vůli, ujít tu cestu…