O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. 

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam.

Deník zimní plavkyně /29/

voda 14,3°C, vzduch 14°C, 39 minut plavání

Prší na Cholupice, řeku; jakoby pláč rozvlnil Vltavu. Je tu zase náš oddíl u bývalé klubovny. Jak se ubránit vzpomínkám na cesty mezi ostružinami, mirabelkami, co jsme trhávali plni laskavosti léta. Snad končí i epidemie a my tu stojíme ve vzpomínkách na prožitou zimu. Naše cesty se rozcházejí, bezbranní budeme poznovu vydáni řekám, jejim chladným loktům, kdy a kde? Je za námi tolik prohraných i vyhraných bitev, smutku, radosti. Naše sny vtékají řekami do moří, ruce plavců se tak dotýkají všech a proto máme po celém světě své přátele a bratry, je zde i popel těch, kteří procházeli našimi životy.

Ale sem se budeme navždy vracet, třeba jen ve vzpomínkách. Tady jsme se narodili, my zimní plavci a slavili čas řeky. Upoutaní během života i k jiným místům a dalším řekám. Zde jsme nalezli odvahu a přátelství v mraze, dešti, sněhu. Je tu dnes i Vláďa a znovu po čase plaveme La Manche, asi 1,5 km dlouhou trať. Já však končím před druhým molem a zase v dešti zpátky jako pomalejší k Černému koni. I.,J.,P., plavou proti proudu, jsou tu i plavci z dalšího oddílu PKO I. a M. a i když prší, je to teplý májový déšť, co je to na nás po přečkané zimě bez přístřeší na břehu Vltavy. Už jsme i přestali bojovat o naší bývalou klubovnu a šatnu, po nás sem přišli jiní s novými plány jak vydělávat peníze v místech, která patřila jen nám a našemu sportu. Vydaní všanc rozmarům počasí, bez střechy, kolik věrných nás tu zbylo. Kde a kdy se zase sejdeme my přátelé zimní vody, však epidemie dovedla mezi nás další bojovníky.

Deník zimní plavkyně /28/

voda 13,1°C, vzduch 28°C, 35 minut plavání

Začalo nádherné letní počasí, zimní plavci polehávají v trávě a dívají se s pocitem vnitřního uspokojení na rojící se čas u řeky; vědí tolik o své milované vodě po odvedené zimní práci a přihlíží jen s úsměvem.

Jako se po časném probuzení díváte na ospalce, kteří teprve teď procitli a počali s činností, kterou jste vy dávno vykonali. U Vltavy již přestal hořet oheň, jen občas ho zapálí několik plavců, kteří jsou v počátcích otužování a potřebují po delší trati se ve vodě zahřát. Delší trať přináší i prochladnutí srovnatelné s pobytem v zimní vodě.

Tak už plavu svoji kilometrovou trať a mohla bych i více a dál, ale starosti, které mě sužují to nedovolí a šetřím se, 36 minut není tak dlouho, abych se mohla pyšnit výkonem. Ruce však již tolik nezebou a vzduch je teplejší než sálání tepla v zimě u topení v naší ještě uzamčené šatně, neotevřené po epidemii. Tak si doklady a osobní věci znovu rovnáme do bójek a další nutné potřeby nosíme k dekám známých kamarádů. Všichni slaví teplé dny u Vltavy a ve vodě jsou i malé děti, které zkouší plavat, ale samozřejmě rychle vylézají. Otužování se stalo módním sportem, který urychlila epidemie, tak nebude i přijímání sportovců do otužileckých oddílů tak těžké jako v minulosti. I můj Lucky se již koupe a plave, aby si osvěžil horký kožíšek. Psychika je u zimního plavání podstatná, mnoho sportovců k překonání vysokých výkonů vědomě přehlíží chlad a nastaví myšlení k vyšší teplotě vnímání. Co já však prožívám celý den, odpoledne zjišťuji, že jako učitelka po celoživotní práci v Praze nemám nárok na žádné bydlení. Společnost vysaje z mladého člověka veškerou energii, aby ho pak odhodila jako vysušený hadr, nepotřebného. A nezáleží na ničem, že jste třeba šla do většího města za prací, abyste uživila jako žena rodinu, z místa, kde práce nebyla a i nalezla naplnění svého života třeba i v tvůrčí askezi. Jak je nebezpečné plnit si sny o duchovním růstu ve společnosti zaměřené jen na zisk, tam je jakákoliv ideje nepřípustně zakázaná. Avšak jak dožívají lidé bez vnitřních pnutí výše; jako zubožení, nepotřební. Je nutné se vydat všanc idejím, i když nám není společnost nakloněná, vždy, nebát se vichrů slz a pádů, tam kde je síla myšlení jedince.

Deník zimní plavkyně /27/

voda 10,5°C, vzduch 14°C, 35 minut plavání

Snad je komické, psát Deník zimní plavkyně v čase počínajících letních teplot, ale zimní plavci si v létě prodlužují čas plavání, já se konečně dostávám na kilometrovou trať a dále, v závislosti na výši průtoku řeky. Není to asi tak vysoký výkon, jsou plavci starší a lepší. V zimě měli mnozí i více možností, než já, která se převlékala v nepřízni počasí a navíc je to i v psychickém nastavení, které mi brání být více uvolněná a bez existenčních starostí. Je to i zvýšená citlivost a neschopnost prožívat bez niterných vzrušení vyšší výkony, navíc i samota plavce bez podpory, která je u citlivých jedinců podstatná. Každá slabost je však vyvažována i silou v jiných aspektech života. U mne je to boj nezávislého jedince se společností, protože vnitřní svoboda je prvotní u tvůrčí osobnosti. Teď při hledání dalšího bydlení jsem si uvědomila, jak společnost neustále ohlupuje a láká sliby, proklamujícími utilitárnost svých postojů, jen v zájmu co nejlevnějších, nejefektivnějších možnosti, pro přežití celku. Avšak tvůrce má na mysli jiné obsáhnutí života, je veden krásou vyjádření a ztvárněním idejí, což bude vždy v rozporu s kolektivní, brutální snahou po jeho ovládnutí. Hledání bydlení v dnešní Praze znamená průchod mezi sociálními strukturami a pohled na dění z jiného úhlu pohledu, mnohdy skrytého běžnému rytmu života v denní honbě za uchvácením. Srovnáváte místa ve kterých žijete s novým prostředím, které vás nově pohlcuje a utváří i rysy povahy svých obyvatel. Uvědomila jsem si, že jsem prožívala svůj život na místech energetické výbušnosti, plných vzruchu, v epicentrech energie. A místa, kam nově přicházím jsou tak poklidná, bez procházejících lidí, vilové čtvrti nesené vzduchem bez šelestění, bez výkřiku. Jakýsi útlum vzpomínek, nostalgická vzpomenutí v bezhlesí. A jak vmísit svůj život do tohoto poklidu, když teď žiji sice v Praze, ale téměř na vesnici, také v izolaci, ale sní tu vzduch v jiném rozechvění a keře obsypané květy teď v květnu objímají odlišné písně ptáků za svěžích rán. Tak hledám nové bydlení, které by se promísilo i s moji duší.

Tato moje od přírody daná citlivost je příliš jemná pro tak tvrdý, ale i krásný sport jakým je zimní plavání. Je vůbec prapodivné, že člověk tak křehce nastavený vstupuje do toků mrazivých proudění v roce, stále křehčích znění, tak jak je povaha věkem nalézá. Teď si uvědomuji, jak jsem málo v životě cestovala, buď mi chyběly peníze, které jsem vkládala do svých knih a nebo denní starosti a péče o blízké mi stála v cestě. Asi bych ve větší míře mohla pochopit ozvěny životů na této planetě. Ale k hlubině nitra a jeho pochopení, není třeba se oddat přes neustálou změnu místa. Nedávno jsem se dočetla, že generace mých současníků došla jen k neustálému užívání, hromadění požitků, což je sen mých současníků, spojený s nadbytkem. Kam kráčí ti nepřemýšlející lidé? Velcí duchové minulosti prozřeli a spatřili celek, aniž stále proměňovali místa svých životů. Skutečnému umělci je znalost světa vrozena a nepotřebuji k jejímu zpodobnění více empirie, jak říká Goethe. Na pár metrech světa, je možné vidět celý svět a kráčet k nalezení místa harmonie.

I. / 1.

Svítání. V dálce dosud spící krajina a město. Volný prostor,
jen muž klopýtající k slunci. Člověk, který zde běží, je pro
sebe tak trochu sochař a pro ostatní jen blázen. Člověk a
slunce zásvit.

Duch přírody:
Slyším kroků zvuk,
Kdo běží ke mně věčností,
v extázi ruce vztahuje …?
(pauza …)
Kdo jsi člověče, ty trpící?
Farao B.:
(zemdleně, zoufale) Já Farao; říkají blázen …,
což je má bída.
V rozporech žijící, v žalech svých skutků zoufající
jen tvorem z nepatrných cítím se být.
V touze dobro činit, zlo konám.
Co mohu? Všechno i nic.
Tou mizérií mé nitro ochořelé,
kam pnout se chce, přesto ví,
8/9
jak najít cestu má k harmonii věčné,
když zlo kolikrát páchat nucen jsem,
aby k dobru zrálo a skutek velký obrací se v nic
někdy i v opak svůj.
Duch přírody:
Ty zoufalým, poníženým cítíš se být;
ty vládce?
Farao B.:
Od dětství má výchova, způsob myšlení
pokyny vedeny byly.
Já nesměl, jak přál bych si žít, milovat.
Udělat něco jinak než oni chtěli,
bylo by osudné.
Mé stráze způsobili, když duši mi otročili.
Duch přírody:
Duši Faraóna, duši dítěte,
toho, který měl být velkým?
Farao B.:
Co je mé dětství, můj život?
Jen trýzeň samoty strašná.
Co viděly mé oči bolavé?
Jak jedni ženou se, aniž ví kam,
dobový vkus, móda, později zvyk směr jim udávaly,
vášně i rozum směřujíce tam, kam ostatní.
O osobnost se nechali oloupit levně,
aby pak jak trosky vláčeli duše zbídačené,
přesné rozměry citů na odiv stavějíce.
I rozum v opratě průměrnosti spřáhli
a do té káry naložit mé dětství chtěli.
Cit neznala má doba a když tak okleštěný,
jen takový, který se nosí.
Tu dobu ušili na míru generaci.
(pauza)
Co však s člověkem příliš senzitivním,
než oni chtěli?
Co s rozměry osobnosti, kterou nelze zastřihnout?
Co s rozměry nadměrnými?
Duch přírody:
To byla tvá samota Faraóne?
Farao B.:
Samota toho, který podřídit se nechce
dobové míře nevkusu.
Samota zoufalce, jenž křičet chce,
když společnost mlčí.
10/11

Má přírodní duše volala po volnosti řek a lesů,
z kterých ji vyhnali,
po čisté průzračnosti pramenů, které ji otrávili,
po svobodném vlání luk, které ji vzali.
Tu duši uhájit si, mé bylo krédo,
mé znamení.
Duch přírody:
Rozejít se se všemi, než zabít lidství v sobě?
Farao B.:
To byla má samota Blázna;
Volal jsem po vzduchu, po světle,
Vždyť která z rostlin může růst ve tmě.
Již v rodině začal ten odpor k mému bláznovství,
i lásku mi brali,
aby mě donutili žít, jak jsem nechtěl ….
(pauza)
… již mezi sobě rovnými, jsem vyděděným byl,
ti dříve než mohli začít chápat, již nevnímali,
co dali by za úsměv nadřazených,
tak toužili soutěžit o přízeň silnějších.
Do samoty nitra se hroutila má duše,
o spojenectví lásky, porozumění oloupena.
Konvenčnost, návyky většiny jak břečtan ovíjely
ducha svobodného.
Duch přírody:
Lišit se ve společnosti,
kde předem je vše určené a místo má
je zlé, tam role blázna bývá dobrodiním.
Proč ale Farao říkají ti?
Farao B.:
Jen hanlivě, posměšně Farao Blázen,
snad protože k vysokému postavení
již rodem jsem byl předurčen,
kdyby nabylo mé duše, zoufalé,
já mohl někým jak Farao vskutku být.
Konvence doby by jen vavřínem ověnčila
můj původ vysoký.
Na piedestalu stojí všichni mně rodem hodní,
já mohl mít všechno, čím doba zdobí své hrdiny,
jen kdybych chtěl, jen se podřídit,
zaprodat lidství jen, osobnost nechat si zotročit,
jen to málo bylo třeba, abych na pomníku doby stál.
Duch přírody:
A pověst blázna šla stále s tebou?
1

Deník zimní plavkyně /26/

voda 11°C, vzduch 13°C, 29 minut plavání

Téměř jsem se zbavila problému s kůží; to množství léků, které jsem obdržela, jsem z velké části nepoužila, stačil týden a jedno vynechané plavání, které teď rychle doženu a nahradím. Léčím se celý život sama, moje intuice mě vede k životu, co nejvíce propojenému s přírodou a její laskavou dlaní. Plavání dává rytmus mým dnům; stabilitu, kterou jsem kdysi ztratila v dětství. Byl to především stres, který mi ublížil i celá společnost je se mnou promořená duševní deprivací. Ale přece jen se dostávám do problémů i vlastní psychickou nerovnováhou, která mi ubírá sílu a byla v počátku kdysi ovlivněna výchovou. Bohužel i vedením kdysi, což destabilizovalo moji psychiku a následně povahu. Celá naše generace je takto narušená, aniž si to mnozí uvědomují. I ti nepodvolení jako já, kteří se vzpíraly státem určené doktríně, stojí dnes nazí před obrazem vlastní psychické nestability, která pozvolna narůstá v průběhu života s přibývajícími otřesy a ranami, danými hořkostí životních střetů.

A teď po postupném uvolnění protiepidemických opatření se poznovu probouzíme i do dění života společnosti, která zůstala umrtvená. Začínám učit, což mi na jedné straně ubírá čas, ale zároveň navrací i vnitřní procitnutí k obejmutí mého nitra. Zapomínám jazyky, které učím, nemám sílu otevřít knihy, které jsem kdysi tolik milovala, moje literární lásky trpí kdesi zastrčené v krabicích. Stydím se před sebou, že tak málo čtu, a to můj vývoj by měl být příkladný.

I když jsem si pravděpodobně na několikrát natáhla šlachu na levé noze běhám, avšak neopatrný krok stačí, abych téměř přeléčenou nohu znovu uvedla do stavu před zraněním. Ale jde to i s obtížemi, snažím se být i přesto stále v pohybu. A jakoby tyto problémy nestačily, zapomínám u Vltavy plavky, snad i v obchodě bankomatní kartu, ale všechno se dá rychle vyřešit. Problémy narůstají před soudním jednáním kvůli bydlení v Praze, nemohu ani doprovodit kamarády kolem Káčáku, na asi sedmnácti kilometrové pouti, která se pořádá každý rok s Jakubem Zahradníkem, organizátorem a hlavně s umělecky cítícími druhy v boji, malíři, fotografy, básníky. Ale přece jen si neodpustím každoroční prvomájovou cestu na Petřín, jen k soše K. H. Máchy, jak kdysi s přítelem. A pak dál na Nebozízek k Magické jeskyni malíře Reóna, který mě mnohokrát zval na návštěvu, která se bohužel neuskutečnila, kvůli mému již čtyřletému utonutí v následném cholupickém vyhnanství.

Ve středu plavu, po nucené jedné vynechané přestávce v tréninku, ve větru, který naštěstí uléhá do proudu řeky a není tak nepříjemný jako protivítr. Všechno se kácí i termosky s čajem letí ve vichru do vody, je možné, že mi takto uplavala i platební karta, o které jsem se domnívala, že zůstala v obchodě. Těžko říct, uplavu ten den přes 800 metrů, ale jsou zde mnohem lepší, třeba I.K. je ve vodě 55 minut, tak je úžasná plavkyně. Avšak já si po plavání povídám s nádhernými lidmi, které jsem zde poznala, přáteli s tak svodomyslnou duší, že mi dodají sílu, energii do dalších dní před stěhováním. Povídáme si o problémech, které jsem si již vyřešila ve svých dvou prvních knihách před třiceti lety a neodpustím si malou ukázku. Vnitřní boj jedince ke svobodě a k nalezení individuality v mé první hře…

Deník zimní plavkyně /25/

voda 10,9°C, vzduch 18°C, 31 minut plavání

Na Bulovce

Člověk si uvědomuje, jaký je to zázrak, že žije a už ten pohled kolem léčí. Potkáváte tu statečné starší lidi o berlích. Mladé, poškozené způsobem života, snad drogami? A jsem zase tady, kde umíral můj přítel před třemi lety a já dnes také se stejnými problémy, jako tehdy on. Už chápu tu jeho slabost před smrtí, kdy neměl sílu k životu, postarat se o základní činnosti, úkony k přežití. Nechtěl ani nikoho obtěžovat se svými problémy, smířen, rezignoval. Ale já jsem do poslední chvíle bojovala za jeho život, i když druzí ho předurčili k smrti, dlouho před tím, než nastala. Pokud to dnes zvládnu a bude mi to dovoleno, půjdu plavat, život je hořký i sladký, všechno je krásná tepající bolest.

Nakonc se dozvídám, že mám v těle mykózu, která není vůbec nebezpečná a prožije ji téměř každý jednou v životě. Předchozí odborník prý určil diagnózu chybně. Snad jsem se nakazila ve vodě nebo mi neprospěly ztížené podmínky u Vltavy, mnohdy převlékání v bahně, v dešti, v tajícím sněhu, bez možnosti někde prežít ty chvíle v suchu. Někteří další tak využívají auta, pokud šatny chybí. Tvrdé podmínky jsou zkouškou životní odolnolnosti a každý zimní plavec je osobnost.

Teď už vím, proč mě poslední dobou nebaví plavat delší tratě, onemocněla jsem, ale přesto denně běhám a dvakrát v týdnu plavu. Nejsem unavená, ale jen jaksi otupělá, pomalejší, plavání se proměňuje v povinnost. Budu muset na pár dní přestat s tréninkem, aby mohla léčba zafungovat. Dnes ale ještě plavu s P., svítá naděje, že budu dál žít v Praze, učit, lépe psát, vzdělávat se a prožívat život plněji, když teď v době epidemie zůstal téměř umrtvený.

Deník zimní plavkyně /24/

voda 8,8°C, vzduch 11°C, 27 min. plavání

Je sice jaro, ale vítá nás rozbouřená Vltava, ještě nesmířená s nadcházející proměnou v laskavé roční období, však již s teplejší vodou 8,8°C. Studenější vítr odrazuje, tříští vlny, ale pocitová teplota vzduchu je nižší, pod 10°C. Přinesla jsem větve na oheň, ale dnes ho ještě nikdo nerozdělal.

Přichází bělovlasý starší muž s dlouhým bílým plnovousem. Je to V., jak se dozvídám, plave v oddíle PKO druhým rokem. Ale jaký je to úžasný plavec, dříve prý plaval každý den, nyní obden. Já končím za 27 minut u mola, on však plave dál a je ve vodě o deset minut déle, Snad bych to také uplavala, ale nemám ve zvyku dělat zbytečné rekordy. Zvlášť když se tvoří protivlny, čas ve vodě zvyšuji postupně. Navíc mám již přes měsíc v těle infekci. Ale musela jsem smeknout nad výkonem plavce, kterému je jistě nad 75 let. Potěšilo mě, že je to plavec stejně rychlý, či lépe pomalý jako jsem já. Další plavci ten den plavali s neoprénovými doplňky také přes třicet minut. Přece jen kdosi zapaluje oheň, povídáme si o koronaviru a běžím s L. k tramvaji.

Raduji se, že budu konečně učit, avšak den kočí jinak. Domů přichází v podvečer policie s novým majitelem, přitom všichni vzorně platíme nájem, ale dům se prodal. Bydlím zde čtvrtým rokem a po kolikáté prožívám tyto scény, kdy se nájemníci stávají rukojmími znepřátelených stran majitelů a doufají snad ve spravedlivé rozhodnutí soudu. Bohužel se kousek od nás vykupují pozemky a mělo by zde za pár let stát metro. Začal boj o stavební parcely a mně se horší zdravotní stav. Ráda bych odsud odešla, ale kam jít, když nikdo nechce psa do svého bytu a to se jedná o malého, hodného tvorečka. A navíc i knihy jsou nepřátelské pro majitele bytů, představují si nájemníka s dvěma taškama u vchodu. Jsem z toho vyčerpaná, ráda bych se přestěhovala do mého vlastního bytu, ale nájemníci pro změnu nechtějí byt a asi i mě opustit. Jak dál? Podle lékaře se mi spustily alergie, nemám sílu.

Deník zimní plavkyně /23/

voda 7,8°C, vzduch 16°C, 23 min. plavání

Nejsem dosud očkovaná, mám úmrtí v rodině, dostala jsem alergii, nedokáži klidně přemýšlet. Čekají mě soudy kvůli stěhování po prodeji domu a to již čtvrtý rok po předchozím stěhování z jiné části Prahy. A to platím celoživotně vzorně nájem. Poznovu dál mě zkouší osud, ale plavu, musím. Po dlouhé době nečinnosti jsem dostala i práci, znovu budu učit. Za celou dobu existence tohoto blogu nemám jedinou písemnou reakci, nikdo nenajde čas v této vzrušené době epidemických omezení. Někteří se i štítí člověka, který plave ve Vltavě, tak daleko dospěla nevraživost, hloupost a přemrštěná hygiena doby. Nemám sílu bojovat s těmito názory, jen musím dál plavat, chodit, běhat, cvičit a psát tento blog, zatím je to jen úzký okruh lidí, kteří se zajímají o mé předchozí knihy. Ale bylo to tak v dějinách vždy. Ti co tvoří pro věčnost nepotřebují obdiv současníků. Píši pro úzkou skupinu lidí, tak musím počítat s nezájmem. V lesích v Modřanech kvetou zářící mahónie, žlutým svitem obejmou i ve dnech bez slunce. Babička měla jeden keř na zahrádce a vázaly se z ní každý rok smuteční věnce, vždy na den dušiček. Myslela jsem si proto, že tato rostlina patří mrtvým. Ne, právě život ozáří zlatým odleskem, který by nikdo nečekal v lesích u Ch. Modřence, bílé sasanky, fialky i pod zaschlou loňskou trávou a pampelišky všude v trávě. Máte strach ty královny neporanit mezi bílými sedmikráskami si jen obtížně klestíte cestu.To je ta radost na cestách života k Vltavě s mým pejskem Luckym. I setkání v dalším dni s přítelkyní výtvarnicí na Hanspaulce, donesla jsem jí třicet svých knih, obdivovaly jsme architekturu prvorepublikových vil na Babě, architektů Gočára, Janáka a dalších, ušly jsme tak sedmnáct kilometrů. I alergie ze které mám strach, protože podobné úzkosti prožíval můj přítel před třemi lety, než odešel k věčnému míru i ta se mi zlepšila po procházce s Věruškou, moji nejlepší přítelkyní..

Ve středu u Vltavy však ozařovalo slunce moji plaveckou pouť od pláže u Černého koně, plavala jsem s P., který přichází po práci později, takže se málokdy ve středu potkáme. Potěšilo mě, že i nejlepší plavci z PKO rozdělávali oheň, přece jen když jste ve vodě více jak dvacet minut, trochu tepla každý potřebujeme. Mně už dělá jen radost spatřit plápolající plameny, když doplavávám, ani nemusím jít k ohni, je to jen vizuální kontakt s ohněm, který mi dodává energii. Většina plavců přijíždí autem a tak nejsou tolik vydáni přírodním proměnám. Už i trochu pršelo, když jsem běžela k pláži z Braníka v plavkách, déšť se naplno spustil až když jsem byla převlečená. Jen pár dní proschlé břehy se mění v bahnité, kluzké, není si kam dát tašku, oblečení, vše se špiní bahnem, ale 23 minut ve Vltavě mě povzbudilo k běhu z dubnové přeháňky.

Deník zimní plavkyně /22/

6,1°C, vzduch 11°C, 21 min.plavání

Ti staří sehnutí lidé, které potkávám v Ch., bojují z posledních sil. Zapomíná se na ně, jsou statečnější než já, ve svém osamění na výspě města. Nežijeme svobodně, stále svíraní věcmi, povinnostmi, vzpomínkami. Sužováni odpovědností k předmětům, krajinám, společenstvím, které nemáme sílu opustit. Pak znenáhla jdete známým nehostinným místem v domění, že přijdete k močálu, až teprve když jste donuceni sejít z cesty, nečekaně uslyšíte ptáky na rozkvetlých stromech, zpěv, který tu nikdy nebyl. Jak ale rozeznít ten svobodný ptačí zpěv i v sobě? Jak vyklízet čas ve svých minulých zapomenutých životech jsem se dosud nenaučila, jsem příliš nepraktická. Plavu ve studené vodě, zatímco jiní všechno co mají, darují či prodají a odletí do teplých krajin. Co máme z toho věčného odříkání. Také bych se měla všeho vzdát, oddat se čistému minimalistickému stylu života. Patřím vůbec do této doby, když žiji tak složitě, komplikovaně. Nebyl by vůbec problém přistavit vagón pod mé okno a vyhodit všechno zbytečné, snad nepotřebné. Tak jako dřevěné palety u Vltavy na kterých sedávali plavci, kdosi někam odnesl a vyhodil. Také se staly nepotřebnými. Dřevěné palety opotřebované nečasem zimy, větrným steskem, co dobra nám daly a teď tu na jejich místě je jen holá zem se zažloutlou trávou. Proč jen se nedokáži zbavovat věcí, které ještě slouží, jsou součástí mého i dalších životů. Někdo strávil hodiny práce, aby zde byly a žily s námi svůj život.

Ještě stále nevlídná neděle, nebylo kam si sednout, v hlíně a bahně klečel den stále bez slunce. Ty předměty, části oděvů, jsou stopami našich životů. Tak se i stěhujeme s muzei věcí, z nichž některé již neslouží. Ale kdo se chová lépe, ti co si kupují stále nové nebo ti co využívají to, co je zdánlivě zastaralé, ale slouží. Jsou to peníze, práce a čas, které dávají hodnotu věcem. I to že měníme staré za nové také vyžaduje energii času jako nepominutelnou hodnotu. Ta trocha teplého dřeva, kam na okamžik usednete, než se převléknete z mokrých plavek, ta tu chyběla.