an old fountain pen on a manuscript

Deník zimní plavkyně /31/

voda 11,1°C, vzduch 13°C, průtok 302 m3/s, 37 minut

Ten den chyběli všichni plavci, nikde nikdo. Jela jsem až do Braníku, procházela kolem Vltavy, stále přetrvává vysoká hladina řeky. Voda jen pomalu opadává, déšť s přestávkami plní koryto řeky. Šatny jsou ještě pro plavce uzavřené, avšak situace se zlepšuje pro celou zemi, uvolňují se opatření vzhledem k ustupující nákaze, jen my plavci stále bloudíme bez střechy nad hlavou. Necháváme si oblečení s osobními věcmi náhodně u laskavých lidí, kteří nás od vidění znají a sledují naše tréninky v létě i v zimě.

Hladina řeky nebyla v ten den bouřlivá i přes vysoký stav vody. Odvážila jsem se tedy až k Pobřežní cestě, vodní plocha byla jen jemně zvlněná. Ten den nebyli žádní plavci ve Vltavě i majitelé pejsků, procházející a odpočívající lidé chyběli. Jen dvě postavy jsem zahlédla a to až v momentě, kdy jsem připlavávala k Pobřežní cestě. Nebyl problém přeplavat zátoku, ale snažila jsem se plavat blíže k pravému břehu z obav, aby mě nestrhl proud dále k Barrandovskému mostu. Už jsem téměř doplavávala, ale nikde jsem neviděla Luckyho, vždy plave za mnou, nenechá mě plavat samotnou přes zátoku, kde končí břeh s pevnou půdou a pokračuje jen vodní předěl mezi Braníkem a parkem u Pobřežní cesty. Občas se otočím a sleduji i jeho plavbu, bývá mnohem rychlejší než já. Už jsem byla téměř u protějšího břehu, když jsem zahlédla jen cosi mokrého, jakoby velkou myš nebo hadr nasátý vodou. To něco leželo na hladině poblíž branek na vodní pólo v zátoce, kterou jsem přeplavávala. Vylezla jsem z vody, avšak Lucky neplaval ke mně, to bezvládné, mokré na hladině byl můj pejsek. Neštěkal, jen mlčenlivě a pokorně očekával svůj konec. Nesnažil se bojovat, byl klidný, smířený. Ten tvoreček jak tam tak ležel na hladině mi důvěřoval a očekával moji pomoc, věděl, že jsem silnější. Vždyť to bylo v našich životech již tolikrát. Na břehu stáli v té chvíli dva lidé, jako zázrakem se tu objevili, ač jsem celou plavbu nikoho nespatřila. Mladá žena s holčičkou a starší muž mě vyhlíželi z protějšího břehu a volali, že je třeba pejska vylovit z vody a vyprostit ze sevření. Ležel totiž v objetí bóje, kterou jsem předtím nepostřehla, vidím bohužel špatně na dálku. Říkali, jste otužilkyně, doplavte zpátky k němu, zvedněte lano s bójemi, dokážete to. Já ale jen bezmocně křičela na projíždějící loď… pes, …pes, …můj pes a gestikulovala směrem k Luckymu, který se vznášel na hladině, bezmocně upnutý v sevření. Dívka na lodi však nechtěla veslem vyprostit moje zvířátko, prý by se ocitla v nebezpečí a loď by se převrhla, když se pokusí o záchranu.

Nezbývalo mi nic jiného, než vstoupit do vody a plavat zpátky k Luckymu, k jeho bezvládnému tělíčku a vyprostit ho. Nevěděla jsem, zda-li ještě žije, tolik jsem se bála, věděla jsem, že podobná záchrana vede k utonutí obou, zachraňujícího i topícího se. Navíc jsem nevěděla, jak se pejsek zachová v boji o přežití. Nemohla jsem tam ale ponechat mého statečného ochránce a kamaráda v boji, který mne tolikrát chránil, ač sám nastavoval život, jak zbabělá bych byla, pokud bych mu nešla na pomoc ve chvíli ohrožení jeho života, to si ale nikdo v těch vteřinách neuvědomuje. Vidět umírat jakéhokoliv živého tvora je tak strašlivé, že musíte bojovat o jeho život, i kdyby jste nemohli a třeba i ztratit veškerý pud sebezáchovy.

Byla jsem jako omámená, vůbec nevím co se pak dělo, milosrdný velký stres zbavuje paměti. Necítila jsem ani teplotu vody, která se mi zdála teplá i při 11 stupních po plavbě od Černého koně.. Avšak kdyby nebylo těch dvou dobrých lidí, kteří mi poradili a zpočátku sledovali můj zápas o záchranu ze břehu a později odešli, neměli asi sílu pozorovat můj boj. Bez nich však nevím, jak bych to dokázala, dodali mi tolik odvahy svými radami. Doplavala jsem tedy k bóji a manipulovala provazem, až se Lucky vyprostil a uvolnilo se sevření. Měl celou dobu hlavičku s čeníškem nad hladinou, tak pak lehce vyklouzl a doplaval se mnou ke břehu. Jaký šok jsme prožili, tak šťastní jsme byli, což není třeba dodávat, když jsme svorně pak plavali vedle sebe.. Měla jsem i strach z prochladnutí Luckyho, voda byla na chundelatého pejska studená a může být při této teplotě i pro zvíře smrtelná. Lucky je však otužilý, plave se mnou celá léta v zimní vodě. Po cestě zpátky k Černému koni jsem potkala tu hodnou paní s holčičkou, která na mě volala ze břehu a radila, jak provést záchranu. Pohladila jsem ji a poděkovala. Všichni odešli již dříve, nechtěli asi vidět nejhorší. Až teprve u Černého koně se objevil další plavec z našeho oddílu P. a V. z PKO, nechápali mě, nerozuměli mi. Mezní zkušenost je nepřenositelná, znovu jsme se s Luckym narodili.

Add a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *