O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. 

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam.

Deník zimní plavkyně /36/

Neděle 6.6.2021 voda 15,4°C, vzduch 24°C, průtok 66,6 m3/s, 37 minut

Krásné odpoledne, teplota Vltavy už stoupla k 15,5 °C, ale klesl i průtok vody, tedy plavu déle, 37 minut. Schyluje se k bouřce a já jsem znovu udělala chybu, že jsem si namočila vlasy před tréninkem, je mi proto větší zima a neplavu dál, než jeden kilometr. Děvčata Irena, Jana, Iva a Mojmír plavou proti proudu asi 31 minut. Ochladilo se, všichni očekávají bouřku, jemně poprchává. Nakonec po cestě zpět k šatům u Černého koně svítí sluníčko, na delší dobu nás konečně nepřestává zahřívat..

Pondělí 7.6.2021 voda 16,4°C, vzduch 26°C, průtok 65,3 m3/s, 44 minut

Ještě nejsou otevřené šatny, dávám si oblečení k nudistům i do restaurace ke Svárovi, střídavě, děkuji za ochotu pohlídat mé věci. K vodě přicházím až k večeru po rušném dni, vyčerpaná z horka v městské dopravě, jak je příjemné se zchladit, 16 stupňů je tak laskavých pro plavce. Plavu téměř k druhému molu, připadám si trochu zpohodlnělá, ve vodě jsem však 44 minut, průtok je stále nižší. Nechci se pokoušet o rekordy a plavu jen pro radost i to je třeba, nejen se hnát za výkony a dosaženými kilometry. Mám právo na tento odpočinek, nepotřebuji si nic dokazovat, chci jen, aby mi bylo konečně příjemně, zima je za námi.

Deník zimní plavkyně /35/

voda 11,1 °C, vzduch 18 °C, průtok 153 m3/s, 24 minut

Od pondělí 31. května přesahuje teplota vzduchu 18 °C, konečně léto. Jásáme všichni, co jsme prožili celou epidemii bez přístřeší, bez aut, bez šaten, vystaveni nahodilým klimatickým proměnám. My, co jsme se otužili ve ztížených podmínkách, které nově nastaly pro všechny ve společnosti.

My zimní plavci plaveme při těchto teplotách delší tratě a chodíme plavat i vícekrát v týdnu. Tento poslední květnový den jsem plavala s děvčaty Hanou, Janou, Martinou jen jeden kilometr, je poslední den května a dlouhá zima za námi. Vítr rozviřuje místy hladinu, vodní tříšť nás smáčí jemnými fontánami, jako by zima ještě nabírala poslední síly. Jakby se odcházející poryvy nechtěly vzdát, z posledních sil vodní víry letí tryskem nad hladinou.

Nové teplejší počasí dodalo všem tolik energie, že jsme se rázem rozprchly a po plavání běžely za svými povinnostmi, já na výstavu Sluneční králové. První výstavu, kterou jsem měla možnost spatřit po covidové epidemii. Máme tolik energie, radosti a síly v sobě.

Středa 2.6.2021 voda 11,6 °C, vzduch 22 °C, průtok 128 m3/s, 32 minut

Pokud ještě léto váhalo, tak dnes je to jako v těch nejkrásnějších letních měsících. Plavu s Petrem a u mostu Inteligence vidíme běžet po plavču Janu, Marcelu s našim novým plavcem Pavlem, voláme na sebe, Vltava je plná kajaků s mladými začínajícími nadšenci. Bohužel, závody, není kam uhnout, tedy plaveme u břehu, připadáme si jak na dálnici. Doufejme, že nám tito nadšenci nezakáží i plavání ve vodě, jak se to stalo v mnohých případech i sběračům borůvek v dříve přístupných lesích. A pak, že národ nesportuje, je to tak šílené, že místy se i napiji vody a jedna loď se mi jen těsně vyhýbá, je to na utopení, proto po kilometru vylézáme z vody. Ale snižování průtoku vody vede i k delšímu neplánovanému pobytu ve vodě, samovolně a pomalu dospíváme k delším tratím, přirozeně, jak je to nejlepší. Vždyť dnes se začínají koupat i malí a zkouší teplotu vody jen třeba lehkým postříkáním, smích provází naše cesty k radosti léta. Jsme odměněni za příkoří zimy, chladné zimní vody, nic nikdo nezíská zdarma, penězi nelze koupit krásu našeho sportu.

Deník zimní plavkyně /34/

voda 10,1°C, vzduch 13°C, průtok 216 m3/s, 32 minut

Zimní vody pomalu odplavují i popel lidí, které jsme milovali. Jak nám teď schází a jak mi je dobře s těmi, kteří tu jsou. Tak z mého života i s lidmi odcházejí i věci, které byly svědkem našich životů, až později už nic nezpodobňuje tváře, pohledy. Je pak těžké se i rozpomenout třeba na zelený čajník, na šaty které jsme vídali, vždyť i věci mají duši, kterou vnášejí snění do našich životů.

I Lucky to tak cítí, i když je jen pejsek. I on by se rád potkal s těmi, kteří zůstali jen v našich srdcích a myslích. A proto je tak dobře s našimi spolubojovníky, které stále vídáme a můžeme obejmout úsměvem, který zahřeje mnohdy tak zkřehlá těla, dodá sílu. Jak mám ráda ty moje mladé bojovnice, když se sejdeme u řeky, abychom zápasily s jeji proměnlivou silou a chladnou tvrdostí. To pouto se vytváří v tolika bojích na našich plaveckých cestách. Vždyť jak jsem byla v pátek zmatená, když jsme se rozcházely s M. a H.; jak jsem běhala z jednoho nástupiště tramvaje na druhé, jak mi bylo těžké se rozejít toho pátečního odpoledne, kdy již tramvaj dávno odjela. Tak jsem toužila znovu nalézt ty okamžiky pospolitosti, než nás rozdělí odpolední čas.

Teplota vody po neustálých deštích zůstává na 10°C a plavalo se tak krásně od Černého koně k Pobřežní cestě i Lucky to zvládnul a nebál se. I já se přestala o něho bát, když bravurně bez strachu přeplaval zátoku po předešlém topení, tak odvážný. Vždyť jsme tu již byly tři na jeho ochranu. Ať jsem stále mladá a silná pro mé otužilé hrdiny a kamarády, pro nekonečné poblouznění dechem vody, pro všechny milované běžce u chladnoucího těla naší řeky

A konečně se i rozvolňují protiepidemická opatření, také v neděli na výstavě Vanitas /Marnost/ v DOXU s Věruškou i zde společnost ožívá po memento mori, které pozastavilo život. Za dvacet jedna dní přijde léto a s ním se dotkne teplo a léto našich životů.

Deník zimní plavkyně /33/

voda 10,1°C, vzduch 12°C, průtok 226 m3/s, 23 minut

Voda je studenější než vzduch, ještě se nestačila po zimě ohřát a když tak jen krátkodobě. Prší se silným větrem, stále jsme ponořeni do chladu jara či podzimu? Společné plavání oddílu stále bez šaten je komplikovanější. Hledáme místa na bezpečné uložení věcí u Vltavy. Končí květen a lidé doufají v oteplení, vyšší teploty snad dají odeznít epidemii. Klademe si otázku , kdo jsme a kam jdeme; hodnoty naší existence se proměnily. Jaké jsou opory našich životů, kde jsou naši přátelé? Stereotypy vcházejí v jiné řády, vzlety myšlení a idejí jsou spoutané a připoutané našimi fyzickými kroky. Osudem lidstva je stále se proměňovat, však ještě jsme zavaleni bolestí těch, kteří odešli příliš náhle a nečekaně. Jitřní doteky slunce zahřívají, ale my ještě utíkáme zkřehlí v dešti. Krajina přírody jakoby obsáhla lidské nitro a není nad to, vracet se k naší skryté duchovní síle, fyzické zdatnosti a především k prostotě života. To nejcennější si neseme v sobě; to kdo jsi, kým jsi se stal a kam jdeš bez ohledu na společenskou změnu, bez ohledu na volání davů.

Plavu jen kilometr, ostatní si troufají na dva i více, v dešti a silném větru, rosteme cíly druhých, stále se učíme v pokoře před silami přírody a vzory našich druhů.

Deník zimní plavkyně /32/

voda 10,7°C, vzduch 17°C, průtok 247 m3/s, 28 minut

Odtrženost od přírody zbavuje člověka postupně intuice a hlubšího vnímání dotyku dalších životů, ať jsou to zvířecí organizmy nebo lidské bytosti. Žijeme stále více odloučeni od ostatních živých tvorů, že si neuvědomujeme strach, který prožívají. Tento chlad prostupuje a narušuje niternost blízkosti a brání prohloubenému prožívání. Jsme tak více vydáváni hloubce chladu vztahů. Stále jsou přede mnou vyčítavé, tiché oči zvířecích společníků, které opouštím. Propast samoty uléhající do bezvědomí strachu. Odloučení prostupuje lidský život i ve vodě, chlad vody nás vydává osamění vesmíru; teprve v těchto momentech plavec intenzivněji vnímá samým životem danou osamělost. Voda svoji živelnou silou uchopí plavce ve své mohutnosti, činíc ho bezmocným, zvýrazňujíc znatelněji křehkost života, opuštěnost života jedince v kosmu. Tento jakýsi hlubinný prožitek je pravdivou, opravdovou podstatou vnímání života a zbavuje člověka balastu nánosů civilizace, tak jak je prožívá v denní realitě. Proto to znovuzrození sil po plavbě ve studené vodě, jež nás navrací k podstatě života ve vesmíru s jeho samotou ale i nekonečným smutkem existence. Vystavení těmto podmínkám z nás činí znovuzrozené, citově hlubší bytosti. Je to kontakt s nekonečností, relativitou existence, jež může být v okamžiku zničená. To Charón nás vyvezl na druhý břeh, je to prožitek konečnosti, vyšší vize vnímání života, která nás sbližuje s nejvyšším poznáním a vědomím prožitku života v jeho plnosti. Teď v květnu je však voda stále teplejší a pocity, které naléhají na člověka v zimní vodě jsou mnohem mírnější ve stále teplejším vzduchu a vodě. Nebolí ani tolik ruce ve vodě kolem 11 stupňů. Jarní průtok se drží na vyšších hodnotách a tak plaveme kratší dobu, protože proti proudu plavat je velmi obtížné a odpor vody zvládají jen ti nejsilnější, mezi něž nepatřím. Příroda je velmi spravedlivá a na místě kde přidává schopnosti, jinde ubírá, tak buďme spokojeni s dary, které nám rozdává. Mučící nespokojenost však vede k vyšším výkonům a překonávání sil. Plavu k od Černého koně k Pobřežní cestě a jsem upokojená, pokud vycházím z vody zdravá, osvěžená s větší energií, překonávat překážky dne.

Pro ten pocit euforie se život vrhá pravidelně do chladných vod tichého, utajeného vesmíru, nekonečné bouřlivé síly vln v zapomnění, odmlce času. I labutě z poloostrova vyvedly svého malého potomka, jak něžně ho opatrují, s jakou láskou vnímají jeho první nemotorné pohyby, jak příkladní jsou pro lidské rodiče. Ale je třeba opatrnosti, tito krásní ptáci velmi bedlivě sledují řeku a možná nebezpečí pro nový život.

an old fountain pen on a manuscript

Deník zimní plavkyně /31/

voda 11,1°C, vzduch 13°C, průtok 302 m3/s, 37 minut

Ten den chyběli všichni plavci, nikde nikdo. Jela jsem až do Braníku, procházela kolem Vltavy, stále přetrvává vysoká hladina řeky. Voda jen pomalu opadává, déšť s přestávkami plní koryto řeky. Šatny jsou ještě pro plavce uzavřené, avšak situace se zlepšuje pro celou zemi, uvolňují se opatření vzhledem k ustupující nákaze, jen my plavci stále bloudíme bez střechy nad hlavou. Necháváme si oblečení s osobními věcmi náhodně u laskavých lidí, kteří nás od vidění znají a sledují naše tréninky v létě i v zimě.

Hladina řeky nebyla v ten den bouřlivá i přes vysoký stav vody. Odvážila jsem se tedy až k Pobřežní cestě, vodní plocha byla jen jemně zvlněná. Ten den nebyli žádní plavci ve Vltavě i majitelé pejsků, procházející a odpočívající lidé chyběli. Jen dvě postavy jsem zahlédla a to až v momentě, kdy jsem připlavávala k Pobřežní cestě. Nebyl problém přeplavat zátoku, ale snažila jsem se plavat blíže k pravému břehu z obav, aby mě nestrhl proud dále k Barrandovskému mostu. Už jsem téměř doplavávala, ale nikde jsem neviděla Luckyho, vždy plave za mnou, nenechá mě plavat samotnou přes zátoku, kde končí břeh s pevnou půdou a pokračuje jen vodní předěl mezi Braníkem a parkem u Pobřežní cesty. Občas se otočím a sleduji i jeho plavbu, bývá mnohem rychlejší než já. Už jsem byla téměř u protějšího břehu, když jsem zahlédla jen cosi mokrého, jakoby velkou myš nebo hadr nasátý vodou. To něco leželo na hladině poblíž branek na vodní pólo v zátoce, kterou jsem přeplavávala. Vylezla jsem z vody, avšak Lucky neplaval ke mně, to bezvládné, mokré na hladině byl můj pejsek. Neštěkal, jen mlčenlivě a pokorně očekával svůj konec. Nesnažil se bojovat, byl klidný, smířený. Ten tvoreček jak tam tak ležel na hladině mi důvěřoval a očekával moji pomoc, věděl, že jsem silnější. Vždyť to bylo v našich životech již tolikrát. Na břehu stáli v té chvíli dva lidé, jako zázrakem se tu objevili, ač jsem celou plavbu nikoho nespatřila. Mladá žena s holčičkou a starší muž mě vyhlíželi z protějšího břehu a volali, že je třeba pejska vylovit z vody a vyprostit ze sevření. Ležel totiž v objetí bóje, kterou jsem předtím nepostřehla, vidím bohužel špatně na dálku. Říkali, jste otužilkyně, doplavte zpátky k němu, zvedněte lano s bójemi, dokážete to. Já ale jen bezmocně křičela na projíždějící loď… pes, …pes, …můj pes a gestikulovala směrem k Luckymu, který se vznášel na hladině, bezmocně upnutý v sevření. Dívka na lodi však nechtěla veslem vyprostit moje zvířátko, prý by se ocitla v nebezpečí a loď by se převrhla, když se pokusí o záchranu.

Nezbývalo mi nic jiného, než vstoupit do vody a plavat zpátky k Luckymu, k jeho bezvládnému tělíčku a vyprostit ho. Nevěděla jsem, zda-li ještě žije, tolik jsem se bála, věděla jsem, že podobná záchrana vede k utonutí obou, zachraňujícího i topícího se. Navíc jsem nevěděla, jak se pejsek zachová v boji o přežití. Nemohla jsem tam ale ponechat mého statečného ochránce a kamaráda v boji, který mne tolikrát chránil, ač sám nastavoval život, jak zbabělá bych byla, pokud bych mu nešla na pomoc ve chvíli ohrožení jeho života, to si ale nikdo v těch vteřinách neuvědomuje. Vidět umírat jakéhokoliv živého tvora je tak strašlivé, že musíte bojovat o jeho život, i kdyby jste nemohli a třeba i ztratit veškerý pud sebezáchovy.

Byla jsem jako omámená, vůbec nevím co se pak dělo, milosrdný velký stres zbavuje paměti. Necítila jsem ani teplotu vody, která se mi zdála teplá i při 11 stupních po plavbě od Černého koně.. Avšak kdyby nebylo těch dvou dobrých lidí, kteří mi poradili a zpočátku sledovali můj zápas o záchranu ze břehu a později odešli, neměli asi sílu pozorovat můj boj. Bez nich však nevím, jak bych to dokázala, dodali mi tolik odvahy svými radami. Doplavala jsem tedy k bóji a manipulovala provazem, až se Lucky vyprostil a uvolnilo se sevření. Měl celou dobu hlavičku s čeníškem nad hladinou, tak pak lehce vyklouzl a doplaval se mnou ke břehu. Jaký šok jsme prožili, tak šťastní jsme byli, což není třeba dodávat, když jsme svorně pak plavali vedle sebe.. Měla jsem i strach z prochladnutí Luckyho, voda byla na chundelatého pejska studená a může být při této teplotě i pro zvíře smrtelná. Lucky je však otužilý, plave se mnou celá léta v zimní vodě. Po cestě zpátky k Černému koni jsem potkala tu hodnou paní s holčičkou, která na mě volala ze břehu a radila, jak provést záchranu. Pohladila jsem ji a poděkovala. Všichni odešli již dříve, nechtěli asi vidět nejhorší. Až teprve u Černého koně se objevil další plavec z našeho oddílu P. a V. z PKO, nechápali mě, nerozuměli mi. Mezní zkušenost je nepřenositelná, znovu jsme se s Luckym narodili.

Deník zimní plavkyně /30/

voda 11,6°C, vzduch 15°C, 21 minut plavání při kulminující Vltavě

Stále prší, hladina Vltavy stoupla na první povodňový stupeň, 550m3/s. Plavat v těchto okamžicích byl pro mne takový zážitek, že jsem nemohla psát hned týž den. Kdo by se domníval, že řeka bouřila plná neklidu, byl by zklamán. A to bylo i pro nás dobře, mnohdy divoký čas řeky s jarními protivlnami se naopak zdál plný poklidu. Ale přesto a ze strachu z vysokého průtoku, že nezvládnu trénink, jsem telefonovala našemu předsedovi Vladimírovi a ten vypočítal pohyb vody na 3 km/h, když ho přirovnal k pohybu chodce.

Všechno bylo ten den příliš krásné, proměněné časem blížícího se léta. Rozkvétaly šeříky, které byly do teď jen plné pučících poupat. Toho dne nikdo neplaval, řeka měla širokou rozevřenou náruč jen pro nás, dva plavce. Podmračený čas ledových mužů osvitl sluncem, což se stávalo poslední dobou jen zřídka.

Řeka se mírně zachvívala, avšak na povrchu bylo zřetelně přece jen možné zahlédnout vyšší sílu proplouvajících vln. Chlácholivá jemnost vlnění nás nesla pak tiše a rychle, objímajíc jako nikdy svým šepotem. Keře a stromy stály ve vodě, předpověď počasí odrazovala pády větví kolem řeky. Plavali jsme tedy jen v jedné třetině, místy v polovině řeky, abychom se vyhnuli možným polomům. Překonávali jsme strach, ale plavalo se tak dobře, ve vodě teplé přes 11°C, která se zdála ještě mnohem teplejší. Cesta řekou začala od pláže Černého koně a pak blíže ke břehu za Braníkem v obavách, aby nás nestrhl proud, který hovořil tak nevinně, že jsme se pustili i přes zátoku k Pobřežní cestě, Lucky se také nebál a plaval za námi. Měla jsem o něho strach, ohlížela jsem se, ale on byl jako vždy nejrychlejší, plný energie. Nyní i roky předtím bravurně přeplaval zátoku, když nemohl dále běžet za námi po břehu. Nebyl ani problém dostat se z vody, i když všechny schody u Vltavy byly zaplavené až po horní stupeň, i tak jsme mohli z vody vylézat bez obtíží kdekoliv. Okouzlení jarem a řekou bylo tak silné, že jsem nemohla vzpomenout na stejný čas plavání našich La Manche s Vláďou, jak jsem říkala asi 1,5 km dlouhé plavbě od Černého koně do těchto míst. Hebkost, svěžest travin se propojovala s vůněmi počínajícího jara. Ale i v létě tato místa provlhlých cest blízko řeky byla tak opojná, zvláštně vonící, jak nikde jinde. Jen tato cesta po plavání s během k Černému koni jiskřila jako každý rok mocnými výdechy tepla s povlhlou půdou. To promísení naplňovalo závratí jen tady v místech stínů dál od řeky, kde nic se nevyrovná štěstí pokořitele řeky, kdy vás živel vydá živé, plné sil, v uchvácení mžiku, vteřiny života. Čím by byla Praha bez své řeky, která oživuje, plyne s mohutností poklidu ve svých loktech, ramenou. Život řeky zrcadlí růst, zrání miliónů, jsme jen kamínkem v tom pohrávajícím si toku života.

My co doplaveme, voláme na sebe, všichni si tu tykáme. Pan Saudek, pan Ponert, Saša. Voláme na všechny, co nás vyhlíželi z břehu, my všichni okouzlení milenci řeky.

Deník zimní plavkyně /29/

voda 14,3°C, vzduch 14°C, 39 minut plavání

Prší na Cholupice, řeku; jakoby pláč rozvlnil Vltavu. Je tu zase náš oddíl u bývalé klubovny. Jak se ubránit vzpomínkám na cesty mezi ostružinami, mirabelkami, co jsme trhávali plni laskavosti léta. Snad končí i epidemie a my tu stojíme ve vzpomínkách na prožitou zimu. Naše cesty se rozcházejí, bezbranní budeme poznovu vydáni řekám, jejim chladným loktům, kdy a kde? Je za námi tolik prohraných i vyhraných bitev, smutku, radosti. Naše sny vtékají řekami do moří, ruce plavců se tak dotýkají všech a proto máme po celém světě své přátele a bratry, je zde i popel těch, kteří procházeli našimi životy.

Ale sem se budeme navždy vracet, třeba jen ve vzpomínkách. Tady jsme se narodili, my zimní plavci a slavili čas řeky. Upoutaní během života i k jiným místům a dalším řekám. Zde jsme nalezli odvahu a přátelství v mraze, dešti, sněhu. Je tu dnes i Vláďa a znovu po čase plaveme La Manche, asi 1,5 km dlouhou trať. Já však končím před druhým molem a zase v dešti zpátky jako pomalejší k Černému koni. I.,J.,P., plavou proti proudu, jsou tu i plavci z dalšího oddílu PKO I. a M. a i když prší, je to teplý májový déšť, co je to na nás po přečkané zimě bez přístřeší na břehu Vltavy. Už jsme i přestali bojovat o naší bývalou klubovnu a šatnu, po nás sem přišli jiní s novými plány jak vydělávat peníze v místech, která patřila jen nám a našemu sportu. Vydaní všanc rozmarům počasí, bez střechy, kolik věrných nás tu zbylo. Kde a kdy se zase sejdeme my přátelé zimní vody, však epidemie dovedla mezi nás další bojovníky.

Deník zimní plavkyně /28/

voda 13,1°C, vzduch 28°C, 35 minut plavání

Začalo nádherné letní počasí, zimní plavci polehávají v trávě a dívají se s pocitem vnitřního uspokojení na rojící se čas u řeky; vědí tolik o své milované vodě po odvedené zimní práci a přihlíží jen s úsměvem.

Jako se po časném probuzení díváte na ospalce, kteří teprve teď procitli a počali s činností, kterou jste vy dávno vykonali. U Vltavy již přestal hořet oheň, jen občas ho zapálí několik plavců, kteří jsou v počátcích otužování a potřebují po delší trati se ve vodě zahřát. Delší trať přináší i prochladnutí srovnatelné s pobytem v zimní vodě.

Tak už plavu svoji kilometrovou trať a mohla bych i více a dál, ale starosti, které mě sužují to nedovolí a šetřím se, 36 minut není tak dlouho, abych se mohla pyšnit výkonem. Ruce však již tolik nezebou a vzduch je teplejší než sálání tepla v zimě u topení v naší ještě uzamčené šatně, neotevřené po epidemii. Tak si doklady a osobní věci znovu rovnáme do bójek a další nutné potřeby nosíme k dekám známých kamarádů. Všichni slaví teplé dny u Vltavy a ve vodě jsou i malé děti, které zkouší plavat, ale samozřejmě rychle vylézají. Otužování se stalo módním sportem, který urychlila epidemie, tak nebude i přijímání sportovců do otužileckých oddílů tak těžké jako v minulosti. I můj Lucky se již koupe a plave, aby si osvěžil horký kožíšek. Psychika je u zimního plavání podstatná, mnoho sportovců k překonání vysokých výkonů vědomě přehlíží chlad a nastaví myšlení k vyšší teplotě vnímání. Co já však prožívám celý den, odpoledne zjišťuji, že jako učitelka po celoživotní práci v Praze nemám nárok na žádné bydlení. Společnost vysaje z mladého člověka veškerou energii, aby ho pak odhodila jako vysušený hadr, nepotřebného. A nezáleží na ničem, že jste třeba šla do většího města za prací, abyste uživila jako žena rodinu, z místa, kde práce nebyla a i nalezla naplnění svého života třeba i v tvůrčí askezi. Jak je nebezpečné plnit si sny o duchovním růstu ve společnosti zaměřené jen na zisk, tam je jakákoliv ideje nepřípustně zakázaná. Avšak jak dožívají lidé bez vnitřních pnutí výše; jako zubožení, nepotřební. Je nutné se vydat všanc idejím, i když nám není společnost nakloněná, vždy, nebát se vichrů slz a pádů, tam kde je síla myšlení jedince.

Deník zimní plavkyně /27/

voda 10,5°C, vzduch 14°C, 35 minut plavání

Snad je komické, psát Deník zimní plavkyně v čase počínajících letních teplot, ale zimní plavci si v létě prodlužují čas plavání, já se konečně dostávám na kilometrovou trať a dále, v závislosti na výši průtoku řeky. Není to asi tak vysoký výkon, jsou plavci starší a lepší. V zimě měli mnozí i více možností, než já, která se převlékala v nepřízni počasí a navíc je to i v psychickém nastavení, které mi brání být více uvolněná a bez existenčních starostí. Je to i zvýšená citlivost a neschopnost prožívat bez niterných vzrušení vyšší výkony, navíc i samota plavce bez podpory, která je u citlivých jedinců podstatná. Každá slabost je však vyvažována i silou v jiných aspektech života. U mne je to boj nezávislého jedince se společností, protože vnitřní svoboda je prvotní u tvůrčí osobnosti. Teď při hledání dalšího bydlení jsem si uvědomila, jak společnost neustále ohlupuje a láká sliby, proklamujícími utilitárnost svých postojů, jen v zájmu co nejlevnějších, nejefektivnějších možnosti, pro přežití celku. Avšak tvůrce má na mysli jiné obsáhnutí života, je veden krásou vyjádření a ztvárněním idejí, což bude vždy v rozporu s kolektivní, brutální snahou po jeho ovládnutí. Hledání bydlení v dnešní Praze znamená průchod mezi sociálními strukturami a pohled na dění z jiného úhlu pohledu, mnohdy skrytého běžnému rytmu života v denní honbě za uchvácením. Srovnáváte místa ve kterých žijete s novým prostředím, které vás nově pohlcuje a utváří i rysy povahy svých obyvatel. Uvědomila jsem si, že jsem prožívala svůj život na místech energetické výbušnosti, plných vzruchu, v epicentrech energie. A místa, kam nově přicházím jsou tak poklidná, bez procházejících lidí, vilové čtvrti nesené vzduchem bez šelestění, bez výkřiku. Jakýsi útlum vzpomínek, nostalgická vzpomenutí v bezhlesí. A jak vmísit svůj život do tohoto poklidu, když teď žiji sice v Praze, ale téměř na vesnici, také v izolaci, ale sní tu vzduch v jiném rozechvění a keře obsypané květy teď v květnu objímají odlišné písně ptáků za svěžích rán. Tak hledám nové bydlení, které by se promísilo i s moji duší.

Tato moje od přírody daná citlivost je příliš jemná pro tak tvrdý, ale i krásný sport jakým je zimní plavání. Je vůbec prapodivné, že člověk tak křehce nastavený vstupuje do toků mrazivých proudění v roce, stále křehčích znění, tak jak je povaha věkem nalézá. Teď si uvědomuji, jak jsem málo v životě cestovala, buď mi chyběly peníze, které jsem vkládala do svých knih a nebo denní starosti a péče o blízké mi stála v cestě. Asi bych ve větší míře mohla pochopit ozvěny životů na této planetě. Ale k hlubině nitra a jeho pochopení, není třeba se oddat přes neustálou změnu místa. Nedávno jsem se dočetla, že generace mých současníků došla jen k neustálému užívání, hromadění požitků, což je sen mých současníků, spojený s nadbytkem. Kam kráčí ti nepřemýšlející lidé? Velcí duchové minulosti prozřeli a spatřili celek, aniž stále proměňovali místa svých životů. Skutečnému umělci je znalost světa vrozena a nepotřebuji k jejímu zpodobnění více empirie, jak říká Goethe. Na pár metrech světa, je možné vidět celý svět a kráčet k nalezení místa harmonie.