O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. 

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam.

Deník zimní plavkyně /52/

Středa 8.9. 2021 voda 18,9°C, vzduch 25°C, průtok 112 m3/s, 47 minut

Ideální podmínky pro mou pomalou plavbu k Pobřežní cestě. V pondělí jsem se cítila ještě unavená, abych šla tři dny po sobě plavat. Dnes jsem to ale dokázala, i když v pondělí jsem řekla Vláďovi, že nemohu tolik plavat. Kamarádi odjíždí na dovolenou, tak zůstávám sama. Ale jsou tu i plavci z oddílu, kteří nevynechají středeční trénink Jana, Marcela, Pavel, Irena, Iva. Jsou rychlejší než já, tak plavou i v meandrech mezí Zbraslaví a Prahou, i když mnozí i s ploutvemi, já kvůli Luckymu nemohu, tam by mě nenašel mezi skalami, tam já se nepouštím. Dnešní trénink mezi Černým koněm a Pobřežní cestou mi úplně stačí.

Neděle 12.9. 2021 voda 19,2°C, vzduch 25°C, průtok 63,3 m3/s, 45 minut

Čas tak letí, vracíme se domů ke svým řekám, to je rytmus našich let, radosti ze shledání. Poznáváme se v řece, která nás spojuje. Dny léta tak rychle míjí, že jsem se nemohla upomenout, kdy jsem naposled plavala, ale v sobotu jsem byla na přednášce MUDr. Partykové, tak vím jistě, byla to tato neděle. Mnoho kamarádů se chystá na Šumavu, jak mi bude bez nich smutno. Další známé potkávám u Černého koně, prší, v řece chybí plavci, tak nám již začíná podzim, avšak s teplým jemným deštěm, jen s pozvolnou měkkostí chladu.. Lodičky zežloutlých listů se nehlesně snáší k hladině a mě provází představy vzdálených i současných bojů, které svádím. Studenější voda probouzí uzavřené hladiny vnímání a ty vyjevují mnohdy neopodstatněný strach, jakoby se i čistila stopa myšlení v nejjemnějším poryvu nitra. Dosud jsem se nezbavila těchto děsů, které mě jak bojovníci doprovází v mé duši. Jsem také trochu oslabená, tak plavu méně, správně bych být ve vodě neměla, ale nechci zbytečně nahrazovat tréninky, protože ty dva týdně jsou teď minimem až do léta. Plavu ale ke campu, přemáhám se, o to je sladší vítězství těla nad vnitřní bolestí.

Deník zimní plavkyně /51/

Sobota 4.9. 2021 voda 18,5°C, vzduch 23°C, průtok 68 m3/s, 40 minut

Kam až lidská sounáležitost musí zajít, aby svět porozuměl, pochopil. Cestuji s Luckym Teplice, Luhačovice, po stopách krásy, souznění povzdechu pozapomenuté kráse. Kdy jsem naposled plavala? Musím dohnat alespoň dva tréninky týdně. Chladivá laskavost vody, smích větru, kde jsem bloudila? Tolik kroků plných nekončící vášně. Goetha jsem opustila v Teplicích, ale Luhačovice pozvedla do výsostného snění Věruška, kolik takových lidí jsem v životě potkala. Už mě ani netěší vracet se do vzpomínek, k městům, domům, kde jsem kdy žila. Únava z dlouhého cestování zachvacuje letargií, zlhostejněním. Dlouhé cesty však vnášejí klid na cesty kratší. Proč by mě to mělo rozjitřit, avšak změnou prostředí člověk ožívá. Každý rok jsem psala jednu knihu a následně vydala, musím v tom pokračovat. Hovory s věčností, jako kompenzace utrpení s bytem, dcerou. V mezních okamžicích života poznáváme charakter druhých.

Plavu až po příjezdu z Luhačovic, jen z krátkého čtyřdenního výletu, jsem ještě unavená, všude jsem chodila pěšky, náklady si vždy odnáším většinou na zádech bez nosičů a taxiků. Nechci se přetěžovat, celý týden jsem neplavala a musím zvládnout alespoň dva tréninky. Jak mi bylo dobře v Luhačovicích s kamarádkou Věruškou, pár dní mimo Prahu. Pila jsem jen minerální vodu, nenavštěvovala masáže a terapie. Voda je nejlepší masážní terapeutická síla. Začalo září a povinnosti učitelů i školáků, teď jsme ale ještě pod vlivem slunce, vzduchu, ve vodě dohořívá čas ještě snícího léta. Plavu jen ke campu, potřebuji odpočívat, ne se ničit i když voda je teplá.

Neděle 5.9. 2021 voda 18,6°C, vzduch 23°C, průtok 69,5 m3/s, 39 minut

Neděle u Vltavy, břehy plné ospalých, odpočívajících. I psi se choulí ve stínu, ještě nás provází záchvěvy léta, ale pomalu už žloutne listí, i když ještě nepozorovaně. Mirabelky jsou všude na zemi, nikdo je nesbírá a stromy neunesou jejich tíhu, tolik se jich letos urodilo, ale i třešní, švestek. Jen v obchodech nakupujeme tvrdé nektarinky a příliš drahá jablka. Už přemýšlím, jaká zima mě asi čeká, u kterých ohňů budeme nahřívat zkřehlé ruce po plavání. Co zbude po létu, co se stane s naší radostí, kam odplují vzpomínky popadaných dřev stromů; přijde čas bouří, větru a deště. Teď se připravujeme na ten nelad , který nás sevře, na usínání přírody, které se pozvolna připravuje, aniž o tom ještě víme, prorůstáme do přírody svoji touhou, jsme její součástí ve chvíli žízně, v okamžiku splynutí s její proměnou tepla v chlad podzimu. Ještě jsem si neodpočinula, tak jen na konec Braníku, zátěž psychická obstupuje větším chladem, tělo nevnímá krásné počasí, je spoutáno duší a jejím hořem.

Deník zimní plavkyně /50-dokončení/

Neděle 29.8. 2021 voda 17,5°C, vzduch 18°C, průtok 76,8 m3/s, 39 minut

Všichni nepřetržitě hledáme lásku a tolik ji potřebujeme, protože z hledání lásky rosteme. Co krásných, ušlechtilých lidí jsem potkala během svého putování Zemí. Ale nalézala i ty druhé, kteří zůstali opuštění a třeba i bez bydlení kvůli ziskům druhých. Mnozí krásní mladí i stárnoucí, tolik inspirace nachází člověk, ohleduplnosti, lidskosti mezi všemi lidmi, kteří žijí opravdově a s bolestí svůj každodenní svět práce. I můj Lucky na cestách, mnohdy i s průjmem, jakoby říkal, bolí mě to, ale miluji tě, nemohu jinak, než jít za tebou.. Poznání hledejme mezi těmi nejprostšími, bratrství ducha je jen tam, souznění velkolepých osudem.

Ale dnes jsem naposled plavala před dalším odjezdem, jemně prší, nechtělo se mi, ale voda je tak teplá a já potkávám mé kamarády, Sašu, kapitána Karla, Helenu, Alici i s jejich pejsky Jessie a Mollynkou a samozřejmě pana Saudka. Potkáváme se, ať je teplo nebo mráz, my milenci Vltavy a hned je nám líp, když se vidíme, nejsme tak opuštění, i když řeku kropí pláč deště. Dnes jen ke campu, stále je nízký průtok, tak to jde velmi pomalu. Na zpáteční cestě se v dešti vítáme, já ještě v plavkách, ale po splnění tréninku je vždy dobře, ať je mráz, prší, je přece ještě léto.

Deník zimní plavkyně /48 /

Pátek 13.8. 2021 voda 18,4°C, vzduch 30°C, průtok 126 m3/s, 42 minut

Dnes se všichni těší na posezení u ohně s panem Saudkem, dalším milencem Vltavy, stejně jako Alice, kapitán Karel, Saša a pejsci Jessika, Moly. Také pan Ponert a jeho pejsci, kočička. Tyto dny nám darovali Bozi, všude mirabelky, čas květů uprostřed léta. Cestou potkávám Hanu s Martinou, pátek je jejich dnem tréninku. Oslíček se dnes klidně popásává s bílým koněm v ohradě u zahradnictví. Ve Vltavě je prázdno, i přes nádherné počasí a stoupající teplotu vody, většina tráví léto u rybníků a bazénů, kde je více teplejší voda než ve Vltavě. Vltava je celoročně řekou pro otužování. Jen mi déle trvá než doplavu k Pobřežní cestě, snižuje se průtok, odpouští se voda, stále trvá nebezpečí záplav v Praze i jinde v povodí. Dnes se i Lucky rozhodl smočit svůj kožíšek a plave se mnou v nechráněné úžině mezi Bráníkem a Pobřežní cestou. Relaxují tu i rybáři a je třeba s nejvyšší opatrností podplouvat pod napnutými vlasci. Na druhém břehu po většinu dní potkávám naší labutí rodinu, letos jen s jedním potomkem, který již dorostl v krásnou šedou labuť. Lucky je ale stále ostražitý, má v paměti útok labutího samce v době jarního hnízdění. Až sem se rozléhá hudba z nedalekých Ledáren, kde hrají hudební skupiny nebo se připravují na další koncerty, jak lituji ty krásné ptáky. Ještě že mají křídla a schopnost odplout do většího poklidu.

Sobota 14.8. 2021 voda 19°C, vzduch 29°C, průtok 103 m3/s, 44 minut

Tak teplá voda jako dnes, je v naší řece jen výjimečně, ale i přesto se i některým lidem zdá chladná pro plavání. Náš pravidelný několikaletý trénink nás naučil vnímat tuto teplotu jako příjemnou, nezebou nás už ruce i při delším plavání. V zimní vodě trpí hlavně nehty, zvlášť u těch žen, kterým se hůře prokrvují prsty včetně mě. Své prsty dostávám do kondice až v létě, letos mám ještě poškozené nehty na pravé ruce. Ale je to z jiného důvodu, je to z laku na nehty, který jsem použila po době použitelnosti a pak také nenosím neoprénové rukavice, na závodech jsou zakázané. Přála jsem si dobře vypadat na oslavě a až teď se mi dostaly do rukou i fotografie ze setkání. Snaha vypadat dobře, ale nebyla korunována vzhledem na fotografiích. I přes svůj věk tam vypadám mnohem starší, zatímco další lidé nádherně, bez jediné poskvrnky. Důvodem je retuš fotografií a dnes jsem měla možnost toto téma diskutovat s panem Saudkem, který vám hned zvýší sebevědomí. Nikdy od něho neslyším jiná slova, než chválu na půvabnou vizáž, ale vzhledem k počtu asi šestnácti potomků pana fotografa, neberu tak vážně jeho slova, i když si jich samozřejmě vážím a těší mě.. A to každé ženě hned zlepší sebevědomí, které upadá při pohledu na nesoulad. Když jsem dnes přicházela, pan Saudek seděl v křesílku u Saši, pod stromem, kde je pamětní nápis a vzpomínka na plavce, který s námi kdysi plavával a teď tu není, ale smrt nezpůsobil tento sport, spíš mu naopak prodloužil život v mezním okamžiku. Tak tu odpočíval i pár okamžiků pan Saudek, tak mladý, plný laskavosti ve dnech našeho plaveckého léta. Bezprostřední, vystupující se skromností, s dechem vřelosti. Milují ho tady všichni, obdivují pro jeho vitalitu, schopnosti a nezměrnou aktivitu prožít každý den činorodě v kruhu teplých úsměvů, snu přátelství.

Pondělí 16.8. 2021 voda 19,6 °C, vzduch 23 °C, průtok 119 m3/s, 31 minut

Běžím do kina na film s příznačným názvem Na palubu, tak jen kilometr k druhému zábradlí, víc nestihnu. Ještě chvíli prožít bezstarostný čas léta, i když je cesta do města z Bráníku složitější kvůli opravě komunikace mezi Podolskou vodárnou a Výtoní. Mohla bych plavat až k Pobřežní cestě, ale pro nedostatek času, jen ten kilometr ve vodě. Alespoň ten jeden kilometr, pravidelnost dvojího tréninku v týdnu dodává životu rytmus, oporu v nejistotě času života, dává hloubku, řád ve zpřítomnění fyzickém i duchovním ..Deník zimní plavkyně /49/

Deník zimní plavkyně /49/

Středa 18.8. 2021 voda 17,6°C, vzduch 18°C, průtok 84,9 m3/s, 36 minut

Je již k večeru plavu až téměř do 19. hodiny, snižuje se průtok, ale voda je ještě teplá, i když klesla o celé dva stupně, občas i jemně poprchává. Byla jsem se podívat v Praze 5 na podnájem, tak jsem se zdržela, zatímco celý oddíl, Jana, Marcela, Pavel i Iva jsou již U Sváry na polévce. Jak mohu plavat tak krátkou dobu, když je voda ještě tak teplá, ale je k večeru, nikde nikdo, jen jedna plavkyně v protiproudu z PKO, málem dostávám i veslem do hlavy, jak již jednou v minulosti. Veslař sedí zády k plavci a nevidí dobře na řeku, tak jsem již po druhé mohla špatně dopadnout, ale tentokrát bezpečně podplouvám a veslař se omlouvá, usmívá na pozdrav.

Pátek 20.8. 2021 voda 17,2°C, vzduch 21°C, průtok 69,5 m3/s, 42 minut

Tak přece jen o trochu dále ke campu s Vláďou, loučíme se s létem. Končíme kvůli mě u campu, Vláďa by určitě plaval ještě dál, ale já žiji stresujícími událostmi kvůli svému bydlení, kdy se musím stěhovat, z důvodu prodeje domu a tam kam bych se měla odstěhovat je plno a to v mém jediném bytě. Ustoupit nelze, leda k nucenému bezdomovectví. To u Vltavy prožívám již v létě a v zimě to může být dost kruté. Jednu šatnu jsme ztratili kvůli podnikatelskému záměru, další šatna je v suterénu bez oken se strmým schodištěm, kam nemůžu ani s Luckym. Údajně má umrznout přivázaný k plotu, protože není jiná alternativa, když jsou všechna vrata dokořán a pes naučený následovat, chránit svého pána, jít za ním, navzdory zákazům. Věci a oblečení si dávám tedy k panu Ponertovi, který zde osázel trávník květinami, postavil lavičky na posezení u ohně, ale i on se teď musí stěhovat, je to tak smutné. Mnozí tu hráli i ping pong, zpívali, povídali si, prý vadí takové chování. Myslet si o tom můžeme co chceme, scházeli jsme se tu i s panem Saudkem a dalšími otužilci. Ve sklepě u naší šatny to jde jen ztěžka. Tak zase prožít další zimu bez tepla, jen u ohně? A to budu dojíždět, zatím jinou alternativu nemám, určitě od poloviny příštího roku.

Dnes přichází i Martina s Hanou, vynikající plavkyně, míjíme se, ale jen úsměv, pohlazení očima dodává sílu, pocit bezpečné blízkosti, spoluprožité radosti ze sportu, nadšení, které nás provází.

Deník zimní plavkyně /50/

Středa 25.8. 2021 voda 18°C, vzduch 22°C, průtok 92,3 m3/s, 40 minut

Středa, trénink oddílu, ale přicházím déle, všichni již jsou z vody venku. Klesl průtok a tak musím být opatrná, při delším plavání hned teče krev, i při lehkém stisknutí kůže k balvanu ve vodě při doplavání. Jak to ovlivnit, jen vystupovat z vody tam, kde je bezpečnější schodiště, které je mnohde poškozené hlouběji do vody a balvany střídají hrany schodů. Jedu zítra do Teplic, první výlet v tomto létě, jen snad na tři dny strávené mimo Prahu a tak se musím připravit. Kromě děvčat z oddílu poznávám i Helenu, s kterou jsem se znala jen od vidění. Dnes chybí Marcela, Pavel, Petr, Vláďa, ale určitě přijdou, jen o trochu déle, ve vodě si zvykáme plavat sami, jsme rozdílně rychlí, a tak udržet tempo tam, kde některý z plavců by uplaval vzdálenost rychleji je problém pro pomalejší plavce, kteří plavou sami i v zimě, jako třeba já. Končí léto, mnozí odpočívají mimo Prahu, žijí své letní životy i mimo vodu, propojenou chladem i s našimi osudy. Saša a Karel jsou tu, jako vždy plní optimismu, radosti, i když léto pomalu odchází, ale náš sport žije dál, pomalu nadchází babí léto..

Deník zimní plavkyně /47 – dokončení /

Neděle 8.8. 2021 voda 18,4°C, vzduch 23°C, průtok 146 m3/s, 40 minut

Každé léto se v Praze opravují komunikace, nyní je to mezi Podolskou vodárnou a Výtoní. Dopravní podnik přichystal v těchto místech pro Pražany romantický výlet lodí Prague. Tak jsme se včera mohli dívat z Vltavy na diadém Vyšehradu z výletního plavidla, když jsme předtím strávili odpoledne ve Stromovce s přítelkyněmi. To byla nečekaná odměna pro Pražany v čase letní opravy kolejí.

Dnes jdu k Vltavě a zpívám si, uchvácena osobností prof. Milana Knižáka a textem písně, kterou zpívá:

Modrej, kůň tu běží, skáče zpoza dveří, jó, nebo jenom sním. Jsem jen smrt a já to vím… A vybavil se mi při těch slovech obraz Jana Preislera: Černé jezero, s bílým koněm u břehu.

Myslela jsem na prof. Knižáka na jeho nezkrocenou osobnost, která boří klišé, jde proti konvencím celým svým osudem. Ta šedá česká zahleděnost do průměru bere odvahu a sklání naše hlavy k pokoře. Říká Fashion is message nebo jeho Omalovánky pro nová pohlaví. Kolik je takových silných duchů mezi současníky? Schopnými vysmát se době i s jejími oporami. Nést s nadhledem svůj výtvarný výraz a osobité znamení s odvahou posměchu ve ztichlých sálech umění. Mnohdy jen odlišnost budí nenávist u malých. Stejně hovoří Goethe o L. van Beethovenovi:

Naprosto nezkrotná osobnost, která nemá vůbec nepravdu, shledává-li svět hodným pohrdání; nečiní ho tím však pro sebe ani pro druhé příjemnějším. A bylo mi to odpoledne, když jsem šla k Vltavě tak dobře, čekala tam na mě Olinka. Nastalo Novoluní a neslo se ve znamení Lva, kdy je Měsíc přivrácen k Zemi neosvětlenou stranou a právě pouze v této měsíční fázi může dojít k částečnému či úplnému zatmění Slunce.. Dojem z krásných dní nás nesmí pozastavit v plavbě, stejně jak pohled na chudobky v parku v hloučení bělosti, na jediném místě, kde rozkvetl sen něhy, který ty sněžné družky ochraňují. Dnes je přece voda tak teplá, jak v létě nebývá ve Vltavě, není tedy problém uplavat téměř 1,5 km, navyklá na samotu ve vodě bez plavců i ve slunném létě.

Středa 11.8. 2021 voda 17,8°C, vzduch 24°C, průtok 196 m3/s, 35 minut

Je léto, zrají mirabelky a já denně trhám ostružiny v Ch., už na ně nemám ani místo, tolik jich letos je. A v hloučení snu, poznovu potkávám moje chudobky v parku, když běžím plavat. Dobře, že stanice Vltava uveřejňuje zpětně svoje podcasty. Dnes vím, že nejsem sama se svoji revoltou, kterou tlumí mnohdy okované boty hrubosti, nezájmu lhostejnosti, aby ponížily život všech rostlin, jež mohou kvést. Slova prof. Knižáka mi dodala sílu do mnoha dní, stejným plamenem, jak voda ve Vltavě, hořící teplem po chladných fázích plavání. Ale dnes se setkáváme s kamarády z oddílu a já plavu s Petrem, je nám tak dobře, všichni U Sváry pospolu. Irena, Jana, Marcela, Pavel a další i malí živáčkové, kteří se stávají novými členy, ač ještě nepovyrostli, jenom nás zahřívají svým hebkým záchvěvem života.

Deník zimní plavkyně /46 – dokončení/

Sobota 31.7. 2021 voda 17,8°C, vzduch 26°C, průtok 143 m3/s, 45 minut

Dnes to nejde neplavat, tak nádherný den, poslední den na přelomu prázdnin. Plavu naše La Manche, čemuž se mnozí i zasmějí, ale pro mě je to nejdelší trasa, kterou plavu teď v létě nejčastěji od Černého koně k Pobřežní cestě. U Vltavy sedí rybáři a tak je nutné vlasce minout a neomotat se do předlouhých vláken pod hladinou. Lovící rybáři na nás mnohdy již mávají ze břehu, zvlášť obávaná jsou místa, kde Vltava vzdálená od pevniny nabírá silnější proudění v otevřené vodě. Mnohdy ucítím vlákno, jak mi klouže ze spodu po plavkách a snažím se co nejrychleji odplout do bezpečnějšího proudu. Dnes jsem tu sama a proto si oddechnu, když doplavu k Pobřežní cestě, ale voda je teplá, stejně jako vzduch.

Přes naše plavby se přelévají události, proměny ve společenstvích, ale my jsme tu stále, dychtiví nořit se do tajuplna bouří, ledu, vichrů, záplavových vln. Dotyk řeky a dobré slovo našich přátel smyje bolest světa pozvolným vnořením do vod zapomnění. Neboť chladná voda vás pročistí i k mentálnímu povzbuzení, v probuzení duchovní síly ukryté. Hudba slov vašich přátel, jen zavolání ze břehu, potěšení úsměvem, kdy máte mnohdy pocit, že vás celý svět opustil se promění v okamžení tepla u srdce. A snad i proto, že nepatřím do toho světa velkolepých sálů, jasných světel, která mnohdy provází i na scestí, vím, jak léčivá je hudba slov mých přátel, kteří mě potěší ve chvílích bezradnosti a zmatků nejistot. A tak se prolínají stavy jásající plné vzplanutého ohně mysli s bolestí chvíle, kdy řeka i my otálíme setkat se v náruči chvíle, sblížení. Stav duše a chlad vody je někdy tak bolestivý. Slzy duše musí pojmout řeka, pak je plavec posílen a uchvácen, pak je to on, kdo zvítězil. Protože stejně jak prameny řek nesou vláhu, mísí i lidské slzy v objetí času země. A tak když jsem mnohdy sama a potácím se a nevím jak dál, je to má řeka, která mě vynese k vnitřnímu zpěvu. Plavba v chladné vodě dá člověku sílu bojovat se vším nesouladem světa, být silnými pro dny chaosů.

Deník zimní plavkyně /47/

Úterý 3.8. 2021 voda 17,1°C, vzduch 21°C, průtok 191 m3/s, 34 minut

Ranní plavání s naším Mistrem obzvlášť v létě je nezapomenutelné, vždy mě zláká na dopolední La Manche k Pobřežní cestě. Kdy řeka potichu odplouvá z noci naplněné dešti, mnohde i záplavami. A my to poznáváme, protože vyšší průtok je ve znamení zmohutnělých proudů, kdy schody u řeky a tráva se stromy je ponořená v místech vzdálených břehu. Vladimír je rychlejší než já, tak vyčkává u břehu, než odplavu a pak se setkáváme až u vrby pod Barrandovskými ateliéry na druhém břehu. Je zajímavé, že Lucky teď v létě nerad plave, ale naši slavnostní dopolední ztichlou plavbu ještě odpočívající přírody, nemůže opomenout. Je tak rychlý, že ho musím vždy obdivovat, i když ze strachem a následným ulehčením sleduji jeho pouť proudem. Ale dnes je průtok vyšší, tak jsme rychle na pevné zemi. Vladimír nás ještě stihne slavnostně doprovodit plavbou proti proudu, než doplavu i já rychlá želva i s nejrychlejším Lucky, ke břehu. Až přijdou těžké dny, budu vzpomínat na naše společné plavby, kdy svorní jsme dospěli k pevnině řádu plni sil, naděje.

Deník zimní plavkyně /45 /

Úterý 27.7. 2021 voda 17,3°C, vzduch 28°C, průtok 162 m3/s, 39 minut

Dnes s Vláďou, naším borcem a předsedou ČOUP, je to čest pro mě. Bohužel mi nechtěně ujel autobus, řidiči odjíždí dřív ze zastávky a ta jedna minuta do odjezdu i někdy několik vteřin, je tak pro mě důležitých.

Jdu po delší době pěšky na Beránek. Je brzy po deváté hodině a jak vypovědět vůně rána, kdy odlišně dýchá vzduch, jinak než na sklonku dne, jiná je i řeka. Ranní vlahý vzduch, tak vlažný, něžně chladivý, snad uchlácholený ještě nočním chladem a modří nebe. Jdu pěšky cestou lesem, nepoznávám dávná místa, jsou zarostlá, obrostlá létem zeleně. Každá část dne u řeky má svoje kouzlo, tvář života proměnlivosti, svoji hudbu, snění dne v minutách pospolitosti s druhými lidmi. Ta spojitost klidu, ještě pohrouženého do nočního snu, probouzení řeky po ránu, roztoužená žízeň po slunci, kdy rosná vláha oblévá snění rána. Vše je tak v přírodě zklidněné nocí. Řeka také neprobuzená, nerozjitřená časem života lidí, zanechaná ve své snící noční kráse tmou, která ji poodhalila v její spanilosti. Řeka ponechaná ještě svému snění uvnitř ticha přírody, světa ptáků. Vodní říše ještě skloněná do tmy ticha, kdy ptáci rozvlnili křídly rosné ráno, ještě schoulené v trávě. Ráno žíznící rosou, rozechvěle křehké s ranním šepotem ticha, kdy smích lidí nezvlnil oblost řeky. Avšak píseň života stoupá od jejich břehů vysoko a máte touhu obejmout oblaka. Ráno řeky ještě tak tiché; hořící letní čas vás nutí se rozletět, vdechnout vzduch a stříbřitou omamnost. My lidé tolik toužící po obejmutí úsměvů.

Energizující síla vodního života dodá člověku síly do celého dne. Jaké štěstí, že mám svoji řeku celý rok. Nikdy se nenasytíme toho úchvatu obejmutí chladivou řekou. Do konce života ji musíte milovat, jako člověka po jehož obejmutí, polibku toužíte. Strhnutí do bouře krásy jsme plavali my dva, samozřejmě já mnohem pomalejší a proti nám jen Jitka, jak jsem vděčná za dnešní ráno.

Tato krása mi je dána snad proto, abych nesla dál pochodeň života. To ranní nádherné plavání, kdy mě nic nebolelo, netrápilo. Tak svobodná, šťastná, dokonce jsem zapomněla na svoji neschopnost psát ještě před několika měsíci, na nájemníky, kteří mi ztrpčovali život. Mám silnou potřebu milovat, jako ten, kdo velmi trpěl. Až budu umírat, budu myslet na tyto dny, rána u Vltavy, plné slunce, štěstí. To všechno bylo nevyjádřitelné, nepopsatelné i to jak jsme potkali při plavbě čtyřveslici s krásnými mladými děvčaty. Nic mě nebolelo toho rána, moje tělo bylo ve věku dvaceti let, tak mladé v tom slunci. V noci jsem nemohla spát, tak šťastní můžeme být jen s řekami, s teplýma očima našich přátel. Od Černého koně k Pobřežní cestě, vítězní zase v dalších dnech léta.

Čtvrtek 29.7. 2021 voda 17,2°C, vzduch 26°C, průtok 162 m3/s, 30 minut

Martina, naše mistryně, která dosáhla titulu hned v prvním roce plavání a já nepamatuji, že by se to povedlo jiné ženě. Jsem vždycky tak šťastná, když mi zavolají moji přátelé, kterých si vážím pro jejich odvahu, sílu a jsem hned s nimi mnohem mladší, protože Martina je více jak o generaci mladší. Člověka zimní plavání mění a postupně se stáváte i jedním z těch mladých plavců. Není rozdíl ve věku, jen ve výkonech, smělost mladších posouvá výkon starších plavců, život s lidmi okolo tohoto sportu vás promění o desítky let života a jste znovu mladými lidmi. Proto je pro mě tak těžké odejít z Prahy, odstěhovat se od svých přátel a řeky.

Martina mi vyprávěla, jak předešlý den plavali s Ivou, které si nesmírně vážím pro její výkony, usilovnou snahu být stále lepší a rychlejší, s Janou, Marcelou, Petrem ze Zbraslavi do Prahy. Martina plavala bez ploutví oproti ostatním a tak to bylo pro ni mnohem těžší, asi čtyři kilometry ve větším proudu, než je dnes v Praze. Jen podplavat Zbraslavský most musí být úžasný zážitek. Nádherný pohled z řeky, který nikdy neuvidíte, jen plavec má to štěstí být tam, kde ostatní nikdy nepobývali. To je ta neopakovatelná síla, kterou vám dává tento sport spolu s výkonem těla v chladu. Přátelství plavců je tak posilující, že já sama si nedovedu představit, že by mi kdokoliv z mých přátel zatelefonoval a já byla daleko a nemohla dojít k řece. Tentokrát plaveme jen ke campu, Martina je unavená z předešlých dní a navíc vane chladivý vítr. Jak je nám dobře u naší řeky, říkaly jsme si s Martinou, doma jsme totiž všude tam, kde máme přátele.

Deník zimní plavkyně /44/

Středa 21.7. 2021 voda 16,1°C, vzduch 22°C, průtok 242 m3/s, 31 minut

Plavu znovu po týdnu s oddílem, vidím se s Pavlem, Petrem, všichni doplaváváme od Černého koně k Pobřežní cestě. Vláďa se zdržel s novým adeptem zimního plavání a tak jsme osaměli U Sváry. Je mi dobře, jako vždy po tréninku, následuje zklidnění; i když mě zítra čeká prohlídka bytu.

Celá země se nepřetržitě stěhuje, alespoň ti méně majetní, kterých je většina, ti další jsou po stěhování. Jsme stále společností vyděděných, ztracených, málo co funguje a když tak s obtížemi. Většina se snaží užít si volnost z posledních sil, než nás znovu obejme epidemie a její další mutace. Vysoký průtok po deštích a bouřkách kdesi daleko, klesá i teplota vody, která je celý rok vynikající pro otužování.

Pátek 23.7. 2021 voda 16,4°C, vzduch 27°C, průtok 201 m3/s, 37 minut

Dnes jedu plavat až k večeru, unavená po čtvrteční prohlídce, která se protáhla do pozdního podvečera. Odpoledne na výstavě On love v DOXu s Věruškou.

Za mostem Inteligence stojí saxofonista, je k večeru, hudba teskní na plachou, zklidněnou řeku, živý stesk hudby u Vltavy v zákoutí, u poloprázdných břehů, kdy se čas hrouží do ticha krajiny s ptáky. Hudba vtéká do řeky se vzdechy léta, břehy teplých večerů, vdech tónů se mísí s jemným, nočním vlněním proudu. Trochu v obavách vždy vplouvám do zátoky u Pobřežní cesty, která je rozevřená jak rozlehlá náruč s dalekými břehy, které opouští plavec chráněný svým snem zklidnění, tak osamělý uvnitř tíhy vod.

Pak k večeru Vltava oněmí a zůstane tu jen pro křik a zpěv nočních vodních ptáků v chladnoucích podvečerech..

Sobota 24.7. 2021 voda 16,7°C, vzduch 28°C, průtok 143 m3/s, 42 minut

Jdu plavat dříve odpoledne, je tak krásně, nepřetržité červencové teplo, kterého se nemůžeme nasytit po zimě v ledových vlnách.

Vždy k večeru když se vracím a autobus odjíždí až po hodině, chodím pěšky, mnohdy s těžkým nákupem. Nebydlím v centru, vím, co je utrpení starých lidí v příměstských lokalitách bez vlastních aut a nefungující dopravy, bez zdravotní péče, bez možnosti nákupu. A to nemluvím o matkách s kočárky. Sama jsem takto s kočárkem jezdila do pět kilometrů vzdáleného obchodu tam a zpátky jako mladá. Vždy když mi ubývají síly a nesu nákupy, říkám si, co zbylo z našich snů, u Anděla páchnoucí zákoutí, bezdomovci, zdrogovaná mládež. Celý život prožívám na ubytovnách, pak v nájemním bydlení a se mnou mnozí další. Asi proto jsem překonala nástrahy zimního plavání v pozdním věku, kdy se mnozí vzdávají. Ale co naši rodiče, kteří prožili války se ztrátou blízkých, mnozí v nich i zemřeli. Odkud šli a kam, jejich kroky utichly v neznámu, v žízni po životě.

Dnes se bojím jen bouřky, výstrahy jsou nepřetržitě chybné, mýlí se všichni v předpovědích. Doplavu tu svoji vzdálenost od Černého koně k Pobřežní cestě, po cestě řekou se mi v bójce namočily mobily, ale doklady zůstaly suché.. Jak se to stalo, kapičky se vysrážely uvnitř obalu v doteku 16°C vody a hořícího letního slunce. Později celé dny suším mobily, jeden odešel asi navždy, ten více odolný s IP 68, jaký paradox. Nikdy jsem neměla podobnou zkušenost

Deník zimní plavkyně /43-dokončení/

Neděle 18.7.2021 voda 17,9 °C, vzduch 26°C, průtok 302 m3/s, 34 minut

Zeptala se mě dcera Kori, jak jsi prožila dnešní den, výročí svého života?

Šla jsem přece tam, kde mě mají rádi, ke svým přátelům na břeh Vltavy, abych je objala očima a donesla sýr jejich pejskům, kamarádům Luckyho. Nepotřebovala jsem sama jíst drahá jídla, ani pít víno. Dokonce jsem byla hladovější než jindy, uvařila jsem jen zeleninu a připila na můj i Luckyho život čajem s citrónem. Byla jsem u mé řeky a přátel a nepotřebovala víc. To oni a naše řeka naplňují duši štěstím a pak jsou tu s námi i ti neviditelní, kteří odešli na protější, vzdálené břehy života. Tak jsem se celý den koupala ve slunci lásky. Děkovala za dary úsměvů, byla jsem tak šťastná, že mě nic nebolelo a plavala k Pobřežní cestě. To když jsem prošla dlouhý břeh Vltavy od Nádraží Braník k Černému koni a se všemi se uvítala. Lucky si hrál s pejsky a oba jsme děkovali řece a slunci za zdraví. Vyhnanství mě již dávno odnaučilo zpívat, tak nikdo ani nemohl zaslechnout hudbu mého nitra.

Deník zimní plavkyně /42 – dokončení/

Úterý 13.7. 2021 voda 17,3°C, vzduch 29°C, průtok 288 m3/s, 29 minut

Tak po čtyřech dnech nečinnosti, znovu k mé řece, je příslibem smíru s tápající, bloudící duší i hořem celých národů, které zde pobývali, utišili svoji žízeň po splynutí s věčností. Otisk radosti a souladu naplňuje plavce ponořením do paměti času v jejím toku. Vždyť vody promísily tolik životů, bouří. Usmířený plavec tak přichází vdechnout svůj život do věčné síly přírody. Vltava stále tak krásná a nebezpečná, plavec trpí, pokud je nevěrný své družce. Jak těžko si budu zvykat na další řeky svého života, Vltavu poznávám tolik let a nebojím se, i když opatrnosti nikdy nezbývá, je pokaždé jinak opojně krásně ohrožující.. Teď po deštích, které přicházejí většinou za nocí a tak k ránu již zklidněná je řeka mírně plynoucí, však i unášející spadané větve a dřevo jako vždy. To však vůbec nevadí, v průtoku kolem 300 m3 se plave lehce a rychle, plavec je unášený jak dechem větru, tak rychlým proudem a navíc vzduch kolem 29 stupňů, teplo tak v zimě vzácné, prohřeje rychleji tělo. Jsem za 29 minut na Pobřežní cestě, ale plavat dál nemám odvahu. Břehy obrostly tak hustě, že bych se někde i těžko prodírala, ale chce to probádat, plavat dál, zlenivělého plavce řeka vábí k objevům, moji přátelé Olga i Lucky na mě čekají v mé duši.

Deník zimní plavkyně /43/

Středa 14.7. 2021 voda 17°C, vzduch 24°C, průtok 321 m3/s, 26 minut

Dnes plavu s Petrem a Renatou. Je tu i Marcela s Pavlem, ale ti plavou dál po proudu. Celé léto začínám u Černého koně na naší staré pláži, ani si neuvědomuji vyšší průtok, Vltava odráží meteorologické podmínky v celých Čechách, schody k řece jsou po znovu vysoko zatopené. Je třeba dávat pozor, abychom nenarazili na kusy přírodnin vnořených neznatelně pod hladinou. Ruce ale bezpečně nahmatají překážky v cestě, na březích leží i celé velké kmeny povalených stromů, ale všude kolem proudí i léto, tolik očekávané zkoušenými. Vždy po doplavání k Pobřežní cestě prožívám onu původní radost dobyvatelů nové země, osvobozených ze sevření jha vod. Jak mi je dobře, jaký svobodný nádech na mé plavební cestě. Zpátky běžíme kolem ledáren, kde se dnes pořádají koncerty, filmová představení. Prohlížíme si ledárny z míst, kde jsem je nikdy nespatřila, ale jaká neutěšenost místa, množství aut a prostředí tak nehostinné. Jsme tu špatně? Nikoliv, Renata sem jde dnes večer na koncert Monkey Business. Je již k večeru, tak se nezdržujeme prohlídkou, navíc jsme v mokrých plavkách. U řeky kolem osmnácté hodiny chybí lidé, pusté břehy bez lidí působí opuštěně jak v zimě. Petr vzpomíná, jak chodil plavat v zimě za šera až za tmy, kdy nehostinnost stravuje a ochromuje. Neumím si představit osamělou plavbu za večera, kdy jsem jen sledovala pohasínající západ, sluncem ještě zraněnou oblohu, ale doplavala jsem, tak byl pohled jiný i duševní nastavení v tomto čase zimního podvečera. Málokdy končím na borůvkových knedlících a polévce jako dnes U Sváry, je však léto, žijeme s jeho dary, jak dělníci moře. Život patří těm, co bojují.

Pátek 16.7. 2021 voda 17,1°C, vzduch 25°C, průtok 269 m3/s, 33 minut

Dnes spěchám, jdeme s L. do kina po plavání. Začínám brzy odpoledne, ještě vysoký průtok udržuje tok v plné síle proudění. Jsem tu snad v tomto časném odpoledni úplně sama, řeka je čistší a mohu plavat až k Pobřežní cestě, aniž bych potkala veslaře, jen několik osamělých živáčků přichází. Dny u řeky zabíjí ve mně moji dávnou bolest a opuštění. Už jsem si zvykla, jsme dohnáni časem života k prvotní nahotě, bezbrannosti. Ponecháni v rukou osudu, který jsme spoluvytvářeli, dohnáni k místům, které otiskly naše stopy. Dozvídáme se, kdo jsme až v průběhu života, však svědomí si neseme v pýše a hrdosti pokud je vysoko zažehlou hvězdou, záchvěvem svitu, nezraněným okamžikem váhání. Naše povaha nese náš život, všechny bezelstné, všechny milující. Posvátnost slov s výdechem odpuštění, to řeky světa nesou svědectví lásky.