Deník zimní plavkyně /42/

Středa 7.7. 2021 voda 15,8°C, vzduch 20°C, průtok 186 m3/s, 29 minut

V každou denní hodinu je Vltava jiná, ale dnes byla tak svěží, hladící plavce, po dešti plná průzračnosti, nadzemské radosti zjemnělých vln, tak konejšivých. Plaché jemnosti nevyslovitelné, hlubin energie, bylo po jedné hodině po poledni. Pozorovala jsem malého hlemýždě, který se držel několika milimetrů silného stvolu žebříčku, ta síla, odhodlání žít, záchvěv téměř svisle nad zemí, závrať v dechu přírody.

Plavalo se mi nádherně, jakoby okysličená voda dodala další síly plavci, v tišení žízně přírody byla řeka bez plavců a lodí, jen já sama. Ten klid, kdy racci posíleni větrem nalétávali ve strmých křivkách strhujících tanečních rejů nad hladinu, aby se v blesku vzepjal k obloze strmící let, obrat v zrcadlení nekonečné lásky k životu a jeho žízni. Tolik štěstí bylo v letu racků, kterým patřila řeka v té chvíli po dešti zklidněná, tichá. Zranění v jasu světla a života bylo tak nakažlivé, vyneslo všechny živé tvory v těch okamžicích k oblakům dechu. Jaká majestátnost poklidu a zjevení energie života, není možné zapomenout na ty chvíle po dešti. Nádech jemného větru, deštěm ukonejšené přírody zněl i posléze ústy Martiny, pana Saudka. Všichni jsme byli obklopeni řekou, jejím vlahým dechem, touhou nevyslovitelné žízně v hlasech, které přicházely ze břehu. Před druhým molem jsem vylezla z vody, spěchala jsem na film Anny, o prostitutce, která zemřela tak mladá.

Někdo tehdy nastoupil do špatného vlaku hned po společenské změně a vystoupit na trati bylo tehdy těžké, jako i dnes. Kde je zodpovědnost za tolik zmařených, mnohdy mladých životů kolem nás.

Čtvrtek 8.7. 2021 voda 15,1°C, vzduch 23°C, průtok 211 m3/s, 28 minut

Na začátku léta přicházejí dny tak zázračné, jako třeba včera před bouří, to jsme plavaly s Hanou, Martinou, Dianou a jejím tukanem, snily o zimních vodách v Katovicích. Vypluly ve vzpomínkách do té ledové tříště, kde já nikdy nebyla, jen Martina se vzpomínkou na své závodní čepici, plavala odvážně v těch mrazivých vodách. Schylovalo se k bouři, ale my čtyři odhodlané bojovnice ještě zraněné chladem jsme jen vzpomínaly. Silný neohrožený pták nás s Dianou pozoroval svým střežícím, velkým okem a nechával smáčet holčičku v chladnějších vodách, aby si zvykala na prochladlou řeku. Jsou noci a dny plné zázraků, noci zrcadlené v kalužinách bolesti. Nemohla jsem nemyslet pak v pozdním čase za bouře na ty, co zůstali v té mokré noci, jak se ochránili od žízně bouřného deště. Na kachničky v rákosí tisknoucí se k sobě, na labutě ochraňující nové životy. Na všechny ty tiché, co vyplouvaly dnem i nocí, nesené mlhou i větrem.

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *