Deník zimní plavkyně /53/

Deník zimní plavkyně /53/

Středa 15.9. 2021 voda 19,1°C, vzduch 26°C, průtok 66,1 m3/s, 40 minut

Středeční trénink s kamarády, jen je vidět a pozdravit. Jak mi bez nich asi bude daleko za Prahou, až se odstěhuji. Jak mi budou chybět, všechny ty blízké tváře, jak mi bude smutno, pokud je opustím. Dosud ale nevím, kam mě zavane život. Koncem září přibývají starosti, učím a času je méně. Moje předsevzetí, že budu plavat každý den se hroutí, není to možné stihnout a uživit se v Praze. Navíc bez školy by byla moje duše ochuzená. Potřebuji stále na sobě pracovat, i když je to mnohdy finančně neefektivní, každý však máme potřebu doteku vnitřního růstu, i když se nachylujeme, i když vedeme svoji cestu jen krůčky vzhůru. Ten stálý, neutuchající let vysoko, je naší žízní k obloze snění. Dnes jsou tu všichni z oddílu, jen Marcelu jsem neviděla, Janu, Petra. Převážná část oddílu plavala Memoriál Gastona, pouť řekou z Ústí nad Labem do Děčína, kdy obrovský průtok žene plavce až pětikilometrovou silou během čtvrt hodiny. Neumím si představit tu obrovskou energii, mě stačí povodňová síla Vltavy a nemusím vkládat jako břímě své tělo do proudů tak bouřlivých. Kamarádi však byli nadšeni, plni odhodlání do dalších vodních cest. Dnes doplavávám s Martinou jen k druhému molu, nejsem úplně fyzicky při síle a plavu vlastně proti zdravotním příkazům, ale voda mi vždy posílí zdraví, tak uvidíme.

Sobota 18.9. 2021 voda 18,4°C, vzduch 18°C, průtok 63,3 m3/s, 40 minut

Jemně prší, U Sváry jen několik hostů. Plavu sama, ve Vltavě vidím v dálce jen jednoho plavce. Každý víkend jsem tu tak osamělá, PKO plave většinou v sobotu dopoledne a otužilci z jejich oddílu už odešli. Na místě nudistické pláže přebývá i několik kamarádů, kteří vytrvávají a plavou, aniž je porazí chladnoucí řeka. Výkřik podzimní krásy se vloudil zlátnoucím loučením, do jehož mihotajícího, zachvívajícího odlesku na hladině, svorně a tiše vplouvají kachničky. Ta mírná lehkost jejich tichého pobývání je hudbou pro oči plavců.

Nejzranitelnější jsou ti nejslabší a nejmenší, říkala jsem si, když jsem míjela řadu kachniček vzorně plavoucích v zákrytu za sebou, aniž se vychýlily z osy směru. Tentokrát nehraje před mostem saxofon, ten muž tu nebyl, stejně jako plavci a moji přátelé. Toulali se v místech mě neznámých, kam slunce napřelo své poslední silné paprsky, zde však hrana uhasínajícího léta. Nikde nikdo, jen po chvíli motorový člun rozvlní Vltavu. Děti i dospělí utekli z pláží léta a my se vzpomínkou v duši uctíváme s neutuchající nostalgií všechno to teplé a živé, co nás oblouznilo v žáru léta, teď daleko od nás kdesi planoucí.

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *