Deník zimní plavkyně /57/

Pondělí 11.10. 2021 voda 14,9°C, vzduch 14,5°C, průtok 92,1 m3/s, 31 minut

Kvůli učení jen těžko dobíhám na středeční tréninky a pak plavání k podvečeru mi nevyhovuje. Jsem tu sama, jen dva plavci z PKO , které potkávám na břehu. Ve vodě se učím lépe dýchat, tak jak mi radí Petr, je to asi problém mého pomalého plavání, snažím se i více rozhrnovat vodu podél těla, je mi tak i větší teplo. Převlékám se venku u nudistů, asi tak budu prožívat čas u řeky i do budoucna. Kamarádi Saša, Karel a Helena také nemají kde pobývat po plavání, procházejí se tedy jen podél břehu, cvičí, aby se zahřáli.

Sobota 16.10. 2021 voda 14,3°C, vzduch 13°C, průtok 88,3 m3/s, 33 minut

I letní restaurace U Sváry se loučí s létem, už tu na nás nebude čekat suché místo k převlečení a ochranitelská náruč manželů Svárovských, kteří nám poskytovali útočiště, ať byla letní bouře, větrná přeháňka a především léto s teplou vodou v řece. Kam se teď podějeme? Odkládám si šaty u nudistů, tady je ještě místo pro nás otužilecké plavce. Křoviny a stromy u břehu prosvítají, země vstřebává nekonečné závany listí, hlubinná rez podzimu nese chladnější vítr a teploty klesají. Ještě mi nedělá problém běžet odtud až k naší pláži, jen v plavkách a s bójkou, poznovu sama. Po cestě Vltavou si dodáváme odvahu a úsměvné teplo s dvěma plavci. Nikdo jiný tu dnes není. Učím se dýchat, protože to je určitě můj problém a neschopnost rychleji plavat . Alespoň se více zahřeju, mohu i více cvičit rukama ale to si ponechávám do chladnější vody. U druhého mola vystupuji z vody, prožívám znovu po zimě bouřný šum v mozku, odkrvení a přísun energie zároveň. Celé léto jsem ten pocit neměla a teď s chladnějším dechem času po znovu vchází do těla. Nudisté s náčelníkem rozdělali oheň, jak pohled na plápolající oheň zahřeje. Není třeba se hřát, ale jen vidět tu mocnou sílu, která dodává sílu a naději. A jsou tu i naši kamarádi, kteří doplavali dříve, vítám se s jejich psy. I oni potřebují lidské i zvířecí přátele. Ta radost ze setkání nás pozvedá ke snění s vodou. Saša, Alice, Helenka, Jessika, Mollynka a samozřejmě Karel. A jedu domů, na Nádraží Modřany mi ujíždí jediný autobus, který odsud jezdí o víkendu jen jednou za hodinu. Je změněný jízdní řád a tak jede o tři minuty dříve. Ale hodina čekání je nečekaně zpříjemněna rozhovorem s mužem s vynikající pamětí a obsáhlými znalostmi z historie. Učitel fyziky, který miluje dějiny a zeměpis, ani nevím, jak ten čas uběhl. Tolik vzdělaných lidí je mezi námi, ještě hybernovaná jsem si připadal nedovzdělaná a bez znalostí. A jak nádherně zpíval ten neznámý muž z Cholupického vrchu, kde je přirozenost, spontánnost radosti a hudby v nás? V soumračné chvíli jsem bezhlesně naslouchala té nepomíjivé kráse.

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *