O darované slunečnici a další pohádky

O neposlušné slečně Váze

Tak děti představte si, že žila jedna slečna Váha a byla
samozřejmě velmi moderní, praktická a hlavně užitečná
pro lidi, kteří si přáli být stále štíhlí. Jistě i vy vídáte
maminku a tatínka, co se každý den váží, stoupnou si na
váhu úplně nazí a teď čekají. A musím vám říci, že je to
napětí, větší než filmový seriál. Taková váha umí vážit
nejen to, jak je člověk tlustý nebo hubený, ale pokud má
pod kůží i tuk a ne svaly, tak i ten tuk dokáže změřit.
Svaly, to je něco jiného, než tuk. Svaly mají třeba ti páni
a dámy, co cvičí s těžkými činkami. Ale tuk, ten se v nás
usadí, když jen celé dny jíme, křoupeme a mlsáme, ani
necvičíme, neběháme a vůbec chodíme a sportujeme,
jen velmi málo. A pak taková váha měří i vodu, kterou
mají lidé v těle, neboť bez vody by člověk byl vysušený
a svraštělý, vůbec nehezký. Tak to všechno umí moderní
váha a ta naše, co je o ní pohádka, to uměla výborně.
Paní domu si ji koupila, když dosloužila jedna její
předchůdkyně, která měla vlivem nešťastných náhod
poškozené sklíčko na ukazateli a byla již přece jenom
starší a neuměla takové kousky, jako ta nová moderně
vytvarovaná. Když si ji paní přivezla domů, byla to
vskutku slečna Váha, na niž byla radost pohledět. Měla
skleněné, průhledné šaty, jak se to právě nosilo a uměla
všechno, co si lidé jen přáli. A tak uběhlo několik dní,
slečna si našla již své nové místo před zrcadlem u
koupelny a byla samozřejmě pyšná na to, že trůní v tak
úzké uličce a zabírá místo jiným důležitějším věcem,
protože ona je přece vážená, mladá a krásná, jen kolem
ní se všechno točí. Hned brzy ráno, jak se paní
probudila, ji hned jemně přenášela, aby se nedej bože
nezranila, neboť pokud by se to stalo, měla by pak její
váha celoživotní trauma a zranění. Věděla, že je velmi
citlivá a jemná, a proto nabádala i ostatní, aby s ní jako
takovou křehkou i opatrně zacházeli. Ani pomyslet paní
nemohla, co by se stalo, kdyby se zranil nový člen
rodiny. A tak slečna Váha měla opravdu důstojné
postavení a všichni se u ní každé ráno postavili, aby se
poklonili její mladé, svěží síle. A pak, když obřad vážení
skončil, ji zase uložili na její čestné místo, kde se jí
nesměl nikdo ani dotknout, ani zavadit, aby neporušil
její jemný mechanismus, aby náhodou ji nedopatřením
nezranil tam, kde byla velmi citlivá. Měla své čestné
místo pod židlí v pokoji, kde odpočívala po ranním
vážení, kdy polaskala a potěšila všechny z rodiny, pokud
a to zdůrazňuji, na to byla váha přísná, cvičili a nejedli
sladkosti. To potom byla přítelkyně všech sportovců, ale
nedej bože, když si na naši váhu stoupnul nějaký lenoch,
který se chtěl stále jen povalovat a chodit do cukrárny.
To se pak velmi zamračila a byla velmi nedůtklivá. Pak
se takový človíček vážil třeba pětkrát i vícekrát, aby
slečnu obměkčil, ale ona byla nepřístupná jakémukoliv
domlouvání. Stála si za svým a zvedala i výstražný
křehký prstík tak vysoko, že ti co necvičili se pak druhý
den báli jen přistoupit ke slečně Váze. Báli se jejich
zvednutých obočí, kterými ukazovala na prohřešení
z minulých dní. A pak to vypadalo tak, že Jenda, který
jedl předchozí den indiány a větrníky v cukrárně, se moc
zastyděl a Lucka měla smutek v očích, že si zase nesedne
na svou židli v restauraci a nedá si svoje oblíbené
hranolky se smaženým sýrem a s tatarskou omáčkou. A
Lucka se přitom tolikrát převažovala, ale slečna Váha
vážila stále víc a když měla toho vážení plné zuby, tak
navážila Lucce takovou váhu, že si nadlouho zošklivila
svoje hranolky. Slečna Váha měla svoje sebevědomí a
nikomu nedovolila, aby zpochybnil její rozhodnutí, která
byla velmi důrazná. Nikdo si tedy nedovolil třeba se
slečně Váze i posmívat. Slečna měla v novém domově i
přátele. Kamarádila se s velkou domácí krajtou, která se
nepotřebovala vážit a byla stejně sebevědomá jako ona.
Krajta byla její důvěrná přítelkyně, měly svoje
tajemství, která se nedozvěděl nikdo a plány, které je
činily šťastnými. Představovaly si, jak jednou odejdou
do Indie, kde měla krajta svůj domov a kde bylo stále
teplo a kde žili lidé tak štíhlí a pracovití, že se nemuseli
nikdy vážit. Krajta vyprávěla slečně Váze o slonech a
tropických deštích, o papoušcích a vřeštících paviánech.
A občas, když chtěly udělat někomu radost, tak se krajta
nepozorovaně ovinula kolem slečny a človíček vážil o
něco víc a další den, když krajta odpočívala, slyšela, jak
Lucka křičí, že je zase štíhlejší. Ale bylo to tak nudné a
jednotvárné stále poslouchat lidi, kteří neví, co by
snědli, kteří chtějí být štíhlí jako Indové a přitom
poobědvat v restauracích. A tak, když se to již nedalo
snést a moderní život lidí tak znechutil krajtu a slečnu,
vydaly se obě dvě do Indie. Slečna Váha přeplavala
moře v břiše krajty a obě šťastně dopluly do Indie, kde
se nikdo neváží, protože lidé jsou tam velmi štíhlí.

O košili, co snědla svého pána

Byl jeden pán a ten stále jedl. Dobré jídlo miloval a byl
velký labužník. A jeho břicho rostlo a rostlo, až se
nevešlo do žádné košile. Nebyl obchod, kde by si pán
mohl koupit košili, která by ho celého pokryla i s jeho
mocným břichem. Takový pán, když vstoupil do
tramvaje, tak všichni ustupovali, protože tramvaj byla
najednou plná pána a jeho břicho pokrývalo sedadla i
podlahu a nebylo možné zastavit vlnění masa a tuku.
Lidé se pak shromažďovali v malém růžku, kde byli
všichni namačkáni a zle pomačkáni. Ale pán za to
nemohl, že mu tak vyrostlo břicho. Rostlo a přerostlo
pána a on nemohl zastavit to mocné vlnobití tukových
polštářů. Ty se natřásaly a chvěly a dokonce hrozilo, že
již pán neunese ten bachor a bude třeba objednat službu,
která by břicho nosila. Ale v žádném městě ani v Praze,
kde se děje mnohé, není možné najít nosiče břich.
Takové zaměstnání ještě nikdo nevymyslel. Nedivme se,
že byl pán nešťastný, ze svého břicha. Ale stále rád jedl
.a jak mu chutnalo. Nic se neohlížel na svoje tělo, které
bylo neustále větší a bachratější. Na nohy, které byly
jako sloupy, neboť musely unést téměř budovu
katedrály, jež se nesla městem a byla časem větší a
mocnější. Pán nic nedbal na takové názory, že je dobré
jíst zeleninu a ovoce a občas se i trochu procházet. Pán
byl gurmán a miloval všechno, co bylo k snědku a
mnohé chtěl ochutnat a poznat, co vonělo a bylo
přitažlivé pro jeho nos, oči i ústa.
Až jednou se stalo, že poslední košile, která ještě
zbývala v jeho prádelníku se roztrhla a to byl tedy
problém, protože nemohl chodit nahý. Přece jen se to
nesluší, zvláště když bylo nějaké kilo navíc, nějaký ten
špečíček, jak se dnes s oblibou říká, když se lidé snaží
umenšit svoje nedostatky. Košile, do které by se vešlo
břicho se nikde nedala koupit. Pán hledal obchod, ale
žádný takový nebyl, kde by prodávali jen jednu takovou
košili, která by ho obejmula a zakryla. Každá velikost i
ta největší, co se dala koupit, vypadala jak malá košilka
nemluvněte. Téměř jak bryndáček a celý chlupatý břich
vykukoval a strašil malé děti. Ty si pak ukazovaly na
pána a otáčely se za ním. Celé Smetanovo nábřeží
pokrývalo to břicho a ten pán co za ním šel, ho jen
postrkoval před sebou. Dokonce docházelo i k dopravní
zácpě, když vyšel pán se svým břichem.
Co tedy dělat? V jednom obchodním domě poradila
zkušená prodavačka, že zná krejčovství, kde by se košile
ušila na míru, protože jiná možnost asi nebude. A tak se
tlustý pán vydal do té krejčovské dílny a byla to zakázka
pro tisíce švadlen a mnoho těch největších šicích strojů,
když se košile šila. A pak si pán přišel pro svoji košili,
zaplatil a odnesl si ji domů a věřte, že byl velmi šťastný.
A košile byla i o něco větší, aby nebránila v pohybu a
tak mohl stále jíst, mlsat a ochutnávat, co kde bylo. A
tak to šlo až do doby, kdy košilka začala být znovu těsná
a bylo třeba ji vyměnit za novou a větší. A protože již
věděl, kam má jít, spokojeně si před novou krejčovskou
zkouškou zašel ještě do restaurace, aby se pořádně
najedl. Ale co se nestalo? Když dojídal moučník, právě
ten jeden drobeček uvízl na košili a zrovna, když ho
chtěl pán setřást. Neboť se snažil vypadat stále
spořádaně a upraveně. Najednou ten drobeček zmizel.
Co to bylo, košile jakoby ho snědla. Velký bílý jazyk
vtáhl drobeček do podšívky a tam byl rozdrcen a
rozmělněn na kaši. Košile jedla a v tom okamžení bylo
vidět, jak se i trochu natáhla, roztáhla. Košile snad i
povyrostla. A tak pán zkusil hodit na náprsenku další a
nové drobečky…Zvlášť tiramisu košili zachutnalo a pak
zkusil i kuřecí stehýnko a hranolky. Bylo to úžasné,
košile jedla a zvětšovala se. A tak pán, který si chtěl
nechat ušít novou košili, se mohl obrátit k domovu a
ušetřil. Košile jedla a zvětšovala se sama. No a tak spolu
žili. Pán krmil sebe a i košili, která byla stále větší
jedlík.
Pán mohl jíst co chtěl a košilka rostla jak z vody. A
jednoho dne byl pán tak tlustý, že nemohl vstát, nemohl
si dojít pro peníze a pak pro jídlo, které by nakoupil a
tak ujídal ze zásob, které zbyly. Avšak košilka byla
hladová, na tu se již nedostalo. Žravá košilka to vydržela
den, pak dva, měsíc, ale provázely ji mžitky před očima
při takovém hladovění. A jednou to již nevydržela, a
protože měla dobré a ostré zuby, snad to bylo z hladu a
ze zamžení rozumu, který doprovází takový stav
hladovění. Naše košilka se zakousla do svého pána a jak
měla tak velký hlad, snědla ho. A teprve za několik dní
našli pána dočista mrtvého. Na jeho těle se však
vyjímala jeho velká bílá košile, živá a úplně zdravá.

Comments are closed.