Deník zimní plavkyně /60/

Středa 3.11. 2021 voda 11,8 °C, vzduch 9 °C, průtok 140 m3/s, Karlův most po 20. hod. – 1. oblouk

Plavci v noční Vltavě

Bylo nás přes padesát plavců a moje obavy byly tak silné, že jsem odpoledne dokonce spatřila siluetu dávného přítele, minula jsem ho, byl to člověk tak mu podobný, že jsem uvěřila, že to byl on, koho jsem potkala. Osud i přispěchal s jeho autem, které vídávám kousek od zastávky, stejnou značku a zvláštní zlatou barvu, kterou mělo. Ten den bylo všechno tak neskutečné a pak po plavání jsem poznovu uviděla ve snu svého učitele, který mě navštěvuje, když nepíši, když musím zpytovat svědomí po nečinnosti.

Dnes tedy plaveme u Karlova mostu. Jak se bojím, tuto cestu jsem zatím absolvovala jen jednou, začíná se u Lužického semináře, kde je přístaviště lodí a pak se vklouzne z mola do vody a prochází se Čertovkou po proudu mezi domy. Ten stísněný pocit a šero v říjnu, dnes tma v listopadu nejsou příjemné. Plaveme s čelovkami a ověnčeni dalšími veselými led světly. Letos bylo plavání Čertovkou posunuté, protože se opravovala protipovodňová vrata na konci příkopu a my bychom nemohli zaplavat dál do Vltavy. Sama s Luckym jsem objevila toto narušení naší vodní cesty. Protože strach, jak budu plavat ve tmě mě přiměl jít si prohlédnout naši plavbu předem. Tak jsme čekali až do dnešního dne. Můj strach byl dán i tím, že mám horší viditelnost ve tmě, i když nenosím brýle a tak mnohé za šera a tmy nerozeznám nebo spíše nezřetelné, ale byl tu i Petr, který mě pomohl přejít ty těžké úseky na zpáteční cestě proti proudu v Čertovce, měla jsem trochu obavy z výmolů v řece, již jednou jsem se tak co by mnohem mladší, topila. Nejdříve jsme plavali po proudu na konec Čertovky až do ústí Vltavy, kde jsme minuli proti povodňová vrata a pak společně až ke Karlovu mostu k prvnímu oblouku, který jsem tak do půlky podplavala, protože jsem nevěděla, jak dál bych si poradila. Nalevo je splav s jezem a napravo pokračuje vodní cesta dál k Sovovým mlýnům. Ale dokázala jsem to, na zpáteční cestě Čertovkou byl tak vysoký průtok, že jsme asi polovinu cesty šli, držela jsem se Petra celou cestu a pak i jeho ruky. Bylo to nádherné a je to za mnou, příště se již nebojím, dokázala jsem to. Ten můj strach pramenil z vysokého průtoku při mém prvním pokusu před lety, kdy jsem chtěla plavat a nemohla a zdálo se mi nesolidní a nebezpečné procházet jen řekou, již chladnoucí mezi kolmými podmračenými siluetami omývaných domů..

Neděle 7.11. 2021 voda 10,3 °C, vzduch 7,1 °C, průtok 96 m3/s, 27 minu, větrno 12 km/h.

V sobotu u rodičů, otec oslavil 92. narozeniny, tak jsem byla i trochu unavena, nejezdí vlaky, opravují se tratě, stálé výluky. Zázrační lidé, kteří se vedle vás vynoří, aniž je čekáte. Máte nádherného psa, ozvalo se přede mnou, stála jsem na zastávce u Černého koně a klepala se po plavání, ale zima to nebyla, i když to byla nezachytitelná, nerozpoznatelná chvějivá vibrace těla. Bylo větrno, ale snad proto, že vítr miluji, mi i přes chlad bylo dobře. Nehádal bych vám víc, než 56 let, řekl ten hlas. To jsem slyšela dobře a byl to i úspěch mé poničené vizáže, který byl v této chvíli určitě srdcervoucí. Když prožíváte záchvěvné rozpoložení po plavání, mnohdy slyšíte i špatně, nevidíte úplně ostře a jste v jakémsi stavu nehmotné zkušenosti. Ten hlas říkal, měl jsem celý život psy a já poznám podle tvaru brady, že máte jednoho z nejlepších psů, takoví potřebují jen teplo a lásku a měl pravdu ten člověk. Hovořil o psech co přespávají na sněhu a v mžiku roztrhají vetřelce stáda. Říkal, vezměte si punčocháče, to když se díval na konce mých holých nohou. Já samozřejmě punčocháče, ani ponožky nenosím, když jdu plavat, protože na cestě k vodě je nepotřebuji a po plavání bych je nenavlékla na zmrzlé nohy. Ale měl pravdu v tom, že bych již měla nosit k vodě vyšší zateplené boty, co mám od zimy připravené a věnovala mi je kamarádka malířka. Jak jsem jí za ně vděčná. Nemám schopnost koupit si praktické věci. Ten člověk byl tak blízký, že jsem volala, neodcházejte, on však musel jít zkontrolovat blízkou stavbu a lidi na ní. Neodcházejte, měla jsem pocit, že je to ten člověk, kterého hledám tolik let od smrti přítele a že ho již nikdy neuvidím. V té chvíli se mi zdálo, že je to právě ten člověk, kterého potřebuji ve svém životě. Ale odešel, musel, spěchal.

Ten den jsem měla oblečení u nudistů, jen letmo jsem zahlédla skupinu plavců v Braníku, to byla ta skupina kolem Dana Landy, která se tu schází každou neděli, běžela jsem kolem nich po plavání, stáli u o ohně a byla tu samozřejmě i média, která natáčela rozhovory. Až bude chladněji, tak se snad ohřeji i u jejich ohně. Teď ještě běhám k naší pláži u Černého koně, odkud plavu do Braníka. Cestou vodou vítr prohýbá stromy, v hejnech odlétají ptáci. Všude je zlaté listí, plavu jen k PKO, klesl průtok. Ale vítr po doplavání roztřese. Nudisté teď ve větším chladu rozdělávají oheň, ale není pro mě, je ve svahu téměř u řeky a já mám strach, že nekoordinované chvění těla by mohlo způsobit můj pád, oheň tu není pro mě. Navíc všude jsou ploché, studené kameny, kluzké v zimě, pro mě nebezpečné. Znám i další nebezpečné balvany v řece u břehu, v mraze zrádné, jen lehký pohyb a stisk vede ke krvácení po prasknutí kůže. Znám ty balvany a bojím se jich, proto pokud mohu plavu dál řekou, kde se bezpečněji vylézá, kde jsou hluboko překryté vlnami.

Zimní plavání je láska na celý život, nelze klesnout, nemůžete utéct od této vášně, která vás pohltí jako vlny řeky i jednou náš popel a roznesou ho daleko, až tam, kde lidé přecházejí do obrysů zvířat, květin a stromů. Tak se i naše chladnoucí srdce promění ve skály a chodníky s pískem daleko, kam nevidíme.

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *