O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. .

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v
rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam

Comments are closed.