Deník zimní plavkyně /54/

Středa 22.9. 2021 voda 16,5°C, vzduch 16°C, průtok 57,7 m3/s, 40 minut

Domlouvám se s Martinou i s Petrem, ale nakonec plavu sama. Je stále těžší v chladnoucím vzduchu čekat. Již po třetí dostávám ve vodě i veslem do hlavy, ale nebolí to, tak doufám, že to bude v nejhorším případě jen modřina ve vlasech. Na chvíli se ponořím a plavu dál. Veslaři se omlouvají a chtějí mi pomoc, ale začínám si zvykat na tyto nehody ve Vltavě, která se plní ve středu odpoledne závodníky a sportovci. Plavců je však málo, jen náš oddíl se posléze schází, ještě se můžeme posadit po doplavání a popovídat si, ale já musím chodit a běhat, abych se zahřála. Přichází náčelník Vláďa s další plavkyní, Petr; avšak mnozí další chybí, začíná podzimní čas větru a chladu, ještě se převlékáme venku, ale brzy nás teplota donutí běžet do naší šatny v suterénu, kde jsme sice chráněni před vlhkostí, ale větší teplo tu také není. Máme alespoň skromnou střechu nad hlavou, potom co naši klubovnu obsadily bohatší, movitější, sport tu přestává zajímat ty, kteří potřebují vydělávat i v místech, kde sport a příroda žijí v nejhlubším propojení. Žízeň po životě v kráse a novém snění je neskutečně silná.

Sobota 25.9. 2021 voda 16,8°C, vzduch 22°C, průtok 47,4 m3/s, 38 minut

Průtok je stále nižší, už si ani nemohu vzpomenout na toto sobotní plavání. Jen vím, že jsem ve čtvrtek četla ze svých knih. Dnes vím, že to byl pro mě nadlidský výkon, zvláště v době, kdy mám byt obsazený a nemohu se odstěhovat a přitom musím zabalit své věci a odejít z Prahy, protože dům kde bydlím, se prodal. Martina, která píše pod pseudonymem Mareček přivedla mnoho svých kamarádů, malíře Ivana Bukovského, harmonikáře Pepíčka Čečila, který doprovázel pana Hrabala a další, kteří mě vedli na mých literárních cestách Prahou. To bylo ve čtvrtek v Duši v peří a v sobotu jsem doběhla ke svým kamarádům otužilcům, kteří si ještě snad naposledy užívali slunce na dekách v trávě. Říkala jsem jim, že jen ti vnitřně nejsilnější lidé přežívají a stanou na konci života mezi nejletitějšími, to jsem si opakovala celou cestu plavby,. Poznala jsem několik tak silných lidí, kteří přežili ostatní a odcházeli z tohoto světa kolem sta let. Byl tu i pan Saudek, který pozval všechny své blízké do svého domu, jak mi bylo nádherně pozdravit se s těmi, s kterými prožívám ty chvíle samoty, mnohdy nevíry, slabosti, kdy tančí naše propojená radost na místech pohlazení slov a úsměvů. Alice, Saša, kapitán Karel, a další kamarádi, to je moje rodina , nevím, kam půjdu a kde budu až je opustím, snad to nedokáži, snad se budu trápit daleko od mé plavecké rodiny. V časech kdy peníze proměnily lidské vztahy jsme upoutáni navždy ke kousku země a trsu trávy daleko někde, .

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *