Deník zimní plavkyně /14/

23.3.2021

Je sice první jarní den, ale my to s P. nevnímáme. Jsme oba unaveni dlouhou zimou, vždyť ani oslice Emilka a čtyři ovečky nejsou ve velkém výběhu. Všude ponurá šeď odcházející zimy a my plavci toužíme jen po pár teplých paprscích pro chvíli ve Vltavě. I sebestudenější voda se jeví ve slunci mnohem teplejší a plavec jakoby necítil její chlad. Doufali jsme, že u Vltavy nalezneme další sportovce, ale na všechny asi padá únava z nekončící zimy.

Nasbírané větve pokládáme na vychladlé ohniště, není oheň. Vzduch má teplotu 5°C a pocitová teplota je kolem nuly stupňů. Nikdo neplave, jsme u vody naprosto sami. Jen po chvíli několik odvážlivců přichází, udělají ve vodě pár temp a za pár vteřin vylézají z vody, dnes zchladlé na 3,9 stupňů.

Avšak je na nás nakládáno jen tolik, kolik uneseme. Nedaleko od nás zapalují finskou svíci, do dnešního dne jsem nevěděla, jak vypadá. Obrovský kmen stromu je svisle naříznutý z několika stran, zapálí se až ve vnitřní části, ve vzniklém vydlabaném otvoru dole v kmeni.

Rychle se převlékáme, je nízký průtok a tak až po 16-17 minutách naší plavby ji už nádherně rozhořelou vyhlížíme z řeky, když nás vítá jasnou teplou barvou ohně. Tak krásný a velebný strom naposledy předává svůj život lidem. Ohřívající nám nabízejí jídlo, ale my nemůžeme jíst, pouze se krátce napijeme. Toužíme jen po teple toho nádherného stromu, jehož jiskřivě oranžový žár oslepuje, avšak bojíme se blíže přiblížit k jeho rozžhavené mohutné síle.

Asi po čtyřiceti minutách odcházíme ohřáti teplem toho umírajícího důstojného stromu, který předal svoji poslední teplou sílu dalšímu životu na zemi. Pociťuji úctu k tomu velikánovi, němému obrovi, plnému lásky. Jak jsme nedokonalí, jak málo víme o tragédiích života mimo nás.

Comments are closed.