O darované slunečnici a další pohádky

Jedné dívce se slunečnicí a dalším dětem, které jsem nikdy nepoznala

O holčičce a hrdé květině

Kdesi daleko žije smutná holčička a přitom nechybělo mnoho a mohla být dosud i veselou dívkou, Míšánkem. Neboť to, že je někdo holčička ještě neznamená, že nemůže být i Míšánkem. Vždyť svět lidí není jen tím světem, který vidíme, ale je i skrytý vnitřní radostí. Holčička měla kdysi prostě jen duši neohrabaného malého medvíděte. Ale tahle holčička je dnes moc smutná a neví o tom. kdysi si hrála, jako si hrají všechny děti. Míšánek totiž, je v té holčičce zakletý do smutku, je to již dávno, co se přestal radovat. A dnes nemá ani svoji postýlku, kde by odpočívala, nezná kamarády, s kterými by si hrála, je moc osamělá a určitě by se ráda zbavila svého smutku, ale je tak slabá, že na to asi již nemá sílu, bloudí a není jí pomoci. Jak se to všechno stalo? Bylo to tak, že tahle holčička jednou, to byla ještě moc milá a veselá, přišla na louku plnou květin, kde jedna květina byla zvlášť nebezpečná. 

Vlastně několik květin tam bylo takových. Tehdy byla ta holčička příliš malá, a dostala se až k nejvyšší královně květin. A protože byla zvědavá, moc zvídavá, dovolila si přijít až k trůnu této nebezpečné květiny. Nic nepomohlo, když ji její Kocourek napomínal. Bál se o ni, zapřísahal ji, aby nechodila na louku, kde měla sídlo ta mocná květina, ale nic nebylo platné. Holčička stále přicházela k té louce. Nejdříve byla omámená ze síly a vůně květin, avšak i když to bylo poznání, které chtěla nalézt, bylo to pro ni stále málo. Neboť ona toužila jen po královně všech květin a dokonce si jednoho dne usmyslela, že ji utrhne a to byla velká bolest, která se neměla stát. Královna všech květin byla příliš vznešená a plná zákeřnosti, vždyť i dotknout se její korunky z nefritového peří bylo velmi nebezpečné. Ale holčička si nedala říci, byla tak nedočkavá. Nevěděla, že svět lze poznat i jinak než tím, že ho zničíme a dobudeme. Mohla jen snít o skutečném světě květin a nebyla by dnes smutná, bez své postýlky a pokojíčku s panenkami. Dotkla se nedotknutelné krásy, … vystoupila až k trůnu nejvyššímu, a to bylo nebezpečné. To stálo holčičku radost a veselost. Zranila pyšnou květinu, a dokonce jako trofej si ji přinesla do svého pokojíčku a nechala ji svým hračkám. A tak královna otrávila svou vůní Míšánka, kterého holčička nosila v sobě. Veselého Míšánka a holčička pak přišla o svoje hračky, pokojíček plný her a něžný Míšánek v ní na dlouho usnul. Jak pomoci děti té holčičce, chtěla bych tolik vědět?

O holčičce, co se přilepila k obchodu s hračkami

Také rády nakupujete hračky? Takový obchod s hračkami, to je obrovský lampión, to je vodotrysk záře ve světle velkoměsta. Znám tolik dětí, které mají ty odlesky v očích, když vstoupí. A to se pak taková holčička nebo kluk zavěsí na to teplo paprsků, které vychází z hračkářského obchodu… A už prosí, žadoní, pláčí, některé děti i vyhrožují. Viděla jsem i holčičku, která si lehla na zem a tolik třepala nožičkami, protože chtěla právě tu panenku s tím červeným pokojíčkem. A bylo to zrovna na podzim, kdy sychravost a bláto spojovalo lidské oči a tak ta holčička byla úplně černá. V bílém kabátku, to jsem byla i já děti, když jsem byla malá. Taky to se mnou nebylo lehké, když jsem si zamanula, že chci nějakou hračku. A pamatuji si, že některá z těch panenek to i někdy odnesla vařečkou na holý zadeček, to když byla neposlušná. Ale to ještě nic není proti holčičce, o které bude naše pohádka. Říkejme jí Kamilka, ona vám stála před obchodem a nechtěla pryč. Vždy když šla s maminkou nakupovat a přišla k obchodu s hračkami, byla jak posedlá. Stála a stála, nemohla se odtrhnout, když ji maminka prosila, aby už šly, tak jako by neslyšela. Byla úplně hluchá, neviděla jiné děti, které se na ni tlačily, protože všechny děti milují hračky v rozzářených obchodech. A tak tu holčičku Kamilku musely někdy i odnést, aby ji druhé děti nepomačkaly, aby nedej bože nespadla i na zem, jak tam tak stála. A tak se to opakovalo pokaždé, když maminka nakupovala. Tahle Kamilka jen stála a dívala se. Všechno ji zajímalo, ráda se dívala i v hračkářství, kde jezdily vláčky naložené dřevem a uhlím. Na domy kolem trati, na velká nádraží. Měla ráda i města, ve kterých vláčky projížděly, dívala se i na ovečky, co se tam pásly podél trati. A ve městech byly domy s lidmi a v těch domech pokoje s malinkými i většími panenkami. A některé ty panenky i mluvily, samy měly vybavené zařízení v těch rozlehlých pokojíčcích. Byly tam zásuvky a skříně se vším, co taková panenka potřebuje, když jde na ples, nebo na koncert, do divadla. Nebo se i zamiluje a pak tančí na plese v dlouhých šatech s vlečkou. Tak ta naše holčička stála a dívala se a nikdo ji nemohl odtrhnout, a když se to i povedlo, aby od takového obchodu odešla, to se již většinou všude zhasínalo a lidé odcházeli obtíženi nákupy, avšak maminka té holčičky nemohla vůbec jít nakoupit, aby tu naši holčičku nakrmila. A tak, když byly obchody všechny zavřené, měla pak ta holčička večer hlad a maminka byla smutná z toho, jak uvaří druhý den oběd. Šlo to tak daleko, že bylo velmi nebezpečné chodit s Kamilkou nakupovat, protože pak se stávalo, že druhý den byli bez jídla. Tak to rodiče dělali tak, že se vyhýbali obchodům s hračkami, to totiž byla jediná možnost, jak nezemřít hladem a nakoupit všechno, co bylo potřeba. Ale to pak holčička byla velmi smutná, když na cestách s maminkou nikdy neprošla kolem hračkářství… A tak to Kamilce nedalo a jednou, když ještě rodiče spali, vydala se sama do města, aby našla svůj obchod s hračkami. Bylo to v zimě a dost studeno a protože to byla malá holčička, nasedla do první tramvaje, která jela a projížděla se ranním městem. Byla tak malá, že si neuměla koupit ani lístek, avšak poznat hračkářství jí nedělalo potíž. Takže brzy vystoupila a běžela k prvnímu velkému hračkářství, které našla. Obchod s hračkami byl ještě zavřený a ona bez dechu strnula a stála. A byl to obchod právě na té nejrušnější ulici a snad největší, jaký Kamilka kdy viděla. A jak se dívala, v úžasu zapomínala, že již není ráno, ale poledne a pak nastal večer a lidé přestávali chodit do obchodů, světla se zhasínala a ona nehnutě stála a jen se dívala. A protože dostala žízeň, bylo již přece jen pozdě v noci a skla hračkářství se pokryla jemnou jinovatkou, přilepila rty k výloze, jak se snažila olíznout kapičky mrznoucí jinovatky a tu se to stalo. Rty Kamilky se nejdříve jen jemně nalepily a pak stále víc a více se přichytávaly ke skleněné výkladní skříni, až zůstaly nehybné a nešlo je odtrhnout od výkladu. A tak tam Kamilka zůstala přilepená, nemohla křičet, nedokázala volat na maminku, která byla daleko a určitě již moc plakala, že se jí ztratila holčička. Ale naštěstí šel v tu chvíli kolem pan strážník a když viděl co se stalo, zavolal požárníky a ti přijeli Kamilku odtrhnout. A věřte, dalo to moc práce, ale nakonec se to povedlo a vrátili Kamilku její mamince. A Kamilka se mohla v těch minutách, než ji odtrhli od obchodu tolik dívat, protože ty vteřiny byly nekonečné, když ji odtrhávali. Až všechny hračky, které našla za výlohou v těch přemnohých minutách strachu, se vtiskly do její duše a zůstaly tam.

Deník zimní plavkyně /61/

Úterý 9.11. 2021 voda 10,7°C, vzduch 10,1°C, průtok 113 m3/s, 29 minut

Myslela jsem na moje studenty ve škole, kterým ve skrytu říkám mé děti a také jsem si vzpomněla na ponaučení mé maminky, která mi připomínala, buď na ně hodná, mají to dnes těžké. Rodiče zaměstnané až příliš, nemají na ně čas. O tom všem jsem přemýšlela u Vltavy, když jsem procházela mezi Nádražím Braník k Černému koni, zda-li tu potkám známé tváře, nudisty nebo plavce, kteří mi pohlídají mé skromné svršky, ale nikde nikdo. Bylo ještě časné odpoledne a tak jsem se navracela k naší staronové šatně, kam jsem byla nucená se uchýlit, když jsem někdy od začátku roku 2020 se převlékala u ohně mimo zázemí tepla. Byla jsem tu snad jednou nebo dvakrát a překvapilo mě, jaké je zde teplo. Tak tedy v plavkách znovu ten kilometr běžet zpět ke staré plážičce, jako na závodech. Už je chladněji a po plavání přichází třes, ale ve vodě 10 °C to ještě jde, nezebou ruce. Při vystupování z vody musím být ale opatrnější, Lucky mě chce vytahovat z vody a vždy se vnoří až po bříško, někdy i hlouběji a posunuje mě tlapkou také pod vodu, je takový nešika. Někdy když jsem moc zmrzlá, tak i zoufale předem křičím na Luckyho, že vylezu sama.

Tentokrát ale po plavání bylo všechno tak nádherné, jak za starých časů, v mokrých plavkách jsem běžela jen kousek do teplé šatny, která je v Braníku na dosah. Znovu po dvou letech zažívám to příjemné teplo, poznovu se vracím v rozpoložení jako dřív po plavání ze staré šatny. Kdy i po plavání v mraze byl vzduch pak tak teplý, když jsme odcházeli ze staré šatně, která zůstala daleko za námi u Černého koně. Vnímání vzduchu po vyjití ze šatny je cosi nadzemsky průzračného, je vám tak dobře, kdy po doplavání vás zalije vzduch svým teplem, ať je jakkoliv chladno. Jaký to prazvláštní jev, jako by nás matka Země přijala přímo do své teplé náruče s rozlitým magnem, tak hovoří k nám se svou legendou života i smrti..

Sobota 13.11. 2021 voda 10,5°C, vzduch 6,1°C, průtok 98 m3/s, 30 minut

Vzduch je chladnější, ale voda má setrvačnou teplotu a klesá pomaleji. S novou bójkou plavu poprvé, je větší, výraznější než stará vysloužilá bójka. Všechny moje bójky jsou od firmy Born To Swim, ale tato je oranžová, od předchozích zelených. Již několikrát mě pádlo projíždějící lodi trefilo do hlavy a veslař mě nespatřil a navíc bójka má prostor pro osobní věci, šaty, mobil. A poznovu do šatny v Braníku, už se nebudu rouhat a říkat, jak je nedokonalá. Je dobře, že vůbec nějakou máme. U Vltavy však další plavci již rozdělávají oheň, co víme, jak bude směřovat epidemie a ještě se rádi zahřejeme. Plavu sama, potkávám jen jednoho plavci, ostatní zůstávají u břehu a nesměle začínají se zimním plaváním. Trochu i prší, ale ve vodě to nevadí, spíš déšť otepluje a pokud se nepřidá vítr s protivlnami, je to dobré. Teď již plavu jen kolem jednoho kilometru a budu postupně i snižovat vzdálenost s chladnoucí vodou, ve které nemůže být plavec pak déle.

Od jednoho známého se dozvídám, že zemřela Boženka Černá, jedna z nejstarších zimních plavkyň v Praze. Naposled s námi plavala na Žofíně Memoriál A. Nikodéma, myslím, že jsem ji i zahlédla v létě, ale nyní tato zpráva, bylo jí 91 let. Nevím, na co zemřela Boženka, ale prý utrpěla i zlomeninu klíčku stehenní kosti a i mnozí z těch, kteří zemřeli na nádory včetně melanomu mají dnes naději. Nádor odpadne po zmrazení, zmizí i metastázy.

Deník zimní plavkyně /47 – dokončení /

Úterý 3.8. 2021 voda 17,1°C, vzduch 21°C, průtok 191 m3/s, 34 minut

Ranní plavání s naším Mistrem obzvlášť v létě je nezapomenutelné, vždy mě zláká na dopolední La Manche k Pobřežní cestě. Kdy řeka potichu odplouvá z noci naplněné dešti, mnohde i záplavami. A my to poznáváme, protože vyšší průtok je ve znamení zmohutnělých proudů, kdy schody u řeky a tráva se stromy je ponořená v místech vzdálených břehu. Vladimír je rychlejší než já, tak vyčkává u břehu, než odplavu a pak se setkáváme až u vrby pod Barrandovskými ateliéry na druhém břehu. Je zajímavé, že Lucky teď v létě nerad plave, ale naši slavnostní dopolední ztichlou plavbu ještě odpočívající přírody, nemůže opomenout. Je tak rychlý, že ho musím vždy obdivovat, i když ze strachem a následným ulehčením sleduji jeho pouť proudem. Ale dnes je průtok vyšší, tak jsme rychle na pevné zemi. Vladimír nás ještě stihne slavnostně doprovodit plavbou proti proudu, než doplavu i já rychlá želva i s nejrychlejším Lucky, ke břehu. Až přijdou těžké dny, budu vzpomínat na naše společné plavby, kdy svorní jsme dospěli k pevnině řádu plni sil, naděje.

Neděle 8.8. 2021 voda 18,4°C, vzduch 23°C, průtok 146 m3/s, 40 minut

Každé léto se v Praze opravují komunikace, nyní je to mezi Podolskou vodárnou a Výtoní. Dopravní podnik přichystal v těchto místech pro Pražany výlet lodí Prague. Tak jsme se včera mohli dívat z Vltavy na diadém Vyšehradu z výletního plavidla, když jsme předtím strávili odpoledne ve Stromovce s přítelkyněmi. To byla nečekaná odměna pro Pražany v čase letní opravy kolejí.

Dnes jdu k Vltavě a zpívám si, uchvácena osobností prof. Milana Knižáka a textem písně, kterou zpívá: Modrej, kůň tu běží, skáče zpoza dveří, jó, nebo jenom sním. Jsem jen smrt a já to vím… A vybavil se mi při těch slovech obraz Jana Preislera: Černé jezero, s bílým koněm u břehu.

Myslela jsem na prof. Knižáka na jeho nezkrocenou osobnost, která boří klišé, jde proti konvencím celým svým osudem. Ta šedá česká zahleděnost do průměru bere odvahu a sklání naše hlavy k pokoře. Říká Fashion is message nebo jeho Omalovánky pro nová pohlaví. Kolik je takových silných duchů mezi současníky? Schopnými vysmát se době i s jejími oporami. Nést s nadhledem svůj výtvarný výraz a osobité znamení s odvahou posměchu ve ztichlých sálech umění. Mnohdy jen odlišnost budí nenávist u malých. Stejně hovoří Goethe o L. van Beethovenovi:

Naprosto nezkrotná osobnost, která nemá vůbec nepravdu, shledává-li svět hodným pohrdání; nečiní ho tím však pro sebe ani pro druhé příjemnějším. A bylo mi to odpoledne když jsem šla k Vltavě tak dobře, čekala tam na mě Olinka. Nastalo Novoluní a neslo se ve znamení Lva, kdy je Měsíc přivrácen k Zemi neosvětlenou stranou a právě pouze v této měsíční fázi může dojít k částečnému či úplnému zatmění Slunce.. Dojem z krásných dní nás nesmí pozastavit v plavbě, stejně jak pohled na chudobky v parku v hloučení bělosti, na jediném místě, kde rozkvetl sen něhy, který ty sněžné družky ochraňují. Dnes je přece voda tak teplá, jak v létě nebývá ve Vltavě, není tedy problém uplavat téměř 1,5 km, navyklá na samotu ve vodě bez plavců i ve slunném létě.

Deník zimní plavkyně /60/

Středa 3.11. 2021 voda 11,8 °C, vzduch 9 °C, průtok 140 m3/s, Karlův most po 20. hod. – 1. oblouk

Plavci v noční Vltavě

Bylo nás přes padesát plavců a moje obavy byly tak silné, že jsem odpoledne dokonce spatřila siluetu dávného přítele, minula jsem ho, byl to člověk tak mu podobný, že jsem uvěřila, že to byl on, koho jsem potkala. Osud i přispěchal s jeho autem, které vídávám kousek od zastávky, stejnou značku a zvláštní zlatou barvu, kterou mělo. Ten den bylo všechno tak neskutečné a pak po plavání jsem poznovu uviděla ve snu svého učitele, který mě navštěvuje, když nepíši, když musím zpytovat svědomí po nečinnosti.

Dnes tedy plaveme u Karlova mostu. Jak se bojím, tuto cestu jsem zatím absolvovala jen jednou, začíná se u Lužického semináře, kde je přístaviště lodí a pak se vklouzne z mola do vody a prochází se Čertovkou po proudu mezi domy. Ten stísněný pocit a šero v říjnu, dnes tma v listopadu nejsou příjemné. Plaveme s čelovkami a ověnčeni dalšími veselými led světly. Letos bylo plavání Čertovkou posunuté, protože se opravovala protipovodňová vrata na konci příkopu a my bychom nemohli zaplavat dál do Vltavy. Sama s Luckym jsem objevila toto narušení naší vodní cesty. Protože strach, jak budu plavat ve tmě mě přiměl jít si prohlédnout naši plavbu předem. Tak jsme čekali až do dnešního dne. Můj strach byl dán i tím, že mám horší viditelnost ve tmě, i když nenosím brýle a tak mnohé za šera a tmy nerozeznám nebo spíše nezřetelné, ale byl tu i Petr, který mě pomohl přejít ty těžké úseky na zpáteční cestě proti proudu v Čertovce, měla jsem trochu obavy z výmolů v řece, již jednou jsem se tak co by mnohem mladší, topila. Nejdříve jsme plavali po proudu na konec Čertovky až do ústí Vltavy, kde jsme minuli proti povodňová vrata a pak společně až ke Karlovu mostu k prvnímu oblouku, který jsem tak do půlky podplavala, protože jsem nevěděla, jak dál bych si poradila. Nalevo je splav s jezem a napravo pokračuje vodní cesta dál k Sovovým mlýnům. Ale dokázala jsem to, na zpáteční cestě Čertovkou byl tak vysoký průtok, že jsme asi polovinu cesty šli, držela jsem se Petra celou cestu a pak i jeho ruky. Bylo to nádherné a je to za mnou, příště se již nebojím, dokázala jsem to. Ten můj strach pramenil z vysokého průtoku při mém prvním pokusu před lety, kdy jsem chtěla plavat a nemohla a zdálo se mi nesolidní a nebezpečné procházet jen řekou, již chladnoucí mezi kolmými podmračenými siluetami omývaných domů..

Neděle 7.11. 2021 voda 10,3 °C, vzduch 7,1 °C, průtok 96 m3/s, 27 minu, větrno 12 km/h.

V sobotu u rodičů, otec oslavil 92. narozeniny, tak jsem byla i trochu unavena, nejezdí vlaky, opravují se tratě, stálé výluky. Zázrační lidé, kteří se vedle vás vynoří, aniž je čekáte. Máte nádherného psa, ozvalo se přede mnou, stála jsem na zastávce u Černého koně a klepala se po plavání, ale zima to nebyla, i když to byla nezachytitelná, nerozpoznatelná chvějivá vibrace těla. Bylo větrno, ale snad proto, že vítr miluji, mi i přes chlad bylo dobře. Nehádal bych vám víc, než 56 let, řekl ten hlas. To jsem slyšela dobře a byl to i úspěch mé poničené vizáže, který byl v této chvíli určitě srdcervoucí. Když prožíváte záchvěvné rozpoložení po plavání, mnohdy slyšíte i špatně, nevidíte úplně ostře a jste v jakémsi stavu nehmotné zkušenosti. Ten hlas říkal, měl jsem celý život psy a já poznám podle tvaru brady, že máte jednoho z nejlepších psů, takoví potřebují jen teplo a lásku a měl pravdu ten člověk. Hovořil o psech co přespávají na sněhu a v mžiku roztrhají vetřelce stáda. Říkal, vezměte si punčocháče, to když se díval na konce mých holých nohou. Já samozřejmě punčocháče, ani ponožky nenosím, když jdu plavat, protože na cestě k vodě je nepotřebuji a po plavání bych je nenavlékla na zmrzlé nohy. Ale měl pravdu v tom, že bych již měla nosit k vodě vyšší zateplené boty, co mám od zimy připravené a věnovala mi je kamarádka malířka. Jak jsem jí za ně vděčná. Nemám schopnost koupit si praktické věci. Ten člověk byl tak blízký, že jsem volala, neodcházejte, on však musel jít zkontrolovat blízkou stavbu a lidi na ní. Neodcházejte, měla jsem pocit, že je to ten člověk, kterého hledám tolik let od smrti přítele a že ho již nikdy neuvidím. V té chvíli se mi zdálo, že je to právě ten člověk, kterého potřebuji ve svém životě. Ale odešel, musel, spěchal.

Ten den jsem měla oblečení u nudistů, jen letmo jsem zahlédla skupinu plavců v Braníku, to byla ta skupina kolem Dana Landy, která se tu schází každou neděli, běžela jsem kolem nich po plavání, stáli u o ohně a byla tu samozřejmě i média, která natáčela rozhovory. Až bude chladněji, tak se snad ohřeji i u jejich ohně. Teď ještě běhám k naší pláži u Černého koně, odkud plavu do Braníka. Cestou vodou vítr prohýbá stromy, v hejnech odlétají ptáci. Všude je zlaté listí, plavu jen k PKO, klesl průtok. Ale vítr po doplavání roztřese. Nudisté teď ve větším chladu rozdělávají oheň, ale není pro mě, je ve svahu téměř u řeky a já mám strach, že nekoordinované chvění těla by mohlo způsobit můj pád, oheň tu není pro mě. Navíc všude jsou ploché, studené kameny, kluzké v zimě, pro mě nebezpečné. Znám i další nebezpečné balvany v řece u břehu, v mraze zrádné, jen lehký pohyb a stisk vede ke krvácení po prasknutí kůže. Znám ty balvany a bojím se jich, proto pokud mohu plavu dál řekou, kde se bezpečněji vylézá, kde jsou hluboko překryté vlnami.

Zimní plavání je láska na celý život, nelze klesnout, nemůžete utéct od této vášně, která vás pohltí jako vlny řeky i jednou náš popel a roznesou ho daleko, až tam, kde lidé přecházejí do obrysů zvířat, květin a stromů. Tak se i naše chladnoucí srdce promění ve skály a chodníky s pískem daleko, kam nevidíme.

Deník zimní plavkyně /59/

Středa 27.10. 2021 voda 13,6 °C, vzduch 13,7 °C, průtok 200 m3/s, 26 minut

Je týden prodloužených podzimních prázdnin. V hloubce času my stále tak mladí, tolik přátel máme kolem sebe. Vltava má vysoký průtok, plavu do poloviny campu, za druhé molo, ještě je teplá voda. Budu mít novou bójku, ta druhá v pořadí začíná ucházet, teď již nebude zelená, ale oranžová s batohem, abych do něho mohla dát oblečení a boty po plavání, poznovu od Born To Swim, plavců a přátel z Brna.

To je středa, kdy jsem šla plavat hned po učení. Obvykle si nechávám na plavání volný den, ale dnes to nešlo. Není to vůbec lehké a pro mě nová zkušenost. Plave se mi krásně, učím se dýchat a zapojovat při plavání hluboké brániční dýchání, je mi tak i větší teplo i když nořím hlavu do vody při výdechu, stále se učím. Oblečení si ponechávám u rybáře v Braníku, je kolem 13 stupňů. Plavu do poloviny campu, dál se mi nechce, přichází Vláďa s Marcelou, Petrem. Uznání a přijetí, to mi společnost nedala, ale copak na tom záleží. To jací jsme jako lidé, je mnohem důležitější, protože ovlivňujeme druhé svoji přítomností, svým osudem.

Sobota 30.10. 2021 voda 12,6 °C, vzduch 15° C, průtok 197 m3/s, 27 minut

Při cestě z Nádraží Braník k Vltavě potkávám známé kamarády z PKO, s kterými jsem jezdívala na závody. Ptají se, proč nejezdím na závody, nejsem totiž očkovaná a nechci se vystavovat nákaze a zbytečnému testování, ale moc ráda je vidím, je mi po nich smutno, ale snad závody doženu.

K nudistům přichází Helenka a moji kamarádi jsou kdesi v dálce u řeky

Zítra jdu na druhý přenos z Met opery v New Yorku samozřejmě i s Luckym, jak se těším.

Deník zimní plavkyně /58/

Středa 20.10. 2021 voda 14,5°C, vzduch 22,2°C, průtok 92,1 m3/s, 35 minut

Je dobré se po plavání těšit na cokoliv dobrého pro duši i tělesné blaho. Já s Luckym takto navštěvuji art kina, nádherný dokument o světoznámém finském architektovi Aalto nebo dokument Botticelli-Florencie a Medicejští. A také začaly přenosy z Metropolitní opery, byla jsem s přítelkyní na Borisi Godunovovi od Modesta Petroviče Musorgského. A to jsem zapomněla na výstavy, ještě jsou otevřené, ještě je čas na vzhlížení k harmonii.

Všechno však zdražuje, budu více učit a když nebudu moci, tak budu vystupovat po Praze se svými knížkami, již jsem domluvená s jedním hudebníkem, ale zatím není čas na čtení, prozatím na mě čekají studenti s hladem po vědomostech, snad? Chybí nám vděčnost a pokora; to je můj povzdech, když se dívám na Vltavu krásnou, osvětlenou sluncem. Naše řeka přímo proti zastávce Malá Chuchle. Místo našich tréninků a dávná šatna…Když si na ni kdokoliv z nás vzpomene, zaznívá jen povzdechnutí.

Ale mně je teď dobře, cítím se snad o čtyřicet let mladší, protože učím, znovu ve škole. Celý den mezi mladými lidmi, jak mi je mezi nimi příjemně, i když se někdy trápíme, ale já učím tak ráda. Jsou mi všichni tak blízcí, tak jsem mladá, jako když vyjdu z řeky, teď chladnoucí, ale šťastná, že jsem naplnila další trénink, že mě po cestě řekou nepotkalo nic špatného. Každou středu se teď potkáváme téměř všichni. Je tu i Jakub, ke kterému jsme chodili v zimě na Dvorce plavat, u něho bylo teplo a bezpečno, je tu Irena s malou Andrejkou. Irena, neohrožená plavkyně i v době covidu na závodech s Marcelou, Jana s nemocnou rukou, náš Mistr Vláďa, Petr, Pavel, Eva, noví plavci pro mě ještě neznámí. Když jsme všichni pospolu, dokážeme víc, než každý sám, jsme silnější, propojeni nadšením. I vzduch je dnes teplejší, stále se učím koordinaci dechu a pohybu ve vodě, voda je ještě teplá a i vzduch plný slunce. Není problém zaplavat až ke campu.

Neděle 24.10. 2021 voda 13,7°C, vzduch 12,3°C, průtok 146 m3/s, 37 minut

U Nádraží Braník je velké shromáždění plavců kolem Dana Landy. Propagují zdravý životní styl navzdory zákazům, rouškám, ale podstatné je pro mě to, že rozdělávají i oheň, což je důležité v zimě, pokud by se poznovu uzavřely šatny a my se převlékali i v mraze venku u řeky.

Konečně učím ve škole a jak jsem omládla, o dvacet, čtyřicet let? Jsem znovu ta mladá učitelka, která se těší ne své studenty. Učím maturitní předmět češtinu, už ne jazyky, které mám ráda, společnost mi stále dluží uznání a přijetí, kterého se mi dosud nedostalo. Co však velkých duchů je na tom stejně, důležitá je síla ve mně, neohroženost a schopnost nezastavit se i přes nejtěžší překážky. Jsem u nudistů, svých kamarádů, kteří nezištně a s ochotou pohlídají věci plavcům, Zatím houf nových plavců kolem Dana Landy se pokouší najít rovnováhu v začátcích plaveckého otužování. Dokonce filmují i svoje pokusy, je tu pan fotograf i malíř Jan Saudek, další fotografové, kameramani, kteří přenášejí záběry na you tube. Plavci se tu budou scházet kolem zpěváka každou neděli, tedy pro mě je i naděje, že nebudu v mrazech osamělá.

Ale plavou jen krátké úseky, což není nic pro mě, běžím k Černému koni a pak dál ve vodě až k druhému molu. Nakonec potkávám známé otužilce kamarády, Sašu, kapitána Karla, Helenku. Je trochu chladněji, tak nudisté rozdělávají oheň. Chlad se poznává po plavání větším třesem, ale radost z tréninku je nad veškerou bolest, která pomine.

Deník zimní plavkyně /57/

Pondělí 11.10. 2021 voda 14,9°C, vzduch 14,5°C, průtok 92,1 m3/s, 31 minut

Kvůli učení jen těžko dobíhám na středeční tréninky a pak plavání k podvečeru mi nevyhovuje. Jsem tu sama, jen dva plavci z PKO , které potkávám na břehu. Ve vodě se učím lépe dýchat, tak jak mi radí Petr, je to asi problém mého pomalého plavání, snažím se i více rozhrnovat vodu podél těla, je mi tak i větší teplo. Převlékám se venku u nudistů, asi tak budu prožívat čas u řeky i do budoucna. Kamarádi Saša, Karel a Helena také nemají kde pobývat po plavání, procházejí se tedy jen podél břehu, cvičí, aby se zahřáli.

Sobota 16.10. 2021 voda 14,3°C, vzduch 13°C, průtok 88,3 m3/s, 33 minut

I letní restaurace U Sváry se loučí s létem, už tu na nás nebude čekat suché místo k převlečení a ochranitelská náruč manželů Svárovských, kteří nám poskytovali útočiště, ať byla letní bouře, větrná přeháňka a především léto s teplou vodou v řece. Kam se teď podějeme? Odkládám si šaty u nudistů, tady je ještě místo pro nás otužilecké plavce. Křoviny a stromy u břehu prosvítají, země vstřebává nekonečné závany listí, hlubinná rez podzimu nese chladnější vítr a teploty klesají. Ještě mi nedělá problém běžet odtud až k naší pláži, jen v plavkách a s bójkou, poznovu sama. Po cestě Vltavou si dodáváme odvahu a úsměvné teplo s dvěma plavci. Nikdo jiný tu dnes není. Učím se dýchat, protože to je určitě můj problém a neschopnost rychleji plavat . Alespoň se více zahřeju, mohu i více cvičit rukama ale to si ponechávám do chladnější vody. U druhého mola vystupuji z vody, prožívám znovu po zimě bouřný šum v mozku, odkrvení a přísun energie zároveň. Celé léto jsem ten pocit neměla a teď s chladnějším dechem času po znovu vchází do těla. Nudisté s náčelníkem rozdělali oheň, jak pohled na plápolající oheň zahřeje. Není třeba se hřát, ale jen vidět tu mocnou sílu, která dodává sílu a naději. A jsou tu i naši kamarádi, kteří doplavali dříve, vítám se s jejich psy. I oni potřebují lidské i zvířecí přátele. Ta radost ze setkání nás pozvedá ke snění s vodou. Saša, Alice, Helenka, Jessika, Mollynka a samozřejmě Karel. A jedu domů, na Nádraží Modřany mi ujíždí jediný autobus, který odsud jezdí o víkendu jen jednou za hodinu. Je změněný jízdní řád a tak jede o tři minuty dříve. Ale hodina čekání je nečekaně zpříjemněna rozhovorem s mužem s vynikající pamětí a obsáhlými znalostmi z historie. Učitel fyziky, který miluje dějiny a zeměpis, ani nevím, jak ten čas uběhl. Tolik vzdělaných lidí je mezi námi, ještě hybernovaná jsem si připadal nedovzdělaná a bez znalostí. A jak nádherně zpíval ten neznámý muž z Cholupického vrchu, kde je přirozenost, spontánnost radosti a hudby v nás? V soumračné chvíli jsem bezhlesně naslouchala té nepomíjivé kráse.

Deník zimní plavkyně /56/

Středa 6.10. 2021 voda 16,7°C, vzduch 14°C, průtok 92,1 m3/s, 31 minut

Byla doby, kde jsem poznávala Prahu skrze staletí nahromaděné moudrosti, knih plných odevzdání. Byly to doby vnoření, bojů a růstu. Dnes Prahu nalézám v poznání proměn její řeky. Proč však žehrat na osud, je tolik vzpřímených osudů kolem nás, třeba básnířka Mareček, jak si nevzpomenout na ni, která prožívá s dalšími svůj neradostný čas, avšak s tak silnou, neochvějnou žízní po radosti života, že je mým vzorem ve chvílích nejistot . Ve středu jsem přijela později, učila jsem. Podvečerní vzduch propadlý v melancholické uhasínající stíny již neprobouzí teplem, začínající šeď podzimních nálad v ještě mlčící napřímené trávě. Dnes jsme měli plavat s čelovkami u Karlova mostu, ale opravují se povodňová vrata u Lužického semináře, tak je podvečerní plavba přesunutá až na listopad. Dnes plavu málo, jen k druhému molu, Vláďa s Michalou jsou rychlejší a dostávají se dál až za camp a k Pobřežní cestě. Po mnohaměsíční přestávce během epidemie, kdy byly šatny uzavřené se převlékáme v naší nové klubovně na Spartě, kde jsem dlouho nebyla. Ve vodě se objevují i plavci z PKO, které jsme neviděli, vždyť šatny zůstaly uzamčené, závody se nekonaly. Mám smíšené pocity, zda-li mohu vstoupit tam, kam nesmí přijít ani psi. Lucky může kolikrát vběhnout do budovy, kam vlastně nesmí, jen proto že mě hledá, jen proto že má strach, kde jsem, zda-li v tom šeřícím se podvečeru mě najde, brzy však bude rychlejší tmící samota doléhat na lidi kolem řeky, v čase toužení po dávno zmizelém teple, po nalezení lidského doteku, po odkrytí času, který zůstal kdesi mimo nás.

Sobota 9.10. 2021 voda 16°C, vzduch 14°C, průtok 75,1 m3/s, 36 minut

Dnes se plave tak dobře, vzduch je sice chladnější, ale slavnostní čas voleb do Poslanecké sněmovny. U Sváry je poslední setkání před zimou, zabíjačkové hody, pak už nebude kam si dát oblečení a zbude jen vzduch, holá půda kolem nás a bójky, kam se snad vejdou i věci, které nemůžeme ponechat na břehu. Vystaveni chladnoucímu času; ale ještě svítí slunce a je nádherně modrá obloha. Recituji kamarádům a panu Saudkovi kousek mé Modlitby pro jednu generaci, tak nějak to přišlo, nečekaně. Vždy se rozhoduji impulzivně pod chvatem emoční tíhy, v náporu impulzivní žízně po splynutí s prostorem a lidmi, kteří mě inspirují. Po plavání je tak dobře, k druhému molu nám to s Petrem naprosto stačí. Množstí starostí nás vede k nepřetěžování, k výkonům které pojmou nejen nádhernou sílu i vnitřní naplnění. Nejedeme na závody, které se otevřeli pro plavce, hygienické předpisy jsou komplikované, zatěžující, tak raději tady u řeky. Zbytek odpoledne trávím na Žofíně s web masterem, který se snaží moji doménu přivést ke tvaru hodnému pozornosti a odpoledne také končí volby, s výsledky na které všichni čekáme.

Deník zimní plavkyně /55/

Středa 29.9. 2021 voda 17,7°C, vzduch 17,3°C, průtok 79,8 m3/s, 31 minut

Plavu s Petrem pozdě k podvečeru, kamarádi odplavali trénink a jsme tu jen my dva u Sváry, který bude za pár dní zavírat po letní sezóně. Ještě se tulíme v jeho náruči, než začneme docházet do naší sklepní šatny, tady na slunci je nám lépe. I když chvílemi prší a vzduch se ochlazuje, rozbouřená psychika plavce sráží do depresí podzimu. Jen k druhému zábradlí, pouze ten jeden kilometr, autobusy mají zpoždění, silnice jsou ucpané a dokonce několik spojů i vynechává, už jsem to chtěla dnes i několikrát vzdát, ale nutnost alespoň dvojího tréninku za týden mi dodává sílu pokračovat, když se však ozve Vláďa, který dříve doplaval, je nám již lépe, optimismus si předáváme, sílu k plavbám v těžších podmínkách, když za pár dní začne už zima s kulhající trpkostí navštěvovat naše nové snění po slunci.

Sobota 2.10. 2021 voda 16,7°C, vzduch 22°C, průtok 73,6 m3/s, 38 minut

Pro plavce není dobré plavat v ochlazující se vodě bez doprovodu, tak jsme tu po tolikáté s našimi kamarády. Vzduch je ještě teplejší než voda, tak se nám plave velmi dobře. Mnozí odjíždějí zítra plavat na každoroční otužilecké setkání v Moravském krasu, kde se plave v Punkvě, je to první start plavců v nastávající zimní sezóně. Setkání je komplikované nebezpečím nákazy a tak se všichni musí prokázat zdravotními testy o bezinfekčnosti. Dnes plaveme s Petrem ke campu, voda je velmi příjemná a slunce protepluje ještě podzimní hladinu se spadaným listím, ale průtok je nižší, málo prší a povodí Vltavy také nezvyšuje průtok. Mnozí, kteří nás provázeli letním poblouzněním, odcházejí od vdechnutí chladu, který odpoledne prchá v nových závanech kolem nás. Čas plynutí větru a žízně vody nastává. Až se odstěhuji budu jen vzpomínat na tento poklid začínajícího podzimu, zdánlivé nečinnosti a oddechování plachých květů a života na dně vzpomínek. Teď mohu posílat alespoň své listy po vodě, ještě k zasunutým vzpomínkám tak daleko, kde není života. Všichni se nachylujeme blíže k půdě, čas provází hudbou proměny, život.

Deník zimní plavkyně /54/

Středa 22.9. 2021 voda 16,5°C, vzduch 16°C, průtok 57,7 m3/s, 40 minut

Domlouvám se s Martinou i s Petrem, ale nakonec plavu sama. Je stále těžší v chladnoucím vzduchu čekat. Již po třetí dostávám ve vodě i veslem do hlavy, ale nebolí to, tak doufám, že to bude v nejhorším případě jen modřina ve vlasech. Na chvíli se ponořím a plavu dál. Veslaři se omlouvají a chtějí mi pomoc, ale začínám si zvykat na tyto nehody ve Vltavě, která se plní ve středu odpoledne závodníky a sportovci. Plavců je však málo, jen náš oddíl se posléze schází, ještě se můžeme posadit po doplavání a popovídat si, ale já musím chodit a běhat, abych se zahřála. Přichází náčelník Vláďa s další plavkyní, Petr; avšak mnozí další chybí, začíná podzimní čas větru a chladu, ještě se převlékáme venku, ale brzy nás teplota donutí běžet do naší šatny v suterénu, kde jsme sice chráněni před vlhkostí, ale větší teplo tu také není. Máme alespoň skromnou střechu nad hlavou, potom co naši klubovnu obsadily bohatší, movitější, sport tu přestává zajímat ty, kteří potřebují vydělávat i v místech, kde sport a příroda žijí v nejhlubším propojení. Žízeň po životě v kráse a novém snění je neskutečně silná.

Sobota 25.9. 2021 voda 16,8°C, vzduch 22°C, průtok 47,4 m3/s, 38 minut

Průtok je stále nižší, už si ani nemohu vzpomenout na toto sobotní plavání. Jen vím, že jsem ve čtvrtek četla ze svých knih. Dnes vím, že to byl pro mě nadlidský výkon, zvláště v době, kdy mám byt obsazený a nemohu se odstěhovat a přitom musím zabalit své věci a odejít z Prahy, protože dům kde bydlím, se prodal. Martina, která píše pod pseudonymem Mareček přivedla mnoho svých kamarádů, malíře Ivana Bukovského, harmonikáře Pepíčka Čečila, který doprovázel pana Hrabala a další, kteří mě vedli na mých literárních cestách Prahou. To bylo ve čtvrtek v Duši v peří a v sobotu jsem doběhla ke svým kamarádům otužilcům, kteří si ještě snad naposledy užívali slunce na dekách v trávě. Říkala jsem jim, že jen ti vnitřně nejsilnější lidé přežívají a stanou na konci života mezi nejletitějšími, to jsem si opakovala celou cestu plavby,. Poznala jsem několik tak silných lidí, kteří přežili ostatní a odcházeli z tohoto světa kolem sta let. Byl tu i pan Saudek, který pozval všechny své blízké do svého domu, jak mi bylo nádherně pozdravit se s těmi, s kterými prožívám ty chvíle samoty, mnohdy nevíry, slabosti, kdy tančí naše propojená radost na místech pohlazení slov a úsměvů. Alice, Saša, kapitán Karel, a další kamarádi, to je moje rodina , nevím, kam půjdu a kde budu až je opustím, snad to nedokáži, snad se budu trápit daleko od mé plavecké rodiny. V časech kdy peníze proměnily lidské vztahy jsme upoutáni navždy ke kousku země a trsu trávy daleko někde, .

Deník zimní plavkyně /53/

Deník zimní plavkyně /53/

Středa 15.9. 2021 voda 19,1°C, vzduch 26°C, průtok 66,1 m3/s, 40 minut

Středeční trénink s kamarády, jen je vidět a pozdravit. Jak mi bez nich asi bude daleko za Prahou, až se odstěhuji. Jak mi budou chybět, všechny ty blízké tváře, jak mi bude smutno, pokud je opustím. Dosud ale nevím, kam mě zavane život. Koncem září přibývají starosti, učím a času je méně. Moje předsevzetí, že budu plavat každý den se hroutí, není to možné stihnout a uživit se v Praze. Navíc bez školy by byla moje duše ochuzená. Potřebuji stále na sobě pracovat, i když je to mnohdy finančně neefektivní, každý však máme potřebu doteku vnitřního růstu, i když se nachylujeme, i když vedeme svoji cestu jen krůčky vzhůru. Ten stálý, neutuchající let vysoko, je naší žízní k obloze snění. Dnes jsou tu všichni z oddílu, jen Marcelu jsem neviděla, Janu, Petra. Převážná část oddílu plavala Memoriál Gastona, pouť řekou z Ústí nad Labem do Děčína, kdy obrovský průtok žene plavce až pětikilometrovou silou během čtvrt hodiny. Neumím si představit tu obrovskou energii, mě stačí povodňová síla Vltavy a nemusím vkládat jako břímě své tělo do proudů tak bouřlivých. Kamarádi však byli nadšeni, plni odhodlání do dalších vodních cest. Dnes doplavávám s Martinou jen k druhému molu, nejsem úplně fyzicky při síle a plavu vlastně proti zdravotním příkazům, ale voda mi vždy posílí zdraví, tak uvidíme.

Sobota 18.9. 2021 voda 18,4°C, vzduch 18°C, průtok 63,3 m3/s, 40 minut

Jemně prší, U Sváry jen několik hostů. Plavu sama, ve Vltavě vidím v dálce jen jednoho plavce. Každý víkend jsem tu tak osamělá, PKO plave většinou v sobotu dopoledne a otužilci z jejich oddílu už odešli. Na místě nudistické pláže přebývá i několik kamarádů, kteří vytrvávají a plavou, aniž je porazí chladnoucí řeka. Výkřik podzimní krásy se vloudil zlátnoucím loučením, do jehož mihotajícího, zachvívajícího odlesku na hladině, svorně a tiše vplouvají kachničky. Ta mírná lehkost jejich tichého pobývání je hudbou pro oči plavců.

Nejzranitelnější jsou ti nejslabší a nejmenší, říkala jsem si, když jsem míjela řadu kachniček vzorně plavoucích v zákrytu za sebou, aniž se vychýlily z osy směru. Tentokrát nehraje před mostem saxofon, ten muž tu nebyl, stejně jako plavci a moji přátelé. Toulali se v místech mě neznámých, kam slunce napřelo své poslední silné paprsky, zde však hrana uhasínajícího léta. Nikde nikdo, jen po chvíli motorový člun rozvlní Vltavu. Děti i dospělí utekli z pláží léta a my se vzpomínkou v duši uctíváme s neutuchající nostalgií všechno to teplé a živé, co nás oblouznilo v žáru léta, teď daleko od nás kdesi planoucí.